ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4449.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4449/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Janem Hejdou, advokátem se sídlem v Litvínově, Náměstí Míru 212, proti žalovanému Ing. J. Č., zastoupenému JUDr. Ivanou Zamazalovou, advokátkou se sídlem v Jirkově, Jiráskova 425, o zaplacení částky ve výši 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 17 C 2/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 14 Co 586/2009-97, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 4. 1. 2008 domáhala po žalovaném zaplacení částky 80.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Mostě jako soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. 10. 2008, č.j. 17 C 2/2008-25, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalovanému byla žaloba doručena na dresu trvalého pobytu, kde však nebyl zastižen, dále že uvedená zásilka byla uložena dne 18. 8. 2008 na poště a v důsledku jejího nevyzvednutí se dne 28. 8. 2008 stala doručenou náhradním způsobem. Obdobně bylo žalovanému na místo jeho trvalého pobytu zasláno předvolání k jednání, když toto bylo uloženo dne 15. 9. 2008 a náhradně doručeno dne 25. 9. 2008. Protože se žalovaný bez včasné a důvodné omluvy k nařízenému jednání dne 16. 10. 2008 nedostavil, dospěl soud prvního stupně k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání stanovené v §153b o. s. ř.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č.j. 14 Co 586/2009-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podle tvrzení žalovaného a svědecké výpovědi manželů B. bylo zjištěno, že žalovaný pobýval v období od 15. 8. 2009 do 15. 9. 2008 na dovolené ve Slovenské republice a tudíž se v místě svého trvalého pobytu nezdržoval. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že v souladu s §46 odst. 6 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 6. 2005 do do 30. 6. 2009) bylo náhradí doručení žaloby i předvolání neúčinné, takže nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, jak předpokládá ustanovení §153b o. s. ř.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uvedla, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že jak v případě žaloby, tak v případě předvolání k jednání byla v poštovní schránce ponechána výzva k vyzvednutí zásilky, takže o uložení zásilek byl žalovaný informován paní K., která mu přebírala poštu. Za této situace žalovanému nebránilo se na zásilky informovat a jednání se zúčastnit a případně se omluvit. Dále namítla, že držitel poštovní licence prokazatelně ve věci doručoval v souladu s právními předpisy a že manželé B. jsou blízkými známými žalovaného, na což měl odvolací soud vzít zřetel. Z uvedených důvodů měla za to, že žalovanému byly žaloba i předvolání k jednání řádně doručeny.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval důvodností dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
1. Dovolací soud předesílá, že je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Dovolací soud v této souvislosti uvádí, že dovolání žalobkyně neobsahuje žádnou právní argumentaci, neboť pouze rekapituluje dosavadní průběh řízení, přičemž žalobkyně setrvává na přesvědčení, že žalovaný se mohl s obsahem obou soudních zásilek (tj. žaloby i předvolání) seznámit a mohl se tak při dostatečné součinnosti zúčastnit nařízeného jednání. Z uvedeného pak bez dalšího vyvozuje, že žalovanému bylo řádně doručeno a byly tak naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání.
2. K žalobkyní zpochybněné věrohodnosti výpovědi manželů Bendíkových dovolací soud uvádí, že polemizovat se samotným hodnocením důkazů v dovolání nelze. Vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. z logiky věci nemůže být výsledek myšlenkového postupu soudu při hodnocení důkazů, nýbrž toliko porušení příslušných procesních předpisů soudem při dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 07. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2137/2007, shodně též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1918). Nemožnost napadení samotného hodnocení důkazů (tedy i věrohodnosti svědecké výpovědi) pak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů vyjádřené v ustanovení §132 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení provedl, zejména zda se při něm nedopustil logického rozporu a zda výsledek hodnocení důkazů odpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 - §135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 582/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 278/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 32/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 07. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2137/2007). Žádné takové pochybení při hodnocení důkazů však dovolatelka v posuzované věci soudům nižších stupňů nevytkla.
3. Dovolací soud se dále zabýval tvrzením žalobkyně, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť žalovanému nebylo doručeno předvolání k jednání, při kterém byl rozsudek pro zmeškání vydán, a nebyla mu doručena ani žaloba, přičemž dovolatelka uvedený závěr zpochybňuje a namítá, že žalovanému byly obě zásilky řádně doručeny.
4. Právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
5. Podle §153b odst. 1 o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2009) platí, že „[z]mešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.“
6. Ustanovení §46 odst. 6 o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2009) stanoví, že „[b]yla-li písemnost doručována na adrese, která je vedena podle zvláštního právního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby, nebo na adrese, kterou fyzická osoba sdělila soudu a požádala o doručování na ni (odstavec 1), anebo na adrese, kterou fyzická osoba jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.“
7. V dané věci lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaný se v rozhodné době na adrese, která je vedena podle zvláštního právního předpisu jako místo jeho pobytu, nezdržoval. Jeho závěr vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, z výslechu žalovaného i svědecké výpovědi manželů B. Podle názoru dovolacího soudu vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopominul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika dovolatelky se skutkovými závěry odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů (zejména věrohodnosti účastnické výpovědi žalovaného a svědecké výpovědi manželů B.), a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, z nichž vychází dovoláním napadené rozhodnutí. Obstojí-li skutkové závěry odvolacího soudu, je s ohledem na výslovné znění citovaného ustanovení §46 odst. 6 o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2009) správný i jeho právní závěr, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání předvídané v §153b odst. 1 o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2009).
Protože dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř., zamítl.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu není v dané věci rozhodnutím, jímž se řízení končí, nerozhodoval dovolací soud o nákladech dovolacího řízení. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp.zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu