ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3983.2011.3
sp. zn. 28 Cdo 3983/2011
ROZSUDEK-doplňující
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele N. J. S. S. , zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou, 701 00 Ostrava, Nemocniční č. 13, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 188/2001 (žalobce N. J. S. S., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou, 701 00 Ostrava 1, Nemocniční č. 13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR , 110 00 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat), takto:
I. Dovolání dovolatele N. J. S. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56Co 78/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 188/2001, se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o tomto dovolání.
III. Tímto rozsudkem se doplňuje rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3983/2011.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 28. 6. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 2. 9.2010, č. j. 64 C 188/2001-392. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované České republice – Ministerstvu financí ČR zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, jednak 2.328.613,- Kč (jako náhradu za pozemek parc. č. 53/1 a dům čp. 99, jakož i za pozemek parc. č. 53/2, vše v katastrálním území M.), dále 687.319,85 Kč (jako náhradu za pozemek parc. č. 503 a dům čp. 498 v katastrálním území M.) a také 643.290,75 Kč (jako náhradu za pozemek parc. č. 37 a dům čp. 95 v katastrálním území M.). Byly však zamítnuty žalobní návrhy žalobce na uložení povinnosti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR zaplatit uvedené finanční náhrady spolu i s úrokem z prodlení od 10 9. 1998 do zaplacení. Zamítnut byl i žalobní návrh žalobce na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, 469.347,50 Kč s úrokem z prodlení 23 % ročně od 10. 9. 1998 do zaplacení (jako náhradu za pozemek parc. č. 1045/6 a dům čp. 688 v katastrálním území M.). Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvoláních žalované i žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-382, změněn jen co do výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 4.128.571,80 Kč ve výši 11 % jen od 10. 9. 1999 do zaplacení. Ve zbývajících částech výroků uvedených v odstavcích I. a II. rozsudku soudu prvního stupně z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392, došlo k jejich potvrzení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle ustanovení §214 odst. 1 občanského soudního řádu se závěrem, že odvolání žalované není důvodné, zatím co odvolání žalobce je zčásti opodstatněné.
Odvolací soud pokládal za zjištěný skutkový stav věci v tom smyslu, že vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byl původně J. (H.) S., a to ohledně nemovitostí zapsaných ve vložkách č. 93, č. 96 a č. 1797 pozemkové knihy pro katastrální území M., zatím co jeho manželka A. S. byla vlastníkem nemovitostí zapsaných ve vložce č. 2366 pozemkové knihy pro totéž katastrální území. Šlo o osoby židovské národnosti, které zahynuly v koncentračním táboře a po válce byly prohlášeny za mrtvé, s tím, že datem úmrtí jich obou byl stanoven den 31. 10. 1944. Vlastnické právo k uváděným nemovitostem oba uvedení původní vlastníci neúplatnými právními úkony v době nesvobody pod tlakem nacistické okupace převedli na třetí osoby. Původní vlastníci nezanechali závěť a jejich dědici ze zákona byli H. S. S. a M. B., děti uvedených původních vlastníků; H. S. S. zemřel. H. S. byl ke dni 1. 4. 1991 i k 1. 11. 1994 občanem České republiky (od roku 1950 byl rovněž britským občanem). Do řízení o nárocích H. S. vstoupil pak žalobce N. S. S., který uplatnil nárok na vydání finanční náhrady za nevydané nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. u Ministerstva financí ČR písemně dne 9. 9. 1998 v návaznosti na předchozí uplatnění nároků H. S. S., tedy jako subjekt, který již nemusel splňovat podmínku státního občanství ČR.
Odvolací soud rovněž pokládal za doložené, že nemovitosti, jež byly zapsány ve vložkách č. 93, 96 a 1797 pozemkové knihy pro katastrální území Moravská Ostrava přešly na stát po 25. 2. 1948 buď v důsledku znárodnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo je stát převzal bez právního důvodu; to se týkalo i přechodu domu čp. 688 na pozemku parc. č. 1045/6 a tohoto pozemku v katastrálním území M. O.
Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že finanční náhrada za spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byl poskytnut již uvedené M. B. podle dohody mezi vládou Československa a vládou USA, o vypořádání určitých otevřených otázek z 29. 1. 1982 (a to částkou 57.268 USD).
Dospěl tedy odvolací soud k závěru, že žalobce je v daném případě aktivně legitimován k žalobě o finanční náhradu odpovídající jedné polovině žalobcem označeným nemovitostí. Tento nárok na finanční náhradu uplatnil dne 9. 9. 1998 žalobce jako právní nástupce H. S. S., a to jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., tedy ve lhůtě jednoho roku podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu č. 153/1998 Sb. Ústavního soudu ČR, běžící od 8. 7. 1998 do 8. 7. 1999. Žalobce posuzoval odvolací soud jako právního nástupce H. S. S., který byl oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť k přechodu vlastnického práva k nemovitostem tu došlo z důvodů rasové perzekuce jeho rodičů a restituční nároky ležící pozůstalosti po nich nebyly po 25. 2. 1948 uspokojeny z důvodů podřaditelných pod ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud shledal důvodným i nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení z jeho nároku na finanční náhradu podle ¨13 zákona č. 87/1991 Sb. v důsledku prodlení ze strany státního orgánu uplynutím zákonné lhůty běžící ode dne doručení žádosti příslušnému státnímu orgánu; účinky již jednou nastalého prodlení nemohly zaniknout v důsledku změny zákona (odvolací soud v této souvislosti poukazoval na právní závěry rozsudku dovolacího soudu z 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 Nejvyššího soudu). Náhrada tu totiž nebyla poskytnuta nejpozději do jednoho roku ode dne doručení žádosti o poskytnutí finanční náhrady. Odvolací soud byl toho názoru, že žádal-li žalobce o zaplacení úroků z prodlení již ve své žalobě z 28. 6. 2001 a nárok na ně mu vznikl dne 10. 9. 1999, promlčecí lhůta podle §101 občanského zákoníku ke dni podání žádosti neuplynula.
Odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně tedy odvolací soud změnil jen částečně (podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu) ohledně povinnosti žalované zaplatit úroky z prodlení; ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (podle §219 občanského soudního řádu) jako věcně správný.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť byl toho názoru, že „každý z účastníků řízení uspěl v rozsahu 50 % předmětu řízení“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR (jednajícímu za žalovanou Českou republiku) dne 27. 7. 2011 a dovolání ze strany žalované bylo podáno 37. 9. 2001 u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání dovolávající se České republiky – Ministerstva financí ČR bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011, a to pokud jde o celý výrok tohoto rozsudku označený I. a výrok označený II. pak v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392, ve všech výrocích odstavce I. uvedeného rozsudku a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolávající se Česká republika – Ministerstvo financí ČR měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
¨
Rozsudek odvolacího soudu byl také doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 1. 8. 2011. Dovolání ze strany žalobce bylo dne 30. 9. 2011 podáno u Okresního soudu v Ostravě+, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil výrok I., výrok II. (ve zbývající části v odstavci II. výroku rozsudku soudu prvního stupně) a výrok II. rozsudku odvolacího soudu z 27. 6. 2011 (sp. zn. 56 Co 78/2011, jakož i výrok II. a II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě z 2. 9. 2010 (č. j. 64 C 188/2010-362) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
O dovolání dovolávající se České republiky – Ministerstva financí ČR, které bylo předloženo dovolacímu soudu 8. 11. 2011 bylo rozhodnuto rozsudkem dovolacího soudu z 12. 1. 2012 (28 Cdo 3938/2011 Nejvyššího soudu). Tímto rozsudkem dovolacího soudu bylo: I. Zamítnuto dovolání dovolatelky České republiky – Ministerstva financí ČR proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 27. 6. 2011 (sp. zn. 56 Co 78/2011 Krajského soudu v Ostravě), částečně měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392 Okresního soudu v Ostravě. II. Odmítnuto bylo dovolání uvedené dovolatelky proti dalším výrokům Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011. III. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Dovolání dovolatele N. J. S. S. z 28. 9. 2011 bylo dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání předloženo až přípisem z 5. 4. 2012, č. j. 64 C 188/2001 Okresního soudu v Ostravě (když tím bylo uvedeno na pravou míru sdělení v původní předkládací zpráva z 2. 11. 2011, o údajném zpětvzetí dovolání žalobcem).
Dovolatel N. J. S. S. má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a rovněž že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatel N. J. S. S. především vytýkal, že odvolací soud přehlédl, že soud prvního stupně se opomněl vypořádat se žalobcem požadovanými úroky z prodlení ve výši 23 % ročně od 10. 9. 1998 do zaplacení z částky 4.128.571,80 Kč, kterou žalobci přiznal; v rozsudku soudu prvního stupně není nikde uvedeno, zda se žalobci přiznávají či nepřiznávají úroky z prodlení z této částky. Rovněž v rozsudku odvolacího soudu pak není rozhodnuto o tom, že se přiznávají úroky již z prodlení ve výši 23 % ročně od 10. 9. 1998 do zaplacení z druhé poloviny nároku 4.128.571,80 Kč.
K otázce prokázání odškodnění vyplaceného údajně v tomto sporu z jedné poloviny M. B., příbuzné žalobce, dovolatel má za to, že toto tvrzení žalované ČR – Ministerstva financí ČR vychází jen z domněnky, která nebyla v průběhu tohoto řízení, trvajícího už od roku 2001, doložena. Z listiny předložené žalovanou nevyplývá, kým byla tato listina sepsána, není na ní uvedeno žádné datum; nevyplývá, kým byla tato listina sepsána, není na ní uvedeno žádné datum; nevyplývá z ní také, že by byla M. B. odškodněna podle Dohody uzavřené mezi vládou ČSSR a vládou USA z 29. 1. 1982 právě za nemovitosti, které jsou předmětem řízení v této právní věci (sp. zn. 6 C 188/2001 Okresního soudu v Ostravě).
K otázce včasnosti podání žádosti o finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. (včetně nároku na zaplacení úroků z prodlení) dovolatel ve svém dovolání trval na tom, že tato žádost byla podána včas v srpnu 1995 a tedy ve lhůtě jednoho roku od účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Dovolatel je přesvědčen o tom, že „nelze přičítat k tíži žalobce, že žádost o přiznání a vyplacení finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatnil jako náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb.“
Dovolatel poukazoval na výsledek řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 487/1995, a má za to, že už rozsudkem zamítajícím návrh na vydání nemovitých věcí byla závazně vyřešena otázka oprávněnosti nároku na poskytnutí finanční náhrady za nevydanou nemovitost podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. a bylo třeba z pravomocného rozsudku vycházet; na základě předložených rozsudků a na základě podané žádosti v uvedené roční lhůtě mělo Ministerstvo financí ČR postupovat a poskytnout finanční náhradu, o jejíž poskytnutí žalobce opětovně požádal připojením se k původní žádosti svého otce. Ze strany žalované ČR – Ministerstva financí bylo nejprve žalobci sděleno (dne 13. 10. 1998), že „žádost bude znovu otevřena a řešena“, ale podle přípisu z 8. 1. 2001 bylo sděleno s konečnou platností odmítnutí žádosti žalobce. Žalobce však na svém nároku trval včetně úroků z prodlení od 10. 9. 1998 u všech náhrad za nemovitosti ve výši 23 %.
Dovolatel N. J. S. S. (s poukazem i na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4826/2007) trvá na tom, že je v této právní věci aktivně legitimován, neboť svou výzvu k poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti podal včas, k přechodu nároku tu došlo děděním a není tu rozhodné, zda je žalobce v této právní věci občanem ČR.
Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu i nesprávné posouzení otázky náhrady nákladů právního zastoupení v tomto sporu, v němž od podání žaloby uplynulo již více jak 10 roků a žalobce v tomto sporu byl, podle jeho názoru, úspěšný z více než 50 %.
Dovolací soud má za to, že odvolací soud ve svém rozsudku z 27. 6. 2011 (sp. zn. 56 Co 78/2011 Krajského soudu v Ostravě) zevrubně uvedl, podle kterých právních předpisů věc posoudil; šlo tu zejména o posouzení věci podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale také z hlediska vzniku nároku žalobce podle poválečných právních předpisů – zákona č. 128/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale také z hlediska vzniku nároku žalobce podle poválečných právních předpisů – zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb., ale posléze i podle ustanovení §101 občanského zákoníku, pokud šlo o otázku promlčení nároku na náhradu finanční za nevydané nemovitosti i o promlčení nároku na úhradu úroků z prodlení co do úhrady této finanční náhrady. Odvolací soud měl na zřeteli (jak již bylo uvedeno) i dohodu mezi vládou Československa a vládou USA o vypořádání některých otevřených otázek, uzavřenou dne 29. 1. 1982.
Dovolatel N. J. S. S. uplatňoval ve svém dovolání obecně, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jeho konkrétní výtky, obsažené v dovolání nesměřovaly však k posouzení projednávané právní věci podle nesprávných právních předpisů, ale k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V tomto smyslu však odvolacímu soudu nelze, podle názoru dovolacího soudu, vytknout, že by ve svém rozhodnutí vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ani že by odvolací soud nepokládal za zjištěnou některou podstatnou skutečnost, právně významnou, která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), zdůrazňující rovněž právní závěr, že „dovolacím důvodem nemohou být i případné vady či omyly soudu při hodnocení důkazů (podle §132 občanského soudního řádu)“, které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem v občanském soudním řízení, a zdůrazňující také právní závěr, že i vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu.
Podle názoru dovolacího soudu nelze mít rovněž za to, že by odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (jak na tyto případně vady postupu soudu je upozorněno v rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, na str. 13/45/). To se v této projednávané právní věci týkalo posouzení zásadních právních otázek v daném případě – posouzení důvodného uplatnění nároku na finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. za věc, kterou nelze oprávněné osobě vydat, posouzení důvodnosti aplikace ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ, v němž šlo o nároky na náhradu za majetkovou újmu, k níž došlo z důvodu rasové perzekuce v době nacistické okupace, která nebyla po 25. 2. 1948 uspokojena, dále zaujetí výkladového závěru, že již tu po úmrtí oprávněné osoby, jejíž věc přešla na stát (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) není rozhodné, zda zemřelá oprávněná osoba byla státním občanem České republiky (viz §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), jakož i posouzení právní otázky prodlení ze strany státního orgánu při poskytnutí finanční náhrady za nevydanou nemovitost. Tyto zásadní právní závěry při posuzování projednávané právní věci (sp. zn. 64 C 188/2001 Okresního soudu v Ostravě) byly shodně posouzeny odvolacím soudem již při rozhodování o dovolání žalované České republiky – Ministerstva financí v rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3983/2011, který již byl v mezidobí do předložení i dovolání žalobce k posouzení dovolacímu soudu, doručen účastníkům tohoto soudního řízení.
Dovolací soud tedy neshledal žádný důvod pro odlišné právní závěry ani při posuzování dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011, před vydáním tohoto doplňujícího rozsudku dovolacího soudu (ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §166 odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatele N. J. S. S., směřujícího jednak proti měnícímu výroku (označenému I.) rozsudku odvolacího soudu, pokud jím nebyla stanovena povinnost k úhradě finanční náhrady i úroků z prodlení ve větším rozsahu a jednak proti výroku (označenému II.), potvrzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí částí žalobního návrhu žalobce, jakož i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolatel nebyl v řízení o jeho dovolání úspěšný a žalované České republice – Ministerstvu financí ČR v řízení o dovolání žalobce N. J. S. S. náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. května 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu