ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.469.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 469/2012-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, adresa pro doručování Územní pracoviště Střední Čechy se sídlem v Praze 1, nám. Republiky 3, proti žalovaným 1) Odborovému svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů České republiky se sídlem v Praze 2, Tyršova 1811/6, IČ: 00006033, zast. Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 174, 2) J. U., 3) D. U., oběma zast. JUDr. Tomášem Berným, advokátem se sídlem v Praze 4, Libušská 313, o zaplacení 96.420,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 262/2007, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2011, č. j. 51 Co 586/2010-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalovaných 2) a 3) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 2010, č.j. 19 C 262/2007-98, v odvoláním dotčeném výroku II., jímž bylo žalovaným 2) a 3) uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 71.128,11 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a v závislých nákladových výrocích a výroku o poplatkové povinnosti (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní 2) a 3) v období od 1. 9. 2005 do 31. 8. 2007 užívali pozemek parc. č. 1644/1 v k. ú. Sázava vlastněný žalobkyní jako součást rekreačního areálu, který coby vlastníci vystavěných chatek (s pozemky) a nájemci restaurace a ubytovny jako celek provozovali a udržovali (druhý žalovaný v období do 24. 4. 2007 v postavení podnikatele). Odvolací soud přisvědčil též právnímu závěru soudu prvního stupně, že se žalovaní 2) a 3) užíváním dotčeného pozemku na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili (§451 a násl. obč. zák.) a jsou jakožto manželé povinni poskytnout jí za užívání pozemku v období od 1. 9. 2005 do 31. 8. 2007 společně a nerozdílně peněžitou náhradu ve výši 71.128,11 Kč s příslušenstvím (po započtení prospěchu, kterého se žalobkyni dostalo tím, že žalovaní 2/ a 3/ pozemek udržovali sečením trávy).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní 2) a 3). Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Konkrétně namítali, že soudy nižšího stupně na základě zjištěného skutkového stavu (skutkový závěr, že dovolatelé pozemek udržovali sečením trávy) dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že předmětný pozemek byl dovolateli užíván, tj. přímo fakticky ovládán za účelem využití jeho užitných vlastností pro realizaci svých zájmů a potřeb. Vytýkali rovněž, že jim soud prvního stupně před vyhlášením rozsudku nezpřístupnil svůj závěr, že žalobkyně prokázala svá tvrzení stran užívání předmětného pozemku dovolateli. Vyjadřovali právní názor, že je soud prvního stupně poté, co učinil závěr o tom, že žalobkyně svá tvrzení prokázala, měl podle §118a o. s. ř. vyzvat k označení důkazů potřebných k prokázání jejich skutkové verze (že pozemek neužívali). Dovolatelé též namítali, že odvolací soud jejich údajné tvrzení o tom, že sporný pozemek měli užívat, posuzoval v jediné instanci. Soudům nižšího stupně taktéž vytýkali, že v odůvodnění rozsudků nevysvětlily, proč jsou k vydání bezdůvodného obohacení zavázáni oba dovolatelé. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Spatřují-li dovolatelé nesprávnost právního posouzení věci v závěru odvolacího soudu, že předmětný pozemek v rozhodném období užívali, sluší se uvést, že uvedený závěr není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav. Nejedná se tudíž o závěr právní ale o závěr skutkový jakožto výsledek hodnocení provedených důkazů. Soudy nižších stupňů k němu přitom dospěly nejen na základě dílčího zjištění, že dovolatelé pozemek udržovali sečením trávy, ale též se zřetelem k okolnosti, že dovolatelé projevovali zájem o koupi či pronájem tohoto pozemku, a způsobu, jakým dovolatelé rekreační areál, jehož je pozemek součástí, užívali jako celek. Jelikož dovolatelé vznesenou námitkou uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nelze k ní při posuzování zásadní právní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu přihlížet (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vytýkají-li dovolatelé, že je soud prvního stupně poté, co dospěl k závěru, že předmětný pozemek v rozhodném období užívali, nevyzval k označení důkazů prokazujících jejich skutkovou verzi (že pozemek neužívali), je třeba uvést, že výzva k označení důkazů podle §118a odst. 3 o. s. ř. má své místo pouze v případě, kdy soud pro nedostatek důkazních prostředků (důkazní nouzi) není s to učinit skutkový závěr o právně významných okolnostech. Jen v tomto případě je povinen vyzvat účastníka, v jehož prospěch z hlediska hypotézy aplikované právní normy takové tvrzení svědčí, aby označil důkazy potřebné k jeho prokázání, příp. jej též poučit o následcích neunesení důkazního břemene. Jelikož v posuzovaném řízení o případ důkazní nouze nešlo, když soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů učinily skutkový závěr o užívání předmětného pozemku dovolateli, procesní povinnost poskytnout dovolatelům poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. nevyvstala. Namítají-li dovolatelé, že otázka užívání předmětného pozemku byla odvolacím soudem posuzována v jediném stupni, nezbývá než dodat, že na vyřešení dotčené otázky založil své rozhodnutí již soud prvního stupně. Neobstojí ani námitka nedostatečného odůvodnění závěrů soudů nižšího stupně ohledně pasivní věcné legitimaci odvolatelů. Z odůvodnění rozsudků soudů nižšího stupně je totiž patrno, z kterých skutkových okolností a na základě jakých právních úvah pasivní věcnou legitimaci odvolatelů dovozují (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalovaní 2) a 3), jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu