ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.550.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 550/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. L. , bytem R., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu ve výši 17.296.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 250/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, č. j. 19 Co 34/2010-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Vladimíra Jablonského.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve vyhovujícím výroku I. ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2009, č. j. 30 C 250/2001-207, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni finanční náhradu ve výši 214.186,50 Kč formou cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Ve výroku II. (o zamítnutí žádosti žalobkyně o poskytnutí dalšího plnění ve výši 17.081.813,50 Kč) a v nákladových výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně odvolací instancí zrušen.
Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato byla požadována za nemovitosti nacházející se v kat. úz. T., jež byly v rozhodném období v roce 1949 převzaty státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 citovaného předpisu) a v restituci nebyly vydány (restituční řízení skončilo pravomocně ke dni 6. 2. 1997). Žalobkyně opírala svůj nárok o nálezy Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a č. 153/1998 Sb.
Nižší instance ve věci rozhodovaly po zrušení jejich předchozích rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 28 Cdo 1556/2005-100, který pro daný případ vyslovil mj. závazný názor, že nárok strany žalující na finanční náhradu nezanikl prekluzí, byl-li uplatněn v jednoroční lhůtě běžící od právní moci nálezu č. 153/1998 Sb. Soud prvního stupně uznal nárok žalobkyně důvodným pouze v rozsahu ¼ výše ceny nemovitostí určené znaleckým posudkem podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (stanovena celkově částkou 856.674,- Kč). Žalobkyně podle názoru první instance neprokázala, že je oprávněnou osobou též po dalších spoluvlastnících předmětných (odňatých) nemovitostí, tj. vyjma své matky M. U. V tomto směru odvolací soud nepokládal právní závěry soudu prvního stupně za přezkoumatelné a v zamítavém výroku, jakož i ve výrocích o nákladech řízení, jeho rozsudek zrušil. Potvrdil však žalobkyni přisouzené plnění ve výši 214.186,50 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nárok žalobkyně na finanční náhradu považovala za zaniklý z titulu prekluze. Nesouhlasila se závěrem, že nález Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. vede v projednávané věci ke splnění podmínky včasného uplatnění nároku, poněvadž počátek jednoroční lhůty pro vznesení požadavku na úhradu tohoto plnění bylo nutno podle zákona č. 87/1991 Sb. (§13 odst. 3) vztahovat k právní moci rozhodnutí o zamítnutí nároku na vydání věcí. Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – ve vazbě na výrok I. rozsudku soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Nárok na finanční náhradu podle jejího názoru nebyl prekludován ani promlčen. Navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, za niž jedná pověřený zaměstnanec jako osoba s právnickým vzděláním (§21a odst. 3 o. s. ř.), podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve vztahu k dovolatelkou položené právní otázce zaujal stanovisko už v předchozím rozhodnutí vydaném v této právní věci, tedy ve zrušujícím rozsudku ze dne 31. 1. 2006, č. j. 28 Cdo 1556/2005-100 . Od výkladu tam prezentovaného nemá důvod se odchýlit.
Ze zjištěného skutkového stavu je patrno, že žalobkyně vyzvala stát k poskytnutí finanční náhrady dne 21. 6. 1995 (poté, co jí na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. již svědčilo postavení oprávněné osoby). Následně bylo z jejího návrhu vedeno restituční řízení o vydání předmětných nemovitostí, které skončilo zamítnutím žaloby – rozsudek Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 17 C 442/95 nabyl právní moci dne 6. 2. 1997. V posuzované věci je však třeba akcentovat skutečnost, že teprve v důsledku nálezu Ústavního soudu o zrušení části §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jenž byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 153/1998 Sb. a nabyl právní moc dne 8. 7. 1998, se žalobkyně dostala do rovného postavení s ostatními restituenty, v němž mohla bez odůvodněných pochybností žalovat o restituční náhradu (tzv. actio nata) . Ve vazbě na změnu ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. počal od vyhlášení citovaného nálezu ve Sbírce zákonů běh jednoroční prekluzivní lhůty k podání žádosti o finanční náhradu příslušnému ústřednímu orgánu státní správy, resp. státu; uvedený předpoklad uplatnění nároku žalobkyně dne 29. 6. 1999, s doručením žádosti Ministerstvu financí ČR k datu 1. 7. 1999, splnila. K zániku práva prekluzí proto nedošlo .
Právo žalobkyně na poskytnutí náhrady nebylo ani promlčeno , neboť bylo uplatněno u soudu v obecné tříleté lhůtě (s účinky ke dni 25. 9. 2001), počítané nejdříve ode dne následujícího od doručení žádosti o poskytnutí náhrady ministerstvu (1. 7. 1999) – viz §101 obč. zák.
Přípustnost dovolání proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pak nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu, takže dovolacímu soudu nezbylo než dovolání i v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítnout.
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Konečná výše odměny za zastupování odpovídající předmětu řízení (zde pouze v rozsahu žalované částky 214.186,50 Kč) představuje 10.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 5, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012). K této částce bylo nutno přičíst náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady řízení přiznané žalobkyni činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu