ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.447.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 447/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. S., b) J. P., obou zastoupených Prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, DrSc., advokátem v Praze 6, Zavadilova 22, c) Ing. V. Š., d) Mgr. M. K., a e) J. H., žalobci ad c) až e) zastoupeni Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem v Olomouci, Na Střelnici 39/PS 2, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 94/97, o dovolání žalobců ad c) až e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2011, č. j. 20 Co 193/2011-294, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. ve vztahu k žalobkyni M. Š. (právní předchůdkyni žalobců ad c/ až e/) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2003, č. j. 25 C 94/97-171, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 12. 2003, č. j. 25 C 94/97-182, kterým byl zamítnut návrh původní žalobkyně na uzavření dohody o vydání nemovitostí – domu č. p. 1066 a stavebního pozemku parc. č. 449 – nacházejících se v kat. úz. N., obci P. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o nákladech řízení (výroky II., III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci ad c) až e) dovolání, v němž namítali, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (z důvodu rasové perzekuce). Pro podporu svých tvrzení odkázali mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1733/2000, jakož i na další judikaturu. Nižším instancím vytkli rovněž nesprávnost jejich právního závěru v otázce prekluze restitučního nároku. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolací instance – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci ad c) až e), zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladu uvedeného v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – má-li napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není zásadně oprávněn do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006; zejména k §243a o. s. ř.).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobců ad c) až e) v posuzované věci uplatnila restituční nárok vůči povinné osobě formou výzvy k vydání nemovitostí dne 25. 12. 1992, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty šesti měsíců od nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz §5 odst. 2). I v návaznosti na právní argumentaci, přijatou Nejvyšším soudem ve skutkově obdobné věci sp. zn. 28 Cdo 3157/2010 (týkající se týchž účastníků na straně žalující), by proto v tomto směru bylo možno nyní uvažovat pouze o možnosti aplikace ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jehož nynější znění bylo do citovaného předpisu zakotveno novelou provedenou zákonem č. 116/1994 Sb., s účinností od 1. 7. 1994.
Jednou z podmínek předestřených v uvedeném restitučním ustanovení pro shledání určité osoby oprávněnou k restituci je předpoklad, že k převodu nebo k přechodu vlastnického práva v době nacistické okupace došlo z důvodu rasové perzekuce. Nejvyšším soudem bylo již ve vztahu k právní předchůdkyni žalobců ad c) až e) – ve spojitosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04 – vysloveno, že nelze učinit závěr o rasové perzekuci ve smyslu podmínky pro restituci nemovitostí podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Důvodem konfiskačního zásahu v době okupace bylo nepřátelství její rodiny k Německé říši (postoj k tehdejšímu režimu), nikoli původ či vyznání (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 244/2005, vydaný v téže právní věci).
Právní závěr nižších instancí o nedůvodnosti žalobního návrhu právní předchůdkyně žalobců ad c) až e) je tedy správný.
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců ad c) až e) pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobci ad c) až e) nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu