ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.537.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 537/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. S. , bytem P. zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 280.891,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 23 C 20/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, č. j. 39 Co 180/2011-39, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 15. 1. 2010 domáhal se žalobce na žalovaném zaplacení částky 280.891,85 Kč s úrokem z prodlení za období od 27. 5. 2009 do zaplacení výši blíže uvedené v žalobě.
Žalobu odůvodnil tím, že dne 9. 11. 1997 uzavřel (jako poškozený) se svou bývalou manželkou I. S. v rámci trestního stíhání její osoby (jako obžalované) dohodu o narovnání, kterou sepsala probační úřednice soudu. Podle tohoto narovnání se obžalovaná zavázala žalobci vrátit movité věci, pro jejichž krádež byla stíhána, ostatní věci spadají do zaniklého BSM, účastníci dohody si tyto ponechají, jak je mají v držení, přičemž žalobce se zavázal poskytnout dceři účastníků peněžní dar ve výši 300.00,- Kč, a do jeho výlučného vlastnictví připadne ze zaniklého BSM účastníků nemovitost blíže popsaná v dohodě.
V rozporu s výslovným znění dohody, podle níž strany „uzavřením této dohody považují vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů za skončené“, podala dne 11. 6. 1998 Ivana Stará žalobu o vypořádání zaniklého BSM účastníků. V řízení o této žalobě zaujaly soudy právní názor, že mezi účastníky uzavřená dohoda ve vztahu k nemovitosti žádné právní účinky nenese. Proto žalobce přistoupil na uzavření smíru, podle nějž mu nemovitost byla přikázána oproti výplatě vypořádacího podílu I. S. ve výši 250.000,- Kč.
Žalobce tvrdil, že tato částka představuje škodu mu způsobenou nesprávným úředním postupem probační úřednice soudu, jež v rámci sepisu dohody o narovnání pochybila, když nezohlednila notoricky známé formální náležitosti kladené na úkony týkající se převodu nemovitostí. Bez existence tohoto pochybení, tedy nesprávného úředního stupu, by nemohla Ivana Stará podat žalobu o vypořádání BSM, které skončilo shora uvedeným způsobem.
Žalobce dále uplatnil škodu představovou náklady řízení ve výši zaplaceného soudního poplatku, nákladů státu a nákladů svého právního zastoupení ve shora zmíněném řízení.
Žalovaná potvrdila splnění podmínky předběžného projednání nároku, avšak popírala, že by postupem probační úřednice vznikla žalobci škoda. Probační úřednice provádějící mediaci v trestním řízení nemůže odpovídat za obsah občanskoprávní dohody, kterou účastníci v rámci mediace uzavřeli.
Soud prvního stupně, při nesporných zjištěních ohledně tvrzení žaloby, aplikoval ustanovení §14 zákona č. 82/1998 Sb., (ve znění účinném od 15. 5. 1998), jakož i ustanovení §1 odst. 1, §5 písm. a, b), §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona (ve znění účinném do 26. 4. 2006). Vyšel z toho, že odpovědnost státu je odpovědností objektivní při splnění předpokladů představovaných vznikem škody, nesprávným úředním postupem orgánu státu a existence příčinné souvislosti škody a postupu orgánu státu při jejím vzniku.
Konstatoval poté, že v dané věci byly splněny podmínky ustanovení §307 odst. 1 a §309 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2001, vztahující se na podmíněné zastavení trestního řízení. Pokud jde o činnost probačního úředníka na úseku trestním ve smyslu citovaných ustanovení, tato směřovala primárně ke zjištění, příp. naplnění podmínek, za nichž by v dané trestní věci bylo možno provést odklon trestního stíhání . Primárním cílem probačního úředníka bylo přivést obžalovanou a poškozeného k dohodě o náhradě trestným činem způsobené škody, což se v dané věci i zdařilo, jak plyne z protokolu ze dne 6. 11. 1997 („společné jednání zúčastněných skončilo dohodou, tato bude sepsána písemně probačním pracovníkem“) a textem samotné dohody podepsané dne 19. 11. 1997. (srov. její čl. IV.). Odkázal v tomto směru na obsah trestního spisu v této věci a dovodil, že obsahem narovnání účastníků z pohledu trestního řízení byl závazek obžalované vrátit žalobci movité věci odcizené z výlučného vlastnictví žalobce.
S přihlédnutím k definici nesprávného úředního postupu, jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, pak vyslovil závěr, že o nesprávném úředním postupu lze uvažovat jen v rámci takové činnosti (probačního pracovníka), která je činností úřední, nikoliv v rámci činnosti, která plnění úkolů svěřených probačnímu pracovníku přesahuje a jež byla v dané věci evidentně představována záznamem dalších (s náhradou škody trestným činem nesouvisejících) ujednání účastníků, jak byly v dohodě obsaženy. Doplnil, že probačního úředníka nelze činit odpovědným za (ne)platnost ryze soukromoprávních ujednání, byť by byla účastníky uzavírána v (širší) souvislosti s úřední činností probačního pracovníka . Proto shledal, že absentuje odpovědnostní titul, když odmítl jako zcela nepřiléhavou argumentaci žalobce, že tato odpovědnost je dána tím, že předstoupil před státní moc a očekával (bezplatné) poskytnutí právního servisu i v rámci mezi účastníky sporných otázek.
Soud prvního stupně podpůrně k dosud uvedené argumentaci dodal, že prohlášení účastníků o vypořádání jejich nároků z titulu BSM dle čl. VII dohody pouze deklarovalo prohlášení účastníků, které probační úředník dle jejich prohlášení sepsal, aniž by jej bylo možno činit jakkoliv odpovědným za objektivní správnost tohoto prohlášení. Z obsahu trestního spisu ostatně neplyne, že by snad účastníci hodlali před probačním pracovníkem vypořádat své společné jmění, tím méně pak poměry ohledně nemovitosti.
Konečně soud prvního stupně poukázal na okolnost, že částka, kterou žalobce zaplatil na vypořádací podíl I. S., nemůže představovat škodu jemu vzniklou proto, že za tuto částku se mu dostalo na podkladě pravomocného soudního rozhodnutí věcného plnění v podobě nemovitosti přikázané mu do jeho vlastnictví.
Ve vztahu k nákladům řízení uplatňovaným jako vzniklou škodu odkázal soud prvního stupně na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soud ČR sp. zn. 25 Cdo 1487/2011, 25 Cdo 2928/2006 ze dne 16. 9. 2008 a Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2085/08), když o nákladech řízení bylo rozhodnuto v namítaném rozhodnutí, takže nemohou být nyní vůči státu uplatňovány jako nárok na náhradu škody.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal v plném rozsahu skutková zjištění soudu prvního stupně a zaujal právní hodnocení spočívající na závěru, podle něhož ke vzniku škody nedošlo. To plyne z výsledků dokazování, když ještě před rozvodem manželství I. S. a žalobce, který nabyl právní moci dne 12. 2. 1997, se oba manželé dne 13. 1. 1997 zúčastnili za přítomnosti advokátky jednání o vypořádání BSM, jehož součástí učinili nemovitost v T., oceněnou na částku 249.690,- Kč. Tato nemovitost se pak objevovala i ve všech soupisech jejich majetku. Pokud pak tuto nemovitost do dohody o způsobu vyrovnání ze dne 19. 11. 1997 nezahrnuli, je zřejmé, že předmětnou dohodou účastníci vypořádali toliko věci movité a k vypořádání této nemovitosti nedošlo. To odpovídá závěru soudního řízení o vypořádání BSM, vedené před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C40/1999. V něm pak uzavřeli smír, schválený usnesením ze dne 23. 6. 2008, který nabyl právní moci dne 31. 8. 2008. Podle něj se vlastníkem nemovitosti stal žalobce, který se zavázal zaplatit I. S. na vypořádání jejího podílu 250.000,- Kč.
S odkazem na ustanovení §149a ,§143 a §149, jakož i ustanovení §150 odst. 4 o. z. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., pak dovodil, že pokud bývalí manželé nemovitost do dohody o vypořádání BSM, uzavřené před probační úřednicí dne 19. 11. 19976, nezahrnuli, nemohla žádnému z nich vzniknout škoda, když by nastoupily důsledky předpokládané podle §150 odst. 4 o. z. Pokud pak I. S. využila svého práva vypořádat zaniklého BSM v soudním řízení a toto skončilo způsobem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně, nemohla opět žalobci žádná škoda vzniknout. To se týká i režimu nákladů ve sporu vzniklých, které žalobce po státu požadoval.
Odvolací soud dodal, že bylo na stranách dohody, uzavřené před probační úřednicí dne 19. 11. 1997, aby, pokud měli v úmyslu vypořádat též nemovitost v T., tuto učinili součástí dohody.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti oběma jeho výrokům, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud totiž potvrdil rozhodnutí soudu z jiných důvodů, než těch, na nich soud prvního stupně založil své rozhodnutí.
Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Tvrdil, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda v dané věci byla prokázána existence nesprávného úředního postupu, ježto své rozhodnutí založil na závěru, že žalobci žádná škoda nevznikla. Jmenovitě namítal, že:
1) odvolací soud – na rozdíl soudu prvního stupně, který uzavřel na neexistenci nesprávného úředního postupu – založil své rozhodnutí na závěru , že ke škodě nedošlo , neboť kdyby věc byla uspořádána spravedlivě, musel by žalobce stejně vyplatit jednu polovinu nemovitostí bývalé manželce, když se stal výlučným vlastníkem nemovitosti,
2) takový závěr se příčí znění čl. VII. Dohody, v níž bylo uvedeno, že strany považují uzavřením dohody vypořádání BSM za skončené. Obě strany věděly, že součástí BSM nemovitost je, jinak by nemohly v dohodě takové prohlášení uvést.
3) žalobce neměl žádný důvod k uzavření závazku darovat dceři 300.000,- Kč, zejména neměl důvod takový záměr deklarovat v dohodě, jejímž hlavním smyslem bylo stanovit podmínky odklonu od trestního stíhání I. S. Žalobce nebyl v pozici, kdy by byl nucen cokoli nabízet nad nezbytně nutný rámec. Proto je zřejmá vazba tohoto jeho závazku na ostatní ujednání dohody. Jen tímto závazkem byla kompenzována nerovnoměrnost vypořádání, na základě něhož se měl žalobce stát výlučným vlastníkem nemovitosti v BSM, aniž by musel I. S. vyplácet nějaký vypořádací podíl.
4) smyslem a účelem dohody proto byl projev účastníků, podle něhož závazku I. S. vrátit odcizené věci a vypořádat BSM s konečnou platností odpovídal závazek žalobce darovat dceři účastníků 300.000,- Kč. Pokud by sepsaná dohoda netrpěla neplatností, nedošlo by k otevření sporu o vypořádání zaniklého BSM s důsledky závazku uloženého žalobci 250.000,- Kč a vzniku nákladů řízení.
Žalobce proto opakoval své tvrzení, že ke škodě došlo v přímé příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem a navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro úvahu, je-li rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím či měnícím, je rozhodující nikoliv to, jak jej odvolací soud označil a zda formálně rozhodl podle ustanovení §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §220 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně (srov. též odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z porovnání důvodů rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího se nabízí závěr, že rozsudek odvolacího soudu není obsahově měnícím, nýbrž potvrzujícím. Plyne to z jeho potvrzujícího závěru vztahujícího se k té části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který srozumitelně (byť in eventum) opřel své rozhodnutí rovněž o závěr o tom, že žalobci postupem, který žalobkyni vytýkal, žádnou škodu neutrpěl. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této věci může být proto přípustné pouze za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. v) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. ( Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011)).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Pro výklad žalobcem zpochybňované dohody ze dne 19. 11. 1997 je třeba připomenout, že tato byla sice sepsána (vzhledem k oprávněním probačního úředníka podle tehdy platných ustanovení §307 a 309 tr. řádu účinného do 31. 12.2012) pro účely naplnění podmínek, za nichž by v trestní věci proti I. S. bylo možné provést odklon od trestního stíhání, tato okolnost však sama o sobě je bezvýznamná pro posouzení obsahu a důsledků z dohody plynoucích. Obsahově jde totiž o dohodu (tehdy již bývalých) manželů o vypořádání části BSM týkajících se výslovně věcí movitých, a to jak těch, které byly ve vlastnictví žalobce (a Ivanou Starou mu byly odcizeny), tak věcí movitých ze zaniklého BSM, o nichž se účastníci BSM dohodli, že tyto zůstávají ve vlastnictví toho kterého z bývalých manželů . Ze znění dohody pak nelze při nejlepší vůli dovodit důsledek tvrzený žalobcem, podle něhož dohoda zahrnovala vypořádání celého BSM, tedy včetně nemovitostí, o nichž text dohody nehovoří. Z toho důvodu ani prohlášení o tom, že jsou tímto způsobem vypořádány nároky účastníků ze zaniklého BSM, se nemohlo vztahovat na nemovitost, která ani ve východisku, ani v dalším textu dohody zmíněna nebyla. Takový závěr, zaujatý odvolacím soudem, jež je ostatně v souladu se závěry vyslovenými ve věci soudního řízení o vypořádání BSM, vedené před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C40/1999 . Stejně tak ovšem třeba dospět k závěru, že jde o závěr plynoucí bez dalších výkladových potíží z ustanovení §35 odst. 2, jakož i §37 odst. 1 o. z. K tomu se sluší připomenout, že je věcí pečlivosti a prozíravosti účastníků občanskoprávního vztahu, zda vůbec, v jaké podobě a v jaké formě příslušnou smlouvu (dohodu) uzavřou. Osobní odpovědnost účastníků za učiněný projev vůle směřující k uzavření právního úkonu takto nelze přenášet na třetí subjekt (v daném případě probačního úředníka), který příslušné smluvní ujednání vyhotovil, neboť ten pouze respektoval vůli účastníků v dohodě vyjádřenou a účastníky podpisem potvrzenou.
V důsledku toho zůstalo I. S. zachováno právo podat žalobu na částečné vypořádání BSM vztahujícího se k nemovitosti, o které dohoda účastníků ze dne 19. 11. 1997 ničeho neobsahovala. Tento důsledek plyne ze zákonných ustanovení citovaných odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí. Nelze proto spolehlivě dospět k závěru, že by otázka, na jejímž posouzení založil odvolací soud své rozhodnutí, byla otázkou zásadního právního významu.
Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně, v souladu s hmotným právem. Jím vydaný rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikovaném pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobce do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o. s. ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o. s. ř., v tomto rozsahu rovněž odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu