ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.611.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 611/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce S. P. , bytem v P., zastoupeného Mgr. Pavlem Krpejškem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalované R. P. , bytem v P., zastoupené JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o zaplacení částky 567.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 228/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2009, č. j. 10 Co 179/2009-225, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se svou žalobou podanou dne 5. 8. 2004 domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 567 000 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že žalobce a žalovaná jsou bývalí manželé, jejich manželství bylo rozvedeno dne 8. 2. 2001 (rozsudek nabyl právní moci 28. 3. 2001) a tímto dnem zaniklo i společné jmění manželů. Ve společném jmění manželů měli žalobce a žalovaná mimo jiné nemovitosti zapsané na listu vlastnictví (dále jen „ LV ) a dále podíl k nemovitostem zapsaným listu vlastnictví (dále jen „ LV “). V souvislosti s budoucím vypořádáním společného jmění manželů se účastníci měli dohodnout tak, že podíl na nemovitostech zapsaných na LV prodají a celý výtěžek připadne žalované, zatímco ohledně nemovitostí zapsaných na LV bude společné jmění manželů vypořádáno tak, že všechny tyto nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví žalobce. Dále žalobce uvedl, že podíl na nemovitostech zapsaných na LV byl skutečně prodán třetí osobě, celá kupní cena byla zaplacena žalované (zčásti v hotovosti, zčásti na účet), avšak k vypořádání společného jmění manželů nedošlo, neboť nemovitosti na LV do výlučného vlastnictví žalobce nepřipadly. Z uvedených důvodů má žalobce za to, že žalovaná získala kupní cenu za podíl na nemovitostech zapsaných na LV jako plnění z právního důvodu (spočívajícího v dohodě žalobce a žalované), který odpadl (tím, že k vypořádání společného jmění manželů a nemovitostí na LV nedošlo).
Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 2008, č. j. 19 C 228/2004-183, žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce a žalovaná měli ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/2 k nemovitostem zapsaným na LV, dále že se za trvání manželství dohodli o prodeji tohoto podílu a že v roce 2002, po uzavření manželství, prodali předmětné nemovitosti třetí osobě. Po právní stránce pak dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná v roce 2002 přijala v hotovosti platbu kupní ceny ve výši 567.000,- Kč za nemovitost spadající do společného jmění manželů. Tuto platbu soud prvního stupně posoudil jako plnění do společného jmění manželů, avšak s tím, že uvedená hotovost představuje věc movitou, která dle §150 odst. 4 věta první obč. zák. ( „Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání …, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů … výlučně jako vlastník užívá.“ ) náleží do výlučného vlastnictví žalované, neboť ta ji přijala a ponechala si jí. Soud prvního stupně proto uzavřel, že na straně žalované k bezdůvodnému obohacení nedošlo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 9. 2009, č. j. 10 Co 179/2009-225, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 280.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I), a ve zbytku, tj. v částce 287.000,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II). V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s odchylkou, že žalovaná obdržela úhradu kupní ceny ve výši 560.000,- Kč (a nikoli 567.000,- Kč, jak zjistil soud prvního stupně). Po právní stránce pak dospěl odvolací soud k závěru, že finanční částka ve výši 560.000,- Kč vyplacena v hotovosti (tedy peníze) jsou sice movitou věcí, ale je zřejmé, že ustanovení §150 odst. 4 věta prvá obč. zák. na souzenou věc nedopadá. Toto ustanovení je aplikovatelné na movité věci, které jsou bývalým manželem užívány (ve prospěch vlastní, prospěch rodiny nebo prospěch domácnosti), tedy především na věci tvořící vybavení domácnosti. Následně odvolací soud uvedl, že prostředky vyplacené jako kupní cena vstoupily v rámci nevypořádaného společného jmění manželů na místo prodaných nemovitostí, a proto také na tyto prostředky nelze použít zvláštní režim §150 odst. 4 věty první obč. zák. (kdy by celé připadly žalobkyni) a naopak se uplatní obecný režim §150 odst. 4 věta druhá obč. zák., kdy žalobci i žalované připadne polovina těchto prostředků.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm namítala, že odvolací soud neprovedl žalovanou navrhované důkazy ohledně skutečnosti, že kupní cena byla žalované vyplacena v hotovosti (nikoli bankovním převodem). Dále žalovaná brojila proti právnímu závěru odvolacího soudu, dle kterého ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. věta druhá není v dané věci použitelné. V této souvislosti uvedla, že obdrženou hotovost uschovávala ve svém bytě, přemisťovala ji, ochraňovala a přepočítávala, čímž realizovala své právo hotovost užívat, a tedy žalované mělo připadnou dle stavu tohoto užívání výlučné vlastnictví uvedených prostředků ve smyslu §150 odst. 4 věta první obč. zák.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo včas podáno řádně zastoupenou oprávněnou osobou, že splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
D. Důvodnost
Dovolací soud z hlediska otázek otevřených dovoláním (tedy aniž by posuzoval, zda prostředky vyplacené bývalému manželovi jako kupní cena za věc z nevypořádaného společného jmění manželů spadají do společného jmění manželů) dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
1. Ustanovení §150 odst. 4 obč. věta první zní: „Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá .“ (Zvýrazněno dodatečně.) Toto ustanovení staví na nevyvratitelné právní domněnce, kdy určující pro nabytí do výlučného majetku je výlučné užívání movité věci jedním z manželů, pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti. Jinými slovy, citované ustanovení dopadá na situaci, kdy některé movité věci, které představovaly součást nevypořádaného společného jmění manželů, připadnou do výlučného vlastnictví jen jednomu z nich. Přitom se jedná o výjimku z obecného režimu §150 odst. 4 obč. zák. věty druhé, v jehož rámci hodnoty spadající do nevypořádaného společného jmění manželů připadnou bývalým manželům do spoluvlastnictví (spolumajitelství): „O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.“
2. Dovolací soud dospěl k závěru, že znak „užívá výlučně jako vlastník pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti“ , který představuje nezbytný předpoklad pro aplikaci nevyvratitelné domněnky dle §150 odst. 4 obč. zák. věty první, nemůže být ve vztahu k hotovosti (byť je movitou věcí) naplněn. Hotovost není užívána již při její samotné držbě, resp. činnostech uváděných dovolatelkou (opatrování, uschovávání, přepočítávání či přemísťování), nýbrž teprve tehdy, když je jí placeno. Řečeno jinak, hotovost představuje typickou věc zuživatelnou (§500 nového občanského zákoníku: „Movitá věc, jejíž běžné použití spočívá v jejím spotřebování, zpracování nebo zcizení, je zuživatelná" ; srov. též Samuelson, P., Nordhaus, W. Ekonomie. 1. vydání, Praha, NS Svoboda, 2007, str. 510-514: peníze jako oběživo mají za funkci být prostředkem směny a uchovatelem hodnoty).
3. Dovolací soud nevidí důvodu, aby zaváděl arbitrární pravidla a dovozoval zcela odlišné právní důsledky na základě nahodilosti, zda manželka (žalovaná) obdržela za věc prodanou ze společného jmění manželů platbu v hotovosti (v bankovkách a mincích), anebo převodem na bankovní účet (v posledně uvedeném případě by žalovaná nabyla pohledávku vůči bance, a tedy by se §150 odst. 4 věta první obč. zák. nepoužilo již proto, že toto ustanovení se svého textu vztahuje pouze na věci movité, nikoli pohledávky) a tím rozkolísal právní vědomí resp. předvídatelnost rozhodnutí a tím i právní jistotu. Jakkoli totiž jsou bankovky a mince (hotovost) movitou věcí, a tedy ve vztahu k nim (na rozdíl od zůstatku na bankovním účtu) není aplikovatelnost §150 odst. 4 věta první obč. zák. a priori vyloučena, přesto se na ně uvedené ustanovení nepoužije. To proto, že §150 odst. 4 věta první obč. zák. pro svou aplikaci vyžaduje, aby movitá věc byla bývalým manželem užívána , přičemž pojem užívání (a to jak dle jeho obvyklého významu, tak dle účelu §150 odst. 4 věty první obč. zák.) nelze vykládat tak, že zahrnuje i pouhé, resp. samotné držení za účelem uchovávání hodnoty (resp. opatrování, uschovávání, přepočítávání či přemísťování).
4. Nad rámec a zcela názorně řečeno, užíváním věci lze mimo jiné rozumět jízdu s automobilem, práci na počítači či hru s tenisovou raketou, nikoli však uzamčení hotovosti či zlaté cihly do sejfu – bez ohledu na tu marginalitu, kolikrát držitel hotovost přepočítal či zlatou cihlu přeleštil. V případech výlučného užívání movité věci (např. výlučné jízdy s automobilem, výlučné práce s počítačem, výlučné hry s tenisovou raketou) občanský zákoník vychází z nevyvratitelné domněnky, že bývalí manželé mají společnou vůli zachovat tento stav (kdo věc výlučně užívá, bude ve výlučném užívání pokračovat i nadále, jako výlučný vlastník věci). Naproti tomu je zjevné, že úmyslem zákonodárce nebylo prostřednictvím §150 odst. 4 věty první obč. zák. zakotvit nevyvratitelnou domněnku, že v případě, kdy u jednoho z bývalých manželů setrvá svazek bankovek či cihla zlata, vzdává se druhý z bývalých manželů svého spoluvlastnického podílu, tedy souhlasí s tím, že prvnímu bývalému manželu uvedená aktiva připadnou do výlučného vlastnictví.
S ohledem na předeslané se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že ve prospěch žalované nelze ustanovení §150 odst. 4 věty první obč. zák. uplatnit, a dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. června 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu