ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.778.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 778/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce I. M. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, Palackého 202, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 220/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2010, č. j. 56 Co 434/2010-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2010, č. j. 56 Co 434/2010-82, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 90.300,- Kč s příslušenstvím, rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, ze dne 24. 6. 2010, č. j. 115 C 220/2009-62, v části výroku I., pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 90.300,- Kč s příslušenstvím, a oba rozsudky v nákladových výrocích se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 119.186,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody s tím, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 21. 6. 2007, č. j. 103 T 184/2005-312, byl uznán vinným trestným činem vydírání podle ust. §235 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění tehdejších předpisů. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců a jako zvlášť nebezpečný recidivista byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 8. 2007, č. j. 5 To 410/2007-351, zamítl jeho odvolání. Téhož dne nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně a žalobce začal vykonávat uložený trest ve Věznici Mírov. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 6 Tdo 482/2008, bylo usnesení krajského soudu zrušeno a odvolacímu soudu bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ostravě pak rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, č. j. 5 To 401/2008-493, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově uznal žalobce vinným trestným činem vydírání podle ust. §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a odsoudil jej k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou. Žalobce tak byl nespravedlivě odsouzen a za obhajobu v dovolacím řízení vynaložil náklady, které by v případě spravedlivého odsouzení vynaložit nemusel. Dne 26. 2. 2009 požádal žalovanou o proplacení dílčích nákladů obhajoby ve výši 28.886,- Kč a odškodnění ve výši 300,- Kč za každý den, kdy vykonával nepřiměřeně přísný trest v režimu zvýšené ostrahy, tedy za 301 dnů celkem částku 90.300,- Kč. Žalovaná však žalobci nic nezaplatila.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 24. 6. 2010, č. j. 115 C 220/2009-62, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně věc posoudil podle ust. §8 a §10 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu nebyla konstatována nezákonnost zrušovaného rozhodnutí, a nebyla tedy naplněna základní hmotněprávní podmínka pro uplatnění nároku na náhradu škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 10. 2010, č. j. 56 Co 434/2010-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, avšak jeho právní závěr je třeba korigovat. V případě žalobce přicházelo teoreticky do úvahy ust. §10 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. K odškodnění v daném případě může dojít pouze tehdy, byl-li přísnější trest (tedy trest ve vyšší výměře) již vykonán. Tak tomu však v projednávané věci není, neboť žalobci původně uložený trest v délce trvání 6 let a 6 měsíců, který mu byl uložen v rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 21. 6. 2007, č. j. 103 T 184/2005-312, nemohl být v roce 2008, kdy o věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, č. j. 5 To 401/2008-493, vykonán v rozsahu přesahujícím souhrnný trest odnětí svobody v délce 5 let, jenž byl žalobci následně uložen. Odvolací soud rovněž odkázal na ust. §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., který vylučuje poskytnutí náhradu škody tomu, kdo si odsouzení zavinil sám. Žalobce byl jak v případě původního odsuzujícího rozsudku, tak v případě odsuzujícího rozsudku následujícího po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu odsouzen pro spáchání trestného činu vydírání, tedy úmyslného trestného činu, s jediným rozdílem, a sice že nebyl posléze kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista. Lze tedy uzavřít, že si odsouzení zavinil sám. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žalobci nelze za popsaných okolností náhradu škody poskytnout. Vzhledem k výše uvedenému je nerozhodné, zda nově uložený trest je oproti původně uloženému trestu trestem mírnějším rovněž s ohledem na typ zvoleného nápravného zařízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost v nesprávném právním posouzení věci, v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zrekapituloval skutkový a právní stav věci a zdůraznil, že nezavinil to, že byl původně odsouzen k výkonu trestu v přísnější věznici. Na místě není ani závěr, že přísnější trest nebyl vykonán, neboť část trestu žalobce vykonal ve Věznici Mírov a teprve po zrušení nezákonného rozhodnutí byl přemístěn do Věznice Heřmanice. Odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně posoudil pojmy „mírnější trest“ a „trest vykonal“. Vada řízení má pak spočívat v tom, že soud učinil závěr o nevykonání přísnějšího trestu žalobcem, aniž by o tom provedl důkaz. Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Žalobce požadoval po žalované zaplacení částky 28.886,- Kč, odpovídající nákladům obhajoby v dovolacím řízení, a částky 90.300,- Kč, jež měla představovat odškodnění za dobu, během níž vykonával trest odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou. V jediném řízení tak uplatnil dva samostatné nároky, a je tedy třeba přípustnost dovolání posuzovat u každého jednotlivého nároku samostatně. Z tohoto hlediska pak musí být zkoumána i hodnotová hranice peněžitého plnění omezující přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000). Vzhledem k tomu, že částka 28.886,- Kč nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, není dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 28.886,- Kč s přísl., dle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, a dovolací soud je proto dle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se následně zabýval tou částí napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 90.300,- Kč s přísl., a shledal dovolání proti ní přípustným, neboť výklad ust. §10 odst. 2 a ust. §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. provedený odvolacím soudem je nesprávný a neodpovídá konstantní interpretaci citovaných ustanovení, a odvolací soud navíc opomněl ve věci aplikovat ust. §31a citovaného zákona.
Dle ust. §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám. Zavinění odsouzení nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil jednání, v němž bylo v průběhu trestního řízení spatřováno spáchání trestného činu, nýbrž zejména v takovém jeho následném jednání, jímž přispěl k vydání rozhodnutí o trestu, např. nepravdivým doznáním, zatajením skutečností důležitých pro řádné objasnění skutkového stavu věci, ačkoliv mu nic nebránilo je uvést, apod., to vše za předpokladu, že toto jednání pokrývá alespoň nedbalostní zavinění (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 86). Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že žalobce si odsouzení zavinil sám vzhledem k tomu, že se dopustil trestného činu vydírání, je tento závěr v rozporu s výše uvedeným výkladem citovaného ustanovení, neboť zavinění odsouzení nemůže spočívat v tom, že žalobce spáchal trestný čin a byl za něj odsouzen. Takový výklad by byl v příkrém rozporu se smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb., neboť by vylučoval náhradu škody v situaci, kdy by obžalovanému byl po zrušení odsuzujícího rozsudku následně uložen například trest odnětí svobody v kratší výměře než v původním řízení, vzhledem k tomu, že ke spáchání trestného činu skutečně došlo (ať už by byl skutek, jehož se obžalovaný dopustil, kvalifikován jako jiný trestný čin než v řízení původním, či trestný čin stejný), což by ve svém důsledku znemožňovalo náhradu škody dle ust. §10 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
Odvolací soud rovněž nesprávně vyložil ust. §10 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Je sice pravdou, že jde-li o v důsledku zrušujícího rozhodnutí uloženou kratší výměru tretu odnětí svobody, skutečně by náhrada škody náležela pouze v případě, že by odsouzený trest v delší výměře již vykonal (nahrazen má být rozdíl mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem uloženým rozsudkem novým), to ostatně říká samo citované ustanovení. Za mírnější trest ve smyslu předmětného ustanovení však nelze považovat pouze trest téhož druhu uložený v nižší výměře, ale například též uložení jiného druhu trestu, neuložení některého z původně uložených trestů či upuštění od potrestání (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 81). Žalobce však tvrdil, že v jeho případě spočívá mírnější trest v umístění ve věznici s ostrahou namísto věznice se zvýšenou ostrahou. Rozdíl v přísnosti věznice, v níž má být trest odnětí svobody vykonán, nemůže mít sám o sobě vliv na hmotnou škodu spočívající například v ušlém zisku, neboť jeho výše by byla v případě výkonu trestu v jakémkoliv druhu věznice stejná. Zde je však třeba poukázat na to, že nároku ve výši 90.300,- Kč se dovolatel nedomáhal z titulu náhrady hmotné škody, ale z titulu nemateriální újmy. To sice není zcela zřejmé ze samotné žaloby, kde je uvedeno, že je požadováno „odškodnění“, ale je to již zcela patrné ze „žádosti o proplacení nákladů obhajoby a odškodnění za újmu způsobenou nespravedlivým odsouzením“ (viz č. l. 23 a násl. spisu), kde žalobce říká, že uvedenou částku požaduje za „utrpěnou psychickou újmu“, a z podání sepsaného právním zástupcem žalobce ze dne 10. 5. 2010 (viz č. l. 53 a násl. spisu), kde je zcela konkrétně uvedeno, že žalobce požaduje zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaného dne 24. 6. 2010 (viz č. l. 60 a násl. spisu) pak vyplývá, že právní zástupce žalobce k vyčíslení výše přiměřeného zadostiučinění navrhnul důkazy. Soudy obou stupňů se však ve svých rozhodnutích omezily na posouzení žalobcova nároku dle ustanovení zákona č. 82/1998 sb. o hmotné škodě, ačkoliv jej měly ve výše popsaném rozsahu posoudit dle ust. §31a citovaného zákona. Odvolací soud se tak dopustil nesprávného právního posouzení a naplnil tím dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je třeba považovat za nesprávné. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 90.300,- Kč s přísl., a rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 90.300,- Kč s přísl., včetně nákladových výroků obou rozsudků, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ust. §243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení se soud zaměří na posouzení otázky, zda mohlo na straně žalobce dojít ke vzniku nemateriální újmy spočívající v tom, že část uloženého trestu odnětí svobody vykonal ve věznici se zvýšenou ostrahou namísto věznice s ostrahou, a provede v tomto směru odpovídající dokazování.
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu ust. §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. §226 odst. 1 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (ust. §243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu