ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4224.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4224/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného JUDr. Čestmírem Viktorjeníkem, advokátem se sídlem Olomouc, Vojanova 26, proti žalovaným 1) Ing. J. H. , a 2) Bc. J. K. , obou zastoupených JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, o zaplacení částky 456 152 Kč , vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 43/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, č. j. 37 Co 6/2010-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení ve výši 15.960,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce (dále také „dovolatel“) řádně zastoupený advokátem podal dne 10. 10. 2011 včasné dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, č. j. 37 Co 6/2010-138, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 8. 2009, č. j. 10 C 43/2007-99. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §273 odst. 3 o.s.ř. Podstatou dovolání je především polemika se skutkovým zjištěním provedeným soudem prvního stupně a převzatým soudem odvolacím, dle kterého v řízení bylo prokázáno, že žalobce prováděl stavební práce na penzionu Žulová ve vlastnictví žalovaných na základě smluvního vztahu se společností ADICON – vrty, injektáže, stavby, s. r. o. (jejímž byl žalobce subdodavatelem, dále jen „společnost ADICON“) a nikoliv na základě dohody s první žalovanou či bez jakéhokoliv právního důvodu. Dovolatel v dovolání konkrétně namítal, že soudy nižších stupňů nezohlednily jeho skutková tvrzení a nepřihlédly k svědeckým výpovědím P. Š. a M. A. Dovolatel v dovolání dále uvedl, že není jeho povinností žalobou uplatněný nárok právně kvalifikovat.
Dle vyjádření žalovaných ze dne 10. 11. 2011 není z dovolání patrno, v čem dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu a dovolání směřuje výhradně proti skutkovému posouzení věci.
Jelikož v posuzované věci dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o.s.ř.) nebo namítanou vadou řízení [§241a odst. 2 písm. b)]. To však dovolatel přehlíží, protože jak již bylo uvedeno, podstatou jeho dovolání je především obšírná polemika se skutkovým zjištěním provedeným soudem prvního stupně a převzatým soudem odvolacím, případně namítaná vada řízení.
Nad rámec je možno uvést, že podle ustanovení §132 o.s.ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o.s.ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měly při hodnocení důkazů vycházet (srov. Drápal, L., Bureš, a kol. Občanský soudní řád I. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2009, s. 913 an.). Pokud proto soud prvního stupně po provedení důkazů, konkrétně na základě řady listinných důkazů [např. smlouvy o dílo ze dne 22. 10. 2003 uzavřené mezi první žalovanou a společností ADICON, listinou označenou jako Soupis provedených prací a dodávek za období od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2005 , dopisem ze dne 15. 2. 2006 (odstoupení od smlouvy o dílo ze dne 22. 10. 2003), stavebního deníku, plnou mocí ze dne 1. 12. 2005, dopisem právního zástupce dovolatele ze dne 14. 11. 2006 a mnoha dalších] a výslechu svědků (M. B., M. A., P. K. a P. Š.) dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by byl ve smluvním vztahu s žalovanými, není na dovolacím soudu, aby tento závěr přehodnocoval, protože by tím soudům nižších stupňů předepisoval, jak mají prováděné důkazy hodnotit. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v dovolání označení svědci M. A. a P. Š. existenci smluvního vztahu neprokázali, neboť prvně jmenovaný před soudem prvního stupně výslovně uvedl, že o dohodě mezi dovolatelem a první žalovanou nic neví (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. 2. 2009 na č. l. 51), druhý ze svědků pak označil informaci o tom, že dovolatel prováděl práce přímo pro žalované, za toliko zprostředkovanou (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 24. 3. 2009 na č. l. 54).
K námitce dovolatele, že není jeho povinností uplatněný nárok právně kvalifikovat, lze ve stručnosti připomenout, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, z tohoto předpokladu nevycházely. Soud prvního stupně naopak v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že není vázán právním názorem dovolatele, pročež se dále zabýval otázkou, zda nárok dovolatele je možné posoudit jako bezdůvodné obohacení.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání žalobce jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovaným účelně vynaložené náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 13 000,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5, §15, §14, §18 odst. 1 věta první a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %, celkem tedy 15 960 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu