ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4507.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4507/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce SK Litavan Králův Dvůr, se sídlem v Králově Dvoře, Nad Stadionem 264, zastoupeného JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem v Praze 4, Na Hřebenech II/1062, proti žalované Tělocvičné jednotě Sokol Králův Dvůr , se sídlem v Králově Dvoře, Plzeňská 153, zastoupené JUDr. Janou Brodinovou, advokátkou ve Všeradicích 51, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 221/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, č. j. 19 Co 602/2009-362, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její advokátky JUDr. Jany Brodinové.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 8. 2009, č. j. 6 C 221/2004-294, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 10. 2009, č. j. 6 C 221/2004-308, a to tak, že byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem – stavbě občanské vybavenosti č. p. 264, stavebnímu pozemku parc. č. 680 – nacházejícím se v kat. úz. a obci Králův Dvůr, zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 521. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou nižších instancí, které byly (v částce 49.880,- Kč) uloženy k platbě žalobci ve prospěch žalované do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její advokátky JUDr. Jany Brodinové.
Soud prvního stupně uvedenému žalobnímu návrhu vyhověl. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 4. 1991 byla – podle rozhodnutí valné hromady – uzavřena dohoda o sloučení žalobce s Jednotou Sokol Králův Dvůr; právním nástupcem byla určena Tělocvičná jednota Sokol Králův Dvůr (žalovaná). V rozporu s platnou právní úpravou i se stanovami žalobce však neproběhlo majetkové vypořádání, což mělo podle názoru soudu za následek, že žalobce jako právnická osoba existovat dosud nepřestal a tím pádem ani nemohl pozbýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem (nabyté z titulu právního nástupnictví po Tělovýchovné jednotě Králodvorské železárny).
K odvolání žalované byl rozsudek soudu první instance Krajským soudem v Praze změněn a žaloba byla zamítnuta (měnící výrok I.). Soud se ztotožnil se závěrem o sukcesi žalobce do práv a povinností TJ Králodvorské železárny a usuzoval tedy na existenci jeho vlastnického práva k uvedenému nemovitému majetku i ke dni 12. 4. 1991. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud konstatoval, že platné rozhodnutí valné hromady z tohoto data (o sloučení spolků a zároveň přechodu aktiv a pasiv sdružení v rámci sloučení na žalovanou) prokazatelně představuje akt majetkového vypořádání, kterým došlo k začlenění veškerého majetku SK Litavan do majetku žalované Jednoty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž tomuto soudu vytkl, že nesprávně posoudil otázku vlastnického práva k nemovitostem, když dovodil, že žalobce není právním nástupcem zaniklého sdružení SK Litavan, ani subjektem s ním totožným, a nesvědčí mu proto vlastnictví ke spornému majetku. Vadu řízení dovolatel spatřoval v tom, že mu ze strany odvolací instance nebyla dána možnost prokázat, že k majetkovému vypořádání nedošlo – z titulu procesní zásady, že negativní skutečnosti se v řízení neprokazují. Žádal proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto. Přitom poukázala na to, že by řízení mělo být zastaveno, neboť žalobce v roce 1991 zanikl (není tedy splněna základní podmínka řízení).
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání pro diformitu rozsudků nižších instancí a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. po vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá také na posuzovaný případ.
Dovolání však není důvodné.
V ustanovení §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, je jako jeden ze zákonných způsobů zániku sdružení vymezeno jeho sloučení s jiným sdružením – k němuž podle zjištěného skutkového stavu došlo i v posuzované věci.
Při zániku sdružení se provádí majetkové vypořádání (viz §13 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb.). Tento proces představuje obligatorní postup uskutečňovaný v souvislosti se zánikem sdružení. Jeho účinné realizace je dosaženo i v situaci, kdy dochází k zániku subjektu s právním nástupcem vstupujícím do práv a povinností zaniklého sdružení, které se s ním sloučilo a učinilo tak svůj majetkový substrát jeho součástí. Jinými slovy, v rámci sloučení dvou sdružení může být provedeno vyrovnání majetku již z titulu zde naznačené sukcese a lze tedy v tomto směru usuzovat na platný zánik původního sdružení (včetně jeho vlastnických práv), bez toho, aby bylo nutno přistoupit k procesu likvidace. To je rovněž v souladu s ustanovením §20a odst. 3 obč. zák., které stanoví, že se před zánikem právnické osoby vyžaduje její likvidace, pokud celé její jmění nenabývá právní nástupce (zde jiné sdružení) nebo zvláštní zákon nestanoví jinak.
Zásada spolkové autonomie v sobě zahrnuje i možnost zanikajícího sdružení svobodně rozhodnout o způsobu majetkového vypořádání; je vnitřní věcí sdružení, jak při zániku naloží se svým majetkem. V daném případě se tak stalo dne 12. 4. 1991 na základě rozhodnutí valné hromady o sloučení spolků a následně uzavřené dohody organizací o sloučení z téhož data, jejímž obsahem bylo též ujednání o přechodu majetku na právního nástupce zaniklého subjektu, tj. na žalovanou (viz článek 4 dohody). K završení procesu vyrovnání vlastnických vztahů pak došlo ke dni 31. 12. 1991, neboť sloučení majetku bylo podmíněno předchozím provedením inventarizace.
Právní posouzení věci odvolací instancí je správné, dochází-li soud k závěru o sukcesi žalované do práv a povinností SK Litavan a tedy i o existenci vlastnického vztahu k předmětným nemovitostem na její straně.
Z výše řečeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Úspěšné žalované vzniklo vůči žalobci podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Tuto částku však bylo nutné jednou krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon (§18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představuje konečná výše odměny za zastupování částku 10.000,- Kč, a po přičtení 300,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH činí výše nákladů řízení o dovolání přiznaných žalované 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu