ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.718.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 718/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Ing. V. Ř., správci konkurzní podstaty úpadce Kooperativa ČR a. s., se sídlem v Dobrušce, Na Poříčí 859, IČ 25283138, zastoupeného JUDr. Františkem Hanákem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Adámkova 149, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalující Mgr. R. H., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 101/2006, o dovolání vedlejšího účastníka na straně žalující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2011, č. j. 24 Co 214/2011-612, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným bylo potvrzeno ve výrocích I. a II. usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 7. 2011, č. j. 3 C 101/2006-596, kterým soud rozhodl, že se nepřipouští vedlejší účastenství Mgr. R. H. (výrok I.) a zamítl návrh Mgr. R. H. na připuštění záměny účastníků na straně žalobce ve vztahu k části předmětu řízení, jež se týká 3.736.303 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dále zastavil řízení v části, jež se týká nároku žalobce na vrácení daňového přeplatku s úroky z prodlení ve výši 2.635.176,60 Kč a věc postoupil Finančnímu úřadu v Dobrušce (výrok III.). Soud prvního stupně rovněž prodloužil lhůtu stanovenou ve výroku I. usnesení tohoto soudu ze dne 14. 6. 2011, č. j. 3 C 101/2006-579, a to do 30. 8. 2011 (výrok IV.). Dále uložil žalobci, aby nejpozději do 10. 8. 2011 označil doklady, jež má soud vyžádat od Finančního úřadu v Dobrušce (výrok V.). Odvolací soudem bylo dále odmítnuto odvolání v části směřující proti výrokům III., IV. a V. usnesení soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal vedlejší účastník na straně žalující dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. s tím, že usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně právně posoudil věc, která se odvíjí od nesprávného posouzení smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 5. 2007. Tvrdil, že soud by měl při výkladu právních předpisů přikazovat pojmům jejich obvyklý jazykový význam, pokud neexistují důvody, aby postupoval jinak. Namítal, že nelze peněžní prostředky získané správcem daně v souvislosti s nezákonným výkonem rozhodnutí nazývat platbou a tím je i považovat za daňový přeplatek, což vyplývá z textu ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Dovozoval, že peněžní prostředky na účtu správce daně mají svoji povahou nejblíže k bezdůvodnému obohacení. Další nesprávné právní posouzení podle dovolatele se vztahuje ke skutečnosti, jestli lze smlouvou o postoupení pohledávek převést na třetí osobu daňový přeplatek. Tvrdil, že daňový přeplatek je nárokem a protože zákon nestanoví jinak, lze tento nárok postoupit na třetí osobu s tím, že tento závěr je podporován i článkem 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Konstatoval, že postoupený nárok na třetí osobu není daňovým přeplatkem. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání podala osoba, která k tomu není oprávněna.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. má vedlejší účastník v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Vedlejší účastník má podle této právní úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom nestanoví, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř.), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává (srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento výklad – pomocí argumentu e silentio legis – je zastáván i v právní teorii (viz Bureš, J.; Drápal, L.; Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 995, bod 2.).
V posuzované věci podal dovolání vedlejší účastník na straně žalující, tedy někdo, kdo k tomu není oprávněn. Nejvyšší soud proto takové dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; vedlejší účastník na straně žalující nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu