ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.476.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 476/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce MUDr. M. D. , zastoupeného JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Komenského 23, proti žalované BORSAY a. s. , IČ 00541397, se sídlem v Táboře, Husova 1444, zastoupené JUDr. Robertem Čepkem, LL.M., Dr., advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 38, o zaplacení částky ve výši 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 5/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2011, č.j. 15 Co 439/2011-94, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 11. 1. 2010 domáhal vůči žalované zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že dne 16. 3. 1998 uzavřel právní předchůdce žalobce (jeho otec Z. D.) jako kupující s žalovanou (zapsanou od 30. 11. 1995 do 6. 11. 1998 v obchodním rejstříku pod obchodní firmou Corfin, a.s.) jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byla budova č.p. 193, objekt k bydlení, stojící na pozemku st. p. č. 510, pozemek st. p. č. 510 a pozemek parc. č. 511, to vše v kat. území P. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Kupní cena byla dohodnuta ve výši 1.500.000,- Kč. V souladu s článkem III. uvedené kupní smlouvy zaplatil právní předchůdce žalobce Z. D. žalované částku 750.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu. Zbývající část kupní ceny ve výši 750.000,- Kč měla být podle kupní smlouvy uhrazena do čtrnácti dnů od vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí. Vklad vlastnického práva na právního předchůdce žalobce Z. D. byl Katastrálním úřadem v Hodoníně proveden dne 26. 11. 1998, pod č.j. 061V11-956/98. Následně však vznikl mezi účastníky spor o to, zda byla zbývající část kupní ceny řádně zaplacena, když právní předchůdce žalobce započetl zbývající část kupní ceny na svoji pohledávku vůči žalované. Žalovaná s tímto úkonem nesouhlasila a podala dne 4. 2. 1999 k Okresnímu soudu v Hodoníně žalobu o určení vlastnického práva (řízení vedené pod sp. zn. 38 Co 360/2006). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č.j. 38 Co 360/2006-306, který nabyl právní moci dne 2. 6. 2008, určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaná. Uvedené rozhodnutí bylo poté potvrzeno i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, č.j. 30 Cdo 2224/2009-336. K zápisu vlastnického práva zpět na žalovanou došlo dne 11. 6. 2008. Žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že na základě těchto soudních rozhodnutí byla žalovaná zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník, vznikla ji povinnost vrátit jeho právnímu předchůdci Z. D. zaplacenou zálohu na kupní cenu ve výši 750.000,- Kč. Protože žalovaná zálohu na kupní cenu nevrátila, inicioval žalobce jednání se svým právním předchůdcem a žalovanou, které proběhlo dne 2. 7. 2008. Dne 26. 10. 2009 postoupil právní předchůdce žalobce Z. D. svoji pohledávku vůči žalované ve výši 750.000,- Kč na žalobce. Jelikož žalovaná ani poté nevrátila zaplacenou zálohu, nárokoval žalobce uvedenou pohledávku za žalovanou u soudu.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že s právním předchůdcem žalobce Z. D. uzavřela dne 16. 3. 1998 kupní smlouvu na předmětné nemovitosti. Uvedla, že v souladu s čl. III. kupní smlouvy měl být doplatek kupní ceny uhrazen do 14 dnů od vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí, což však právní předchůdce žalobce Z. D. neučinil. Namítla, že právní předchůdce žalobce započetl pohledávku žalované představující doplatek kupní ceny ve výši 750.000,- Kč na svoji pohledávku, přestože se nejednalo o pohledávky vzájemné, jak konstatoval Krajský soud v Brně ve svém určujícím rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č.j. 38 Co 360/2006-306. Tím, že nebyla ze strany žalobce zaplacena zbývající část kupní ceny ve výši 750.000,- Kč, došlo dne 10. 12. 1998 ke zrušení kupní smlouvy již od počátku, a to na základě čl. VI. odst. 3 kupní smlouvy. Z uvedeného důvodu žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobce, že k vrácení vlastnického práva zpět na žalovanou došlo až zápisem vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí dne 11. 6. 2008. Žalovaná v této souvilosti vznesla námitku promlčení ve smyslu §107 odst. 1, 2 obč. zák., když uvedla, že právní důvod plnění odpadl již dne 10. 12. 1998 a žaloba byla podána až dne 11. 1. 2010.
Okresní soud v Táboře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 3. 2011, č.j. 12 C 5/2010-71, žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 750.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že otázka vlastnictví i neúčinnosti zápočtu byla již vyřešena v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008, č.j. 38 Co 360/2006-306, který nabyl právní moci dne 2. 6. 2008, tak, že právní předchůdce žalobce nemohl provést započtení pohledávek, neuhradil doplatek kupní ceny a kupní smlouva proto byla v souladu s čl. VI bod 3 zrušena. Z uvedeného důvodu dospěl soud prvního stupně v souzené věci k závěru, že žalobce má podle §457 obč. zák. právo na vrácení zálohy na kupní cenu, přičemž jediným sporným bodem se stala otázka promlčení. Soud prvního stupně v posledně uvedeném směru dospěl k závěru, že v souzené věci je třeba aplikovat ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., neboť u žalovaného došlo k vrácení předmětu kupní smlouvy, a proto nemůže žalovaná promlčení žalobcem uplatněného práva namítat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č.j. 15 Co 439/2011-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že právní předchůdce žalobce Z. D. zbývající část kupní ceny ve výši 750.000,- Kč neuhradil, a v důsledku toho došlo v souladu s čl. VI. bodu 3 kupní smlouvy ke zrušení kupní smlouvy dne 10. 12. 1998, jak dovodil i Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č.j. 38 Co 360/2006-306. Odvolací soud však dále dospěl k závěru, že ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. nese pojmový znak existence vzájemného plnění, který ovšem v posuzovaném případě trval pouze do 2. 6. 2008 (tedy do data právní moci citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, č.j. 15 Co 439/2011-94, kterým bylo určeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem). Odvolací soud uvedl, že od uvedeného okamžiku již nebyly dány vzájemné povinnosti účastníků smlouvy, ale jen povinnost žalované vrátit zaplacenou část kupní ceny. V souladu s §107 odst. 1 a 2 obč. zák. běžela od uvedeného okamžiku objektivní a v důsledku vědomosti žalobce i subjektivní promlčecí doba. Jelikož žaloba byla podána dne 11. 1. 2010, odvolací soud uzavřel, že dvouletá subjektivní, ani tříletá objektivní promlčecí lhůta (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.) neuplynula a právo žalobce se tudíž nepromlčelo.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítla, že zánikem smlouvy se obnovilo její vlastnické právo k předmětným nemovitostem bez dalšího. Uvedla, že samo rozhodnutí ze dne 27. 3. 2008, č. j. 38 Co 360/2006-306, o určení vlastnického práva proto mělo pouze deklaratorní povahu, když návrh na jeho vydání byl motivován snahou žalované o dosažení právní jistoty. Žalovaná se dále ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že předpokladem aplikace §107 odst. 3 obč. zák. je existence vzájemně podmíněných povinností obou účastníků zrušené kupní smlouvy. Povinnost žalobce však zanikla právě zrušením smlouvy dne 10. 12. 1998, neboť již tímto okamžikem došlo zpětně k mimosmluvnímu nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí žalovanou. Žalovaná uzavřela, že pokud po celou tuto dobu (takřka deseti let) nebylo možno vzhledem k absenci povinnosti žalobce uvažovat o existenci vzájemných povinností, čímž je vyloučena aplikace §107 odst. 3 obč. zák., je nutno chápat námitku promlčení vznesenou žalovanou za důvodnou.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pro posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je rozhodné nikoliv to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok, ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, ale to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích po obsahové stránce odlišně od soudu prvního stupně.
V souzené věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že k námitce promlčení vznesené žalovanou nelze s ohledem na §107 odst. 3 obč. zák. přihlížet. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. se v souzené věci uplatní pouze do 2. 6. 2008 a od tohoto okamžiku počala běžet promlčecí doba ve smyslu §107 odst. 1 a 2 obč. zák. Za situace, kdy dovolání obsahově polemizuje s úvahami odvolacího soudu, jež se týkají posouzení otázky promlčení, dospěl dovolací soud k závěru, že přes potvrzující výrok odvolacího soudu, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
1. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
2. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
3. Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. stanoví, že „kdo se bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Dle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. “ Podle ustanovení §457 obč. zák. „je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků (smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ V ustanovení §457 obč. zák. se přitom nejedná o samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, nýbrž jen o zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení u neplatné smlouvy, podle níž si strany vzájemně plnily (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 - 459. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1193).
4. Podle §107 odst. 3 obč. zák. „jsou-li si účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.“
5. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že podmínkou aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. je existence vzájemných restitučních a doposud nesplněných povinností obou smluvních účastníků zrušené kupní smlouvy, přičemž tento stav trval pouze do okamžiku právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, č.j. 15 Co 439/2011-94, kterým bylo určeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněného pod č. 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále též jen „R 32/2011“) v němž se uvádí: „Ustanovení §457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení §560 obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. Rozdíl oproti §457 obč. zák. je v tom, že jde-li o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není synallagmatický vztah založen smlouvou, jako je tomu v §560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze zákona.“ Přitom doplnil, že „[z] hlediska aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. není tedy rozhodující, že se převod vlastnictví právě z důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil a žalobkyně tak vlastnictví k věci podle smlouvy platně nenabyla, a není rozhodující ani ta okolnost, zda se již kupující fakticky ujal držby věci (např. ve formě zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí) či nikoliv. Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později zrušené smlouvy, dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona.“
6. Z předeslaného jinými slovy plyne, že v případě neplatné či zrušené kupní smlouvy podléhá vypořádání bezdůvodného obohacení smluvních účastníků režimu §457 a §107 odst. 3 obč. zák. bez ohledu na to, zda na základě této smlouvy bylo prodávajícím převedeno vlastnické právo či držba věci. Aplikace §107 odst. 3 obč. zák. se tudíž logicky neodvíjí ani od skutečnosti, zda již některý z účastníků neplatné či zrušené smlouvy svou restituční povinnost ve smyslu §457 obč. zák. splnil či nikoliv. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, pokud konstatoval, že okamžikem právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008, č. j. 38 Co 360/2006-306, kterým bylo určeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem, došlo k zániku synallagmatického charakteru restitučních povinností účastníků a že v této souvislosti přestal na jejich vztah dopadat §107 odst. 3 obč. zák. Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jak správně dovodil soud prvního stupně, totiž bylo třeba aplikovat i po tomto okamžiku, takže k námitce promlčení vznesené žalovaným neměl odvolací soud přihlížet.
Odvolací soud však přes toto nesprávné právní posouzení námitku promlčení vznesenou žalovanou odmítl a žalobou uplatněné právo promlčeným neshledal. Dovolací soud proto neshledal důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu a dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu