ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4475.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4475/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce T. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované BRUDRA s.r.o. , IČ 48110841, se sídlem v Praze 4, Jemnická 17, zastoupené JUDr. Jaromírem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Národní obrany 715/16, o žalobě na obnovu řízení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 316/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, č. j. 68 Co 509/2010-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 2.460,- Kč k rukám JUDr. Jaromíra Beránka, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 316/2002. V uvedeném řízení soud prvního stupně pravomocným rozsudkem ze dne 26. 2. 2009, č. j. 12 C 316/2002-179, rozhodl o žalobě, jíž se celkem dvanáct spoluvlastníků domáhalo vydání bezdůvodného obohacení za užívání svých pozemků, tak, že žalované uložil povinnost k zaplacení částky 1.175.437,10 Kč s přísl. a co do částky 282.577,90 Kč s přísl. žalobu zamítl vzhledem k vznesené námitce promlčení. Výše bezdůvodného obohacení byla určena rozdílně u pozemků, které jsou součástí zemědělského půdního fondu (podle ust. §22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a s ním spojených vyhlášek), a pozemků, které součástí zemědělského půdního fondu nejsou. Žalobce tvrdil, že vykonal šetření v archivech a získal další listiny, v žalobě na obnovu řízení specifikované, svědčící o tom, že příslušné pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu. Tyto pozemky navíc slouží k jiným než pěstebním účelům. Pokud by byla obnova řízení povolena, žalobce by navrhnul rozšíření původní žaloby, a připustí-li je soud, může být pro žalobce nové rozhodnutí ve věci příznivější.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 12. 4. 2010, č. j. 12 C 316/2002-219, žalobu na obnovu řízení zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a že se nezměnil stav zápisu v katastru nemovitostí, a to ani ohledně druhu předmětných pozemků. Soud prvního stupně konstatoval, že i kdyby žalobce předložené listinné důkazy objevil v archivech a v původním řízení je nemohl bez své viny použít, žádný z nich pro něj nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, jak to vyžaduje ust. §228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Jednak totiž nově provedené důkazy nemají žádný vliv na správnost v předchozím řízení zjištěného skutkového stavu, jednak byl žalobce v původním řízení úspěšný až na promlčenou část svého práva. Tvrzení žalobce či nově provedené dokazování však nesměřují proti závěru soudu o tom, že část uplatněného práva byla skutečně promlčena. S ohledem na to, že žalobce byl v nepromlčené části práva zcela úspěšný a promlčení části práva nezpochybňuje, nemohou žádné důkazy, skutečnosti ani rozhodnutí přivodit pro něj příznivější rozhodnutí. Soud v tomto řízení nemůže předjímat, zda skutečně dojde k rozšíření žaloby, s nímž žalobce kalkuluje, zda by soud takové rozšíření připustil, a na základě těchto podmíněných, dosud nenaplněných skutečností dovozovat, že jsou v současné době splněny podmínky pro povolení obnovy řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2011, č. j. 68 Co 509/2010-264, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že opravil jeho zjevnou formální nesprávnost (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud připomněl, že vzhledem k tomu, že se v případě žaloby na obnovu řízení jedná o opravný prostředek, nemůže ji podat účastník, jemuž bylo napadeným rozhodnutím plně vyhověno. Žalobu na obnovu řízení tak nelze považovat za důvodnou, jestliže ji podává žalobce coby ten, komu bylo vyjma promlčené části práva zcela vyhověno, a nezpochybňuje předpoklady, na nichž bylo založeno hodnocení námitky promlčení. Ze stejného důvodu též nemohou předložené důkazy přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí, neboť žalobě bylo zcela vyhověno, vyjma promlčené části práva, přičemž žalobní tvrzení hodnocení námitky promlčení nezpochybňují.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Zrekapituloval skutkový i právní stav věci a vyjádřil své přesvědčení, že jím předložené důkazy mu mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Dovolatel zdůraznil, že podle jím zadaného znaleckého posudku činí obvyklé nájemné za předmětné pozemky 2.779.800,- Kč ročně (na žalobce pak podle jeho spoluvlastnického podílu připadá částka 463.300,- Kč). Uvedený znalecký posudek vychází z předpokladu, že se v případě relevantních pozemků nejedná o ornou půdu, ale o zastavěné či manipulační plochy. Žalobce poukázal na to, že z jím předložených dokumentů vyplývá, že předmětné pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu, a uvedené listiny mu tak mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Pro zjištění ceny je nutné zkoumat nejen zápis v katastru nemovitostí, nýbrž i stav právní, zjištěný ze žalobcem předložených listin, a stav skutečný. Podle názoru dovolatele je bezvýznamné, že byl v řízení z části úspěšný, neboť změnou skutkových tvrzení a případným rozšířením žaloby by příznivějšího rozhodnutí dosáhl. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že je nepovažuje za přípustné. Nejvyšší soud se žalobcem předkládanou otázkou již zabýval v rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005 (mezi týmiž účastníky), či v usnesení ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 1014/2006 (s odlišnými žalobci). I z citovaných rozhodnutí vyplývá, že předmětné pozemky tvoří součást zemědělského půdního fondu. Podmínky pro obnovu řízení nebyly splněny.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (viz §238 odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3564/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4899/2007, atd.).
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (viz §237 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání však není přípustné.
Žalobu na obnovu řízení může podat účastník původního řízení, a to pouze v případě, že výrokem napadeného rozhodnutí bylo rozhodnuto v jeho neprospěch (viz David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha : Wolters Kluver ČR, 2009, s. 1177). Jestliže v původním řízení zněla žaloba na částku 1.458.015,- Kč s přísl. a v rozsahu částky 1.175.437,10 Kč s přísl. jí bylo vyhověno, zatímco do částky 282.577,90 Kč s přísl. byla zamítnuta, přicházela by žaloba na obnovu řízení coby mimořádný opravný prostředek do úvahy pouze ohledně výroku, jímž byla žaloba částečně zamítnuta (rovněž po zohlednění toho, že žalobce je toliko jedním ze spoluvlastníků předmětných pozemků). Pouze tímto výrokem totiž bylo ve věci samé rozhodnuto v neprospěch žalobce; tuto část rozhodnutí však nechává dovolatel zcela bez povšimnutí a svou argumentací k ní nesměřuje. Napadení rozsudku ve výroku, jímž bylo žalobci zcela vyhověno, je ovšem pojmově vyloučeno. Dovolatel byl v tomto rozsahu v rámci podané žaloby plně úspěšný a jeho úvahy o rozšíření žaloby v případě povolení obnovy jsou tak nerozhodné. Pro posouzení úspěšnosti ve věci je klíčovým kritériem uplatněný žalobní petit, nikoliv přesvědčení žalobce, že kdyby žaloval na zaplacení vyšší částky, soud by jeho žalobě vyhověl. Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud nezabýval námitkami dovolatele stran toho, zda jsou předmětné pozemky součástí zemědělského půdního fondu či nikoliv, když žalobě na obnovu řízení není možné vyhovět již proto, že předložené důkazy nemohou žalobci přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému usnesení nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i pokud jde o výrok o nákladech řízení. V souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu však dovolání proti nákladovému výroku není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované vzniklo právo na jejich náhradu podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (sazba odměny ve výši 1.750,- Kč podle ust. §10 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., paušální částka náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., a obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 2.460,- Kč).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu