ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4435.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4435/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. I. Š. , bytem v P., zastoupené Mgr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem ve Všenorech, ul. Květoslava Mašity 317, proti žalované J. P. , bytem v P., zastoupené JUDr. PhDr. Odřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o zaplacení 560.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 58/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011, č. j. 21 Co 2/2011-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. června 2008, č. j. 11 C 58/2006-130, jímž bylo žalované uloženo zaplatit původnímu žalobci Ing. V. M. (jehož procesní nástupnicí se za odvolacího řízení stala žalobkyně Ing. I. Š.) částku 560.000,- Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 26. 10. 2004 do zaplacení.
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že žalobce Ing. V. M. v lednu r. 2004 udělil žalované oprávnění k nakládání s jeho vkladem na vkladní knížce vystavené Českou spořitelnou, a.s., a to zejména pro případ své bezmocnosti, kdy by tak nemohl činit on sám. V době, kdy byl hospitalizován, pak žalovaná z jeho účtu vybrala částky 200.000,- Kč (dne 5. 10. 2004), 300.000,- Kč (dne 15. 10. 2004) a 60.000,- Kč (dne 26. 10. 2004), aniž by je ovšem žalobci předala či jinak použila v jeho prospěch; v tomto směru svá tvrzení – ač soudem řádně poučena o břemenu důkazním – žalovaná neprokázala. Byť mezi účastníky existoval do roku 2004 přátelský vztah, nebylo prokázáno, že by žalovaná měla právní důvod ponechat si vybrané peněžní částky, které náležely žalobci (vkladateli). I odvolací soud tudíž uzavřel, že žalovaná získala na úkor žalobce majetkový prospěch bez zákonem uznaného důvodu, tedy bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat (§451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), ke kvalifikaci dovolacích důvodů se v něm blíže nevyslovila. Konkrétně namítala, že se soudy obou stupňů „nevypořádaly s daným typem finančního produktu – vkladní knížkou, jež má svá specifika“. Dovozovala, že již předáním vkladní knížky do jejích rukou žalobce projevil vůli, aby „volně nakládala s finančními prostředky složenými na účtu“ a dle jejího názoru tak nebylo třeba (žalobcova) „dalšího specifického souhlasu“. Výpovědi žalobce a dalších slyšených svědků, zejm. I. Š., pokládá žalovaná za nevěrohodné, i proto, že o výběru vkladu lze získat vědomost již z vkladní knížky samé a nebylo tedy třeba žalobcova dotazu u peněžního ústavu. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil „soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení.
Žalobkyně (procesní nástupkyně Ing. V. M., zemř.) se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a to proto, že i naposledy vydaným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o věci samé shodně, jako v dřívějším rozsudku ze dne 12. července 2006, č. j. 11 C 58/2006-42, jenž byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 11. prosince 2006, č. j. 21 Co 486/2006-82), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná v dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, jíž by bylo lze kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu a která by byla určující pro rozhodnutí o věci samé. To je založeno na závěru, že žalovaná si peněžní prostředky, vybrané z žalobcova vkladu na vkladní knížce, přisvojila bez právem uznaného důvodu a v řízení neprokázala svá tvrzení, že takto vybrané částky žalobci následně předala. Zpochybňuje-li žalovaná posléze uvedený závěr a odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů (pokládajíc v něm slyšené svědky za nevěrohodné), jde o označení otázek nikoliv právních, nýbrž skutkových, které rozsudek po právní stránce zásadně významným nečiní a přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Nelze k nim přihlížet i proto, že jde o námitky podřaditelné (nanejvýše) dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž zde dovolatelce k dispozici není.
Otázka, kdy a z jakých zdrojů se žalobce dozvěděl o výběrech žalované, není pro rozhodnutí v dané věci ba ani významná, nehledě na to, že i stran této skutečnosti jsou tvrzení žalované vnitřně rozporná, pokud žalovaná tvrdí, že informace o nakládání s peněžními prostředky mohl žalobce získat již z vkladní knížky, do níž se tyto údaje zaznamenávají, ačkoliv tuto vkladní knížku – jak současně uvádí – měla ona ve svém držení.
K samotné otázce nakládání s vkladem (§780 odst. 1 obč. zák.) a vlastnictví peněžních prostředků složených vkladatelem peněžnímu ústavu sluší se odkázat též na ustálenou judikaturu – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, publikovaný pod č. 144/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uzavírá, že „nakládání s vkladem zahrnuje i změnu v osobě věřitele ve vkladovém vztahu. Vkladatel (věřitel) může svou pohledávku (včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených, viz §524 odst. 2 obč. zák.) postoupit jinému toliko písemnou smlouvou; ta může být úplatná nebo bezúplatná (srov. §527 odst. 1 obč. zák.). Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze ztotožnit s darováním práva nebo jiné majetkové hodnoty jako předmětů občanskoprávních vztahů (§118 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že peněžní prostředky, které převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s úmyslem obdarovat předá vkladní knížku (na jméno) třetí osobě, případně prohlásí, že jí peněžní prostředky (vklad) poskytuje jako dar; na tom nic nemění okolnost, že osoba odlišná od vkladatele je ve smyslu ustanovení §780 odst. 1 obč. zák. osobou oprávněnou s vkladem nakládat“.
Dovozuje-li tedy žalovaná, že oprávnění přisvojit si peněžní prostředky jí vzniklo již samotným předáním vkladní knížky vkladatelem, jde o názor očividně nesprávný, s nímž se judikatura rozchází.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které (z pohledu v něm označených otázek) nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalobkyni v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu