ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.669.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 669/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce M. M. , bytem P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 3, proti žalovanému J. C. , IČO 67618014, místem podnikání Ú., zastoupenému JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47, o zaplacení částky 384.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 9 C 11/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, č. j. 31 Co 269/2010-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivety Végsöové, advokátky se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Žalobce (dále jen „dovolatel“ ) řádně zastoupený advokátem podal dne 3. 1. 2011 včasné dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, č. j. 31 Co 269/2010-198, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. 11. 2009, č. j. 9 C 11/2004-168. Dovolatel spatřuje přípustnost svého dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) a §273 odst. 3 o. s. ř. Jako dovolací důvody dovolatel uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně dovolatel v dovolání namítá, že odvolací soud, aniž by provedl dokazování, vycházel z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, zároveň pak uvádí, že soud prvního stupně vycházel ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž odvolací soud tyto závěry bez dalšího převzal. Dovolatel dále uvedl, že byl zkrácen na svých procesních právech, neboť nebyl seznámen s vyjádřením žalovaného k podanému odvolání. Odvolací soud dle dovolatele rovněž nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Dále dovolatel namítal, že nebyly provedeny jím navržené důkazy týkající se toho, zda žalovaný v roce 2002 užíval předmětnou halu. Navíc ačkoliv žalovaný v trestním řízení uvedl, že tuto halu užíval, ani jeden ze soudů nevysvětlil, proč k této výpovědi žalovaného nepřihlédl a proč ji nepovažuje za řádný důkaz. Dovolatel ve svém dovolání rovněž polemizoval s hodnocením věrohodnosti jednotlivých svědků soudem prvního stupně. V této souvislosti dále uvedl, že důkaz svědeckou výpovědí P. K. byl navržen až po vydaném usnesení o koncentraci řízení ze dne 11. 1. 2006, č. j. 9 C 11/2004-78.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání ze dne 1. 2. 2011 uvedl, že sice předmětnou halu užíval, ale na základě smlouvy uzavřené s P. K. a nikoliv v žalovaném období. Žalovaný dále poukázal na to, že v průběhu řízení bylo vydáno usnesení o koncentraci řízení a že dovolatel ve lhůtě stanovené tímto usnesením žádný důkazní návrh nepředložil.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil . V posuzované věci však žádné rozhodnutí, kterým by odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, vyneseno nebylo, přičemž jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, rozhodovaly meritorně pouze jednou. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak dovolání v dané věci být přípustné nemůže.
Jelikož tedy dovolání v posuzované věci směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak je zásadně vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení [§241a odst. 2 písm. b o. s. ř.)]. To však dovolatel přehlíží, protože podstatou jeho dovolání je právě polemika se skutkovým zjištěním, dle kterého žalovaný v roce 2002 předmětnou halu neužíval (resp. dovolateli se nepodařilo prokázat, že by ji užíval), a namítané vady řízení.
Nad rámec je pak možno uvést, že většina z dovolatelem uplatněných námitek je již na první pohled nedůvodná. Pokud tak dovolatel např. namítá, že odvolací soud, aniž by provedl dokazování, vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, neodpovídá toto jeho tvrzení skutečnosti. Odvolací soud naopak výslovně uvedl, že se skutkovými závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje . Skutečnosti pak neodpovídá ani tvrzení dovolatele, že soudy nevysvětlily, proč nepřihlédly k výpovědi žalovaného učiněné v trestním řízení. Soud prvního stupně v této souvislosti naopak vysvětlil, že z jeho (tj. dovolatelovy) výpovědi nevyplývá, o jaké období se jedná a zda se jeho výpověď týkala i roku 2002 . Pokud pak dovolatel v dovolání uvádí, že odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, není z jeho podání zřejmé, jakou konkrétní judikaturu má na mysli (přičemž soudy nižších stupňů při posuzování nároku dovolatele mnohem spíše než z judikatury Nejvyššího soudu vycházely z jednoduché premisy, dle které pokud žalovaný předmětnou halu neužíval, nemohl se jejím užíváním bezdůvodně obohatit). K námitce, že důkaz svědeckou výpovědí P. K. byl navržen až po vydaném usnesení o koncentraci řízení, pak nezbývá než připomenout, že výslech tohoto svědka byl opakovaně navrhován ještě před vydáním usnesení ze dne 11. 1. 2006, č. j. 9 C 11/2004-78 a to i samotným dovolatelem (srov. např. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 8. 9. 2005, č. l. 73 dole). Z žádného právního předpisu rovněž neplyne povinnost soudu prvního stupně doručit odvolateli vyjádření k jeho odvolání (srov. v této souvislosti §210 odst. 1 o. s. ř.; obdobně i Drápal, L. in Drápal, L., Bureš, J. et al. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1675.). Konečně, podle ustanovení §132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která – důsledně vzato – znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měly při hodnocení důkazů vycházet (srov. Drápal, L., Bureš, et al. Občanský soudní řád I. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2009, s. 913 an.). Pokud proto soudy nižších stupňů (resp. soud prvního stupně) posoudily výpověď D. G. jako nevěrohodnou s odůvodněním, že tento svědek je zaměstnancem dovolatele, zatímco svědku P. K. uvěřily, není na dovolacím soudu, aby jim předepisoval, že mají tyto svědecké výpovědi hodnotit jinak.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání dovolatele jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolateli, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5, §15, §14, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %, celkem tedy 12 360 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. srpna 2012
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu