ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3983.2011.2
sp. zn. 28 Cdo 3983/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání České republiky – Ministerstva financí ČR proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 188/2001 (žalobce N. J. S. S. , zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou, 701 00 Ostrava 1, Nemocniční 13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 110 00 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat), takto:
I. Dovolání dovolatelky České republiky – Ministerstva financí ČR proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 27. 6. 2011 (sp. zn. 56 Co 78/2011 Krajského soudu v Ostravě),částečně měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392 Okresního soudu v Ostravě, se zamítá .
II. Dovolání dovolatelky proti dalším výrokům rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011, se odmítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 28. 6. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované České republice – Ministerstvu financí ČR zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu,jednak 2.328.613,- Kč (jako náhradu za pozemek parc. č. 53/1 a dům čp. 99, jakož i pozemek parc. č. 53/2 v katastrálním území M. O.), dále 687.319,85 Kč (jako náhradu za pozemek parc. č. 503 a dům čp. 495 v katastrálním území M. O.) a také 643.290,75 Kč (jako náhradu za pozemek parc. č. 37 a dům čp. 95 v katastrálním území M. O.). Byly však zamítnuty žalobní návrhy žalobce na uložení povinnosti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR zaplatit uvedené finanční náhrady spolu i s úrokem z prodlení od 10. 9. 1998 do zaplacení. Zamítnut byl i žalobní návrh žalobce na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, 469.347,50 Kč s úrokem z prodlení 23% ročně od 10. 9. 1998 do zaplacení (jako náhradu za pozemek parc. č. 1045/6 a dům čp. 688 v katastrálním území M. O.). Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalované i žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-382, změněn jen co do výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 4.128.571,80 Kč ve výši 11% jen od 10. 9. 1999 do zaplacení. Ve zbývajících částech výroků uvedených v odstavcích I. a II. rozsudku soudu prvního stupně z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/20091-392, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle ustanovení §214 odst. 1 občanského soudního řádu se závěrem, že odvolání žalované není důvodné, zatím odvolání žalobce je zčásti opodstatněné.
Odvolací soud pokládal za zjištěný skutkový stav věci v tom smyslu, že vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byl původně J. (H.) S., a to ohledně nemovitostí zapsaných ve vložkách č. 93, č. 96 a č. 1797 pozemkové knihy pro katastrální území M. O., zatím co jeho manželka A. S. byla vlastníkem nemovitostí zapsaných ve vložce č. 2366 pozemkové knihy pro totéž katastrální území. Šlo o osoby židovské národnosti, které zahynuly v koncentračním táboře a po válce byly prohlášeny za mrtvé, s tím, že datem úmrtí jich obou byl stanoven den 31. 10. 1944. Vlastnické právo k uváděným nemovitostem oba uvedení původní vlastníci neúplatnými právními úkony v době nesvobody pod tlakem nacistické okupace převedli na třetí osoby. Původní vlastníci nezanechali závěť a jejich dědici ze zákona byli H. S. – S. a M. B., děti uvedených původních vlastníků; H. S.-S. H. S. byl ke dni 1. 4. 1991 i k 1. 11. 1994 občanem České republiky (od roku 1950 byl rovněž britským občanem). Do řízení o nárocích H. S. vstoupil pak žalobce N. J. S. S., který uplatnil nárok na vydání finanční náhrady za nevydané nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. u Ministerstva finančí ČR písemně dne 9. 9. 1998 v návaznosti na předchozí uplatnění nároků H. S.-S., tedy jako subjekt, který již nemusel splňovat podmínku státního občanství ČR.
Odvolací soud pokládal rovněž za doložené, že nemovitosti, jež byly zapsány ve vložkách č.93, 96 a 1797 pozemkové knihy pro katastrální území Moravská Ostrava, přešly na stát po 25. 2. 1948 buď v důsledku znárodnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo je stát převzal bez právního důvodu; to se týkalo i přechodu domu čp. 688 na pozemku parc. č. 1045/6 a tohoto pozemku v katastrálním území Moravská Ostrava.
Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že finanční náhrada za spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byl poskytnut již uvedené M. B., podle dohody mezi vládou Československa a vládou USA, o vypořádání určitých otevřených otázek z 29. 1. 1982 (a to částkou 57.268 USD).
Dospěl tedy odvolací soud k závěru, že žalobce je v daném případě aktivně legitimován k žalobě o finanční náhradu odpovídající jedné polovině žalobcem označených nemovitostí. Tento nárok na finanční náhradu uplatnil dne 9. 9. 1998 žalobce jako právní nástupce H. S.-S., a to jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., tedy ve lhůtě jednoho roku podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu č. 153/1998 Sb. Ústavního soudu ČR, běžící od 8. 7. 1998 do 8. 7. 1999. Žalobce posuzoval odvolací soud jako právního nástupce H. S.-S., který byl oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť k převodu vlastnického práva k nemovitostem tu došlo z důvodů rasové perzekuce jeho rodičů a restituční nároky ležící pozůstalosti po nich nebyly po 25. 2. 1948 uspokojeny z důvodů podřaditelných podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud shledal důvodným i nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení z jeho nároku na finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. v důsledku prodlení ze strany státního orgánu uplynutím zákonné lhůty běžící ode dne doručení žádosti příslušnému státnímu orgánu; účinky již jednou nastalého prodlení nemohly zaniknout v důsledku změny zákona (odvolací soud v této souvislosti poukazoval na právní závěry rozsudku dovolacího soudu z 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 Nejvyššího soudu). Náhrada tu totiž nebyla poskytnuta nejpozději do jednoho roku ode dne doručení žádosti o poskytnutí finanční náhrady. Odvolací soud byl toho názoru, že žádal-li žalobce o zaplacení úroku z prodlení již ve své žalobě z 28. 6. 2001 a nárok na ně mu vznikl dne 10. 9. 1999, tříletá promlčecí lhůta podle §101 občanského zákoníku ke dni podání žádosti neuplynula.
Odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně tedy odvolací soud změnil jen částečně (podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu) ohledně povinnosti žalované zaplatit úroky z prodlení; ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (podle §219 občanského soudního řádu) jako věcně správný.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §224 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť byl toho názoru, že „každý z účastníků řízení uspěl v rozsahu 50 % předmětu řízení“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR (jednajícímu tu za Českou republiku) dne 27. 7. 2011 a dovolání ze strany žalované bylo podáno 27. 9. 2001 u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání dovolávající se České republiky – Ministerstva financí ČR bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011, a to pokud jde o celý výrok tohoto rozsudku označený I. a výrok označený II. pak v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392,ve všech výrocích odstavce I. uvedeného rozsudku, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolávající se Česká republika – Ministerstvo financí ČR měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka pokládá za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že tu žalobce uplatnil u žalované nárok na finanční náhradu jako právní nástupce původní oprávněné osoby (H. S. S.) dne 9. 9. 1998 včas ve lhůtě jednoho roku podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu ČR č. 153/1998, běžící od 8. 7. 1998 do 8. 7. 1999, aniž bylo nutno podávat fiktivní žaloby o vydávání nemovitostí v těch případech, kdy nebylo možné o naturální restituci uvažovat. Žlovaná je přesvědčena, že zákon č. 87/1991 Sb. stanoví striktně soubor podmínek, na jejichž splnění váže vznik náhrady. I pro vznik nároku na finanční náhradu zákon požaduje ve vztahu k osobě uplatňující nárok na tuto náhradu i státní občanství České republiky osoby uplatňující tento nárok v době běhu lhůty na uplatnění nároku. Protože žalobce tuto podmínku nesplňoval, nebylo proto možné, podle názoru žalované, považovat jejza osobu oprávněnou uplatnit nárok na finanční náhradu.
Podle názoru žalované pak v žádném případě nelze uváděný názor odvolacího soudu uplatňovat i co do nároku na finanční náhradu za nemovitosti zapsané ve vložce č. 2366 pozemkové knihy pro katastrální území M. O. Tvrzení soudu, že Ing. H. S. nemohl před účinností nálezu č. 153/1998 Sb. (tj. před datem 8. 7. 1998) účinně požádat o finanční náhradu za nevydané nemovitosti, nevychází ze zákona č. 87/1991 Sb. a je, podle názoru dovolatelky, výsledkem nesprávného posouzení této otázky. Jestliže tedy žádost o poskytnutí finanční náhrady obdrželo Ministerstvo financí od žalobce až 8. 11. 1995, bylo ji třeba považovat za opožděnou a právo na přiznání nároku tu bylo ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. prekludované. Pokud žalobce uplatnil nárok 9. 9.1998 (tj. do běhu lhůty založené nálezem č. 153/1998 Sb.), učinil tak opožděně (mimo zákonnou lhůtu), neboť právo tu mohlo být uplatněno do jednoho roku. Podle názoru dovolávající se ČR – Ministerstva financí ČR jde tu o nesprávný právní závěr odvolacího soudu.
Zásadně nesouhlasí dovolatelka ani s další právní konstrukcí vytvořenou soudem k posouzení významu naplnění podmínky přechodu věcí na stát v rozhodném období ve vztahu k právnímu důvodu vzniku nároku, založenému ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Zákon č. 87/1991 Sb. i ve znění po úpravě provedené zákonem č. 116/1994 Sb. váže vznik nároku na restituci na podmínku, kterou pokládá za základní, že totiž k přechodu nemovitosti, jíž se nárok týká, došlo v rozhodné době (tj. v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Zákon č. 116/1994 Sb., který je třeba na souzený případ aplikovat, k tomu uvádí (viz §3 odst. 2, věta první, zákona č. 87/1991 Sb. (“Oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok...“, přičemž v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se uvádí: „Povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát ...“). Výklad odvolacího soudu, že tu postačí, že tvrzený nárok na restituci podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen, aniž by bylo významné, že k přechodu nemovitosti, jíž se nárok na finanční náhradu týká, došlo před rozhodným obdobím, nelze podle názoru dovolatelky připustit. Dovolatelka má za to, že v daném případě přešly nemovitosti, zapsané e vložce č. 2366 pozemkové knihy pro katastrální území M. O. na stát před rozhodným obdobím, a to znárodněním podle dekretu č. 100/1945 Sb.; stát je tak nabyl ke dni 27. 10. 1945 ze zákona, když podmínka vyhlášení dle §1 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb. byla splněna vyhláškou ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946.
Přípustnost dovolání dovolávající se České republiky – Ministerstva financí ČR bylo tu třeba posoudit jednak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (což se v daném případě týkalo jen změny výroku rozsudku soudu prvního stupně v jeho odstavci II, co do stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci 11% úrok z částky 4.128.571,80 Kč od 10. 9. 1999). Dále pak ovšem bylo třeba dovolání dovolatelky posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolatelky podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu nebyla v tomto případě dána, a tomuto názoru dovolatelky, uvedeném v jejím dovolání z 26. 9. 2011, nebylo možné přisvědčit.
Dovolatelka jako dovolací důvod uváděla, že rozhodnutí odvolacího soudu z 27. 6. 2011, napadené jejím dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávné vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/19898 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 27. 6. 2011 (sp. zn. 56 Co 78/2011 Krajského soudu v Ostravě) velmi zevrubně uvedl podle kterých právních předpisů (zejména zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale i zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jejích zásahů do majetku vzcházejících, a také dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě) věc posoudil. Tato odvolacím soudem uvedená ustanovení právních předpisů se nepochybně projednávané právní věci týkala.
Dovolávající se Česká republika – Ministerstvo financí ČR ve svém dovolání neuplatňovala, že by odvolací soud posoudil věc podle nesprávných právních předpisů, věci se netýkajících. Měla však za to, že si odvolací soud použití právní ustanovení nesprávně vyložil.
Dovolací soud měl v této souvislosti na zřeteli, zda odvolací soud ve svém rozsudku z 27. 6. 2011, napadeném dovoláním dovolatelky, si vykládal jím aplikované právní předpisy v rozporu s právními závěry z rozhodnutích dovolacího soudu. Dospěl přitom k závěru, že odvolací soud zaujal řadu právních závěrů shodných s právními závěry z rozhodnutí dovolacího soudu.
Např. v rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 2 Cdon 1998/97 a 2 Cdon 727/97 Nejvyššího soudu) byly zaujaty tyto právní závěry:
Ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) zdůrazňuje, že věci, jichž se nároky oprávněných osob týkají, přešly na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. a že oprávněná osoba měla na věc nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., aniž by tu byla uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl podle dekretu č. 5/1945 Sb. anebo podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn. Uspokojení nároku (§3 odst. 2 zákona č. 87/191 Sb.) je nutno chápat jako faktické uspokojení, a to způsoby, které zákon č. 128/1946 Sb. uznal a upravoval (tu. restituci vlastnických práv k věcem anebo poskytnutí odpovídající náhrady). V ustanovení §3 odst. 1 až 4 zákona č. 87/1991 Sb. jde o nároky oprávněných osob, zde uvedených, přímo ze zákona.
V ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. jsou jmenovitě uvedeny přechody věcí na stát, k nimž došlo znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. V ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou uvedeny výslovně nároky, k nimž došlo z důvodů rasové perzekuce, a takový nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat (na str. 116/250/) právní názor: Zemřela-li oprávněná osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu (§3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), pak již není rozhodné, zda tato zemřelá osoba byla státním občanem České republiky; platí tu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Přechod věcí tvořících dříve tzv. ležící pozůstalost na stát nelze z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. hodnotit sám osobě jako přechod majetku na stát, neboť domněnka ležící pozůstalosti jako právnické osoby byla účelová a navíc před přijetím pozůstalosti dědicem (tzn. před podáním dědické přihlášky) se na ležící pozůstalost hledělo tak, jako kdyby dosud byla v držení zemřelého (k tomuto závěru dospěl např. Vrchní soud v Praze, jako soud dovolací, v rozhodnutí sp. zn. 4 Cdo 237/94).
Žalobou podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. lze uplatnit nejen nárok na vydání věci, ale také nárok na poskytnutí finanční náhrady za věc, kterou nelze vydat (takový právní závěr zaujal Nejvyšší soud např. pod Cpjn 16/94-2).
Byl-li nárok na finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatněn u soudu, nastalo ve vztahu k němu prodlení ze strany státního orgánu uplynutím zákonné lhůty, běžící ze strany státního orgánu uplynutím zákonné lhůty ode dne doručení žádosti orgánu. Účinky již jednou nastalého prodlení nemohly zaniknout v důsledku změny zákona; právo na úroky z prodlení se promlčují jako celek (k tomuto právnímu závěru dospěl dovolací soud v rozsudku z 10. 3. 2010, 31 Cdo 4291/2009 Nejvyššího soudu).
Vzhledem k uvedeným právním předpisům a vzhledem k citovaným právním závěrům z rozhodnutí dovolacího soudu nemohl v daném případě dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by, pokud šlo o část dovolání dovolatelky, jež bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, toto dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž by byl nesprávný tak, že by bylo na místě jej zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Proto toto přípustné dovolání dovolatelky, směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud zamítl svým rozsudkem podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodné.
Pokud pak šlo o další část dovolání dovolatelky, nebylo možné je shledat přípustnostem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud svým rozsudkem z 27. 6. 2011 (sp. zn. 56 Co 78/2011 Krajského soudu v Ostravě) neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (ve zcela totožné právní problematice), ale ani právní otázku, kterou by bylo možné označit jako vůbec neřešenou v rozhodování dovolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než tuto další část dovolání dovolatelky, kterou nebylo možno posoudit jako dovolání přípustné, odmítnout ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Lze ještě uvést, že pokud žalobce podal rovněž dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 27. 6. 2011, vzal toto dovolání již podáním ze 16. 8. 2011 zpět, a to před tím než byl spis předložen dovolacímu soudu k rozhodování o dovolání. Nebylo tedy na místě vydání rozhodnutí dovolacího soudu o zastavování řízení o tomto dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání dovolatelky, žalobci pak náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu