ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.815.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 815/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 9, proti žalovaným 1) L. H. , a 2) Z. H. , zastoupeným JUDr. Petrem Dutkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 2, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu a o určení neexistence věcného břemene a neplatnosti nájemní smlouvy , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 28 C 136/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. září 2010, č. j. 69 Co 482/2009-160, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 69 Co 482/2009-171, takto:
I. Dovolání v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu se zamítá .
II. Dovolání v části směřující proti výrokům II. až V. rozsudku odvolacího soudu se odmítá .
III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.760,- Kč k rukám JUDr. Petra Zderčíka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. září 2009, č.j. 28 C 136/2009-75, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované 1) byla uložena povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku I. rozsudku (jejímž předmětem je převod pozemku parc. č. 327 v katastrálním území P. z vlastnictví žalované 1/, za stanovenou kupní cenu 550.000,- Kč). Nevyhověl též žalobcovým návrhům na určení neexistence věcného břemene užívání váznoucího na dotčeném pozemku a zřízeného ve prospěch žalovaného 2) a na určení neplatnosti nájemní smlouvy, uzavřené dne 2. 3. 2008 mezi žalovanou 1) jako pronajímatelkou a žalovaným 2) jako nájemcem, jejímž předmětem je dotčený pozemek (výroky II. a III.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaná 1) uzavřeli dne 12. 12. 2007 kupní smlouvu (označenou jako č. 1004710721), podle které byl předmětný pozemek převeden z vlastnictví státu do vlastnictví žalované 1), a to podle §8 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“). Cenu převáděného pozemku smluvní strany sjednali částkou 550.000,- Kč a v souladu s §10 zákona č. 95/1999 Sb. stanovili, že stát má k převáděnému pozemku předkupní právo jako právo věcné a že kupující je v případě dalšího prodeje povinen nabídnout pozemek státu ke koupi za cenu, za kterou jej získal od prodávajícího, Pozemkového fondu ČR (čl. IV kupní smlouvy). Dne 18. 2. 2008 byla žalobci doručena písemná nabídka žalované k odkoupení dotčeného pozemku „za podmínek uvedených v čl. IV kupní smlouvy č. 1004710721“, na kterou žalobce reagoval dopisem ze dne 31. 3. 2008 (doručený žalované 1/ dne 8. 4. 2008), v němž žalované 1) oznámil, že nabídky využije, připojil k němu návrh textu kupní smlouvy a dne 15. 4. 2008 poukázal žalované 1) částku 550.000,- Kč odpovídající stanovené kupní ceně (jež byla na její účet připsána následujícího dne). Dne 25. 2. 2008, po doručení písemné nabídky žalobci k realizaci předkupního práva, uzavřela žalovaná 1) s žalovaným 2) smlouvu o zřízení věcného břemene váznoucího na dotčeném pozemku, jemuž odpovídá právo žalovaného 2) užívat pozemek „k jakémukoliv účelu“, za jednorázovou úplatu 10,- Kč, s tím, že vlastníku pozemku se zakládá povinnost „zajistit nerušený výkon tohoto práva, zejména nepronajímat předmětný pozemek jiné osobě bez souhlasu žalovaného 2)“, pod sankcí (smluvní pokutou) ve výši 2.000.000,- Kč. Ke vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí došlo s účinky k 16. 4. 2008. Dne 2. 3. 2008 pak žalovaní uzavřeli nájemní smlouvu, kterou žalovaná 1) přenechala předmětný pozemek do užívání žalovanému 2) „na dobu určitou do konce roku 2108“, za nájemné „naturálním plněním 25 kg slámy ročně“.
Při právním posouzení věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že předkládanou kupní smlouvu žalovaná 1) nemá povinnost s žalobcem uzavřít. Nabídku žalované k využití předkupního práva (doručenou žalobci dne 18. 2. 2008) vyhodnotil jako návrh na uzavření kupní smlouvy ve smyslu §43a zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dovodil však, že žalobce – oprávněný z předkupního práva – nabídku v zákonem stanovené (písemné) formě nevyužil, neboť její přijetí nepotvrdil podpisem na téže listině (§46 odst. 2 obč. zák.). Žalované 1) pouze oznámil, že její nabídku hodlá přijmout a doprovodil svůj projev návrhem na uzavření smlouvy, k jejímuž přijetí – s ohledem na zásadu smluvní autonomie – žalovanou 1) nutit nelze. Stran požadavku na deklarování neexistence věcného břemene a neplatnosti nájemní smlouvy soud prvního stupně uzavřel, že v této věci žalobce není aktivně legitimován a nemá naléhavý právní zájem na žádaném určení (§80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), jelikož není účastníkem právního vztahu, o který v tomto případě jde, a smlouvami založené právní vztahy se nemohou jeho právního postavení jakkoliv dotknout.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (po té, co jeho dřívější rozsudek ze dne 7. ledna 2010, č.j. 69 Co 482/2009-102, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, č.j. 28 Cdo 1726/2010-136), rozsudkem ze dne 30. září 2010, č.j. 69 Co 482/2009-160, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalované 1) ukládá povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, ve znění uvedeném ve výroku I. rozsudku, jejímž předmětem je úplatný převod vlastnického práva k pozemku parc. č. 327 v kat. území Povel za kupní cenu v částce 550.000,- Kč. Současně určil, že věcné břemeno užívání váznoucí na /označeném/ pozemku a zřízené smlouvou ze dne 25. 2. 2008 ve prospěch žalovaného 2) zde není, a že nájemní smlouva uzavřená ohledně téhož pozemku dne 2. 3. 2008 žalovanou 1) jako pronajímatelkou a žalovaným 2) jako nájemcem je neplatná (vše výrokem I. rozsudku). Výroky II. až V. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jako správný shledal i závěr prvostupňového soudu, že žalovaná 1) učinila žalobci nabídku k realizaci předkupního práva, neboť jde o písemnou nabídku obsahující přesné označení převáděné nemovitosti a výkladem v ní zachyceného projevu vůle lze dovodit i výši kupní ceny, jež je stanovena zákonem (§10 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.) a plyne též z čl. IV účastníky dříve uzavřené kupní smlouvy (ze dne 12. 12. 2007), který obsahuje ujednání o předkupním právu za stanovených podmínek. Současně odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že nabídku ke koupi pozemku žalobce včas přijal, tím, že žalované 1) – osobě z předkupního práva povinné – přijetí nabídky písemně oznámil a v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě vyplatil stanovenou kupní cenu (§605 obč. zák.). V takovém případě se žalobce může domáhat i uzavření kupní smlouvy, co do podstatných obsahových náležitostí totožné s obsahem návrhu (nabídky) žalované 1). Není podstatné, že po přijetí nabídky a vyplacení kupní ceny oprávněnou osobou (žalobcem) žalovaná 1) přijatou částku žalobci vzápětí (avšak již bez právního důvodu) vrátila.
V takovém případě – má-li se stát vlastníkem věci na základě smlouvy, jíž uzavření (nahrazení projevu vůle žalované 1/) se v řízení oprávněně domáhá – žalobce podle závěru odvolacího soudu nepostrádá věcnou legitimaci ani naléhavý právní zájem na určení, že pozemek není zatížen věcným břemenem (jež mělo být zřízeno smlouvou ze dne 25. 2. 2008) a že nájemní smlouva uzavřená dne 2. 3. 2008 žalovanými je neplatná. Obě zmíněné smlouvy soud označil za absolutně neplatné právní úkony, jež svým obsahem obcházejí zákon (§39 obč. zák.). Konkrétně poukázal na ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., jehož smyslem je, aby se pozemek – pro případ jeho zcizení – vrátil státu za stejných podmínek, za který jej nabyvatel od státu dříve získal. Pro uzavření obou smluv, v době, kdy již žalovaná 1) pozemek nabídla státu k prodeji, neshledal žádný rozumný hospodářský důvod. Postup žalovaných označil za ryze účelový, jehož smyslem je přivodit znehodnocení pozemku, poškodit žalobce jako oprávněného z předkupního práva a odradit jej od jeho využití.
Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podali dovolání oba žalovaní. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měli za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítali, že žalovaná 1) po obdržení návrhu na uzavření kupní smlouvy žalobce informovala o vzniku věcného břemene i o uzavřené nájemní smlouvě, tedy o doplnění (změně) podmínek, za nichž mu pozemek nabídla ke koupi. Bylo na žalobci, zda i za této (změněné) situace předkupního práva využije, zda uzavře smlouvu o koupi i takto zatíženého pozemku či nikoliv. Nabídka ke koupi nemovitosti neobsahuje údaje o kupní ceně a podle názoru žalovaných odvolací soud nesprávně vyhodnotil i skutečnost, že žalovaná 1) žalobci kupní cenu vrátila; žalovaní mají za to, že tím právo žalobce na koupi pozemků – na podkladě nabídky žalované 1) ze dne 14. 2. 2008 – zaniklo. Za nesprávný pokládají i závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene a smlouvy nájemní, namítaje, že při něm odvolací soud nerespektoval princip smluvní volnosti stran a právo vlastníka „svobodně rozhodnout k jakémukoliv nakládání se svým majetkem“. Svůj postup označují za formální pochybení, pakliže obě smlouvy uzavřeli až po nabídce pozemku ke koupi. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, kdy nepřihlédl k okolnostem případu a poměrům účastníků, které – podle názoru žalovaných – odůvodňují, aby úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení nebylo podle §150 o. s. ř. přiznáno. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání proti výrokům II. až V. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Nejvyšší soud proto dovolání v části, ve které směřuje proti nákladovým výrokům II. až V. rozsudku odvolacího soudu, odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovanými v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jde-li o otázku uplatnění předkupního práva a nároku žalobce na uzavření kupní smlouvy, Nejvyšší soud zásadně odkazuje na závěry, které v této věci vyslovil již v rozsudku ze dne 1. června 2010, č.j. 28 Cdo 1726/2010-136, jímž odvolacím soudem dříve vydané rozhodnutí – rozsudek ze dne 7. ledna 2010, č.j. 69 Co 482/2009-102, kterým byla žaloba zamítnuta – zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a jež bylo odvolacím soudem v dalším řízení respektovány.
Jelikož žalovaná 1) nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb. (nikoliv však postupem podle §5 odst. 1 a 6, ani jako oprávněná osoba podle §6, 7 a 8 cit. zákona), vzniklo státu k pozemku předkupní právo jako právo věcné; v případě uvažovaného zcizení pozemku je nabyvatel povinen státu nabídnout pozemek za cenu, za kterou jej získal od Pozemkového fondu (§10 odst. 2 zákona č. 95/1991 Sb.).
Úprava předkupního práva obsažená v §602 a násl. obč. zák. je právní úpravou obecnou, jež se použije nejenom v případě smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam, kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje zvláštní úpravu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 2223), tedy i v případě realizace předkupního práva vzniklého podle §10 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3834/2009, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 7895).
Předkupní právo se realizuje na podkladě nabídky povinného, která se vykoná ohlášením všech podmínek; jde-li o nemovitost, musí být písemná (§605 věta třetí obč. zák.). O řádnou nabídku se může jednat i tehdy, není-li v ní uvedena cena nemovitosti, byla-li cena sjednána předem, tedy zejména vyplývá-li ze samotného ujednání o zřízení předkupního práva; to platí zvláště tam, kde – jako v tomto případě – zákon stanoví, že nabídka k odkupu musí být učiněna za stejnou cenu, za níž byla věc (pozemek) převedena na nabyvatele (srov. již shora cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1726/2010). Není-li dohodnuta jiná doba, musí oprávněná osoba vyplatit nemovitost do dvou měsíců po nabídce (§605 věta první obč. zák.). K účinném přijetí nabídky dochází vyplacením ceny věci oprávněnou osobou v zákonné dvouměsíční lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1996/2005, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 2, ročník 2008, str. 72).
V posuzované věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění odvolacího soudu dovolatelé nenapadají), že žalovaná 1) dne 18. 2. 2008 doručila žalobci – osobě oprávněné z předkupního práva – písemnou nabídku k odkoupení dotčeného pozemku „za podmínek uvedených v čl. IV kupní smlouvy č. 1004710721“ (které, co do určení ceny, za níž je žalobce oprávněn pozemek koupit, korespondují též příkazu uvedenému v §10 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.). Jde proto o řádnou (určitou) nabídku, z níž lze bez pochybností dovodit podmínky, za nichž žalovaná 1/ (povinná) nabízí věc (pozemek) ke koupi a jejichž splněním žalobce (oprávněný) může své předkupní právo vykonat.
Nabídky předkupního práva žalobce využil, což učinil nejenom určitým projevem vůle v písemné formě (viz jeho dopis ze dne 31. 3. 2008, doručený žalované 1/ dne 8. 4. 2008), nýbrž i vyplacením ceny nemovitostí v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (jím poukázaná částka 550.000,- Kč byla na bankovní účet žalované 1/ připsána dne 16. 4. 2008); není v tomto směru podstatné, zda žalovaná 1) obdrženou částku později – již bez právního důvodu – žalobci vrátila.
Shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení (§80 písm. c/ o. s. ř.) i věcnou legitimace k uplatnění práva, odvolací soud správně vyřešil i otázku platnosti účastníky uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene a smlouvy nájemní.
Podle §39 obč. zák. právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, je neplatný.
V ustanovení §39 obč. zák. jde o případy nedovoleného právního úkonu, sankcionované zákonem absolutní neplatností. Ta nastává přímo (automaticky) ze zákona, a to od počátku (ex tunc) a soud k ní přihlíží bez ohledu na to, zda se některý z účastníků neplatnosti dovolá.
O případ obcházení zákona (in fraudem legis) může jít tehdy, není-li sice právní úkon v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu (ratio legis) odporuje. Může jít např. o použití prostředku, který sice není sám o sobě zákonem zakázaný, avšak sleduje cíl záměrně dosáhnout výsledku, který není předvídán a není žádoucí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009).
Smluvní zřízení věcného břemene k pozemkům dotčeným předkupním právem, či uzavření nájemní smlouvy samo o sobě zákonu č. 95/1999 Sb. (ani jinému právnímu předpisu) jistě neodporuje. V posuzovaném případě je však tato ujednání žalovaných nutno posoudit v souvislosti s dalšími skutečnostmi, za nichž bylo učiněno, a z nichž vyplývá, že smyslem uzavření obou smluv bylo toliko vyloučení žalobce z uplatnění předkupního práva k pozemku (jež může realizovat pouze za týchž podmínek, za jakých stát převedl pozemek na nabyvatele; srov. §10 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.). Žalovaní – jak ze zjištění soudů obou stupňů vyplývá – tak učinili duplicitně, bez rozumného hospodářského důvodu, poté, co již žalobci učinili nabídku k odkupu pozemku (kterou žalobce vzápětí přijal). Smlouvy uzavřeli jako osoby blízké, a to za podmínek hrubě neekvivalentních (kdy se žalované 1/ za zřízení věcného břemene zatěžujícího celý pozemek bez časového omezení mělo dostat jednorázové úplaty 10,- Kč a za pronájem pozemku naturálního plnění 25 kg slámy ročně a kdy rušení oprávněného ve výkonu tohoto práva mělo být sankcionováno smluvní pokutou ve výši 2.000.000,- Kč). Ujednání žalovaných je přitom i v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 253/2001 Sb., jímž byl s účinností od 25. 7. 2001 zákon č. 95/1990 Sb. změněn. Tímto zákonem bylo dosavadní omezení vlastníků zřídit k nabytému pozemku věcné břemeno sice odstraněno (srov. §10 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 24. 7. 2001), avšak především za účelem lepšího využití sousedních pozemků a odstranění překážek při budování liniových staveb (srov. též bod 29 textu důvodné zprávy k návrhu tohoto zákona), tedy nikoliv s cílem umožnit vlastníkům pozemek nabytý podle zákona č. 95/1999 Sb. zatížit právy jiných osob bez rozumného hospodářského důvodu a vyloučit tím stát z uplatnění předkupního práva za podmínek stanovených v §10 odst. 2 tohoto zákona.
Z výše uvedeného vyplývá, že v přezkoumávaném výroku I. je rozsudek odvolacího soudu (z hlediska žalovanými uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení) správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání v uvedeném rozsahu zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle nich jsou ve věci podlehnuvší žalovaní povinni nahradit plně úspěšnému žalobci náklady dovolacího řízení v plné výši. Podle obsahu spisu patří k nákladům žalobce odměna advokáta stanovená součtem jednotlivých sazeb určovaných pevnou částkou (srov. §17 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.) ve výši 8.000,- Kč (§7 písm. e/), 20.000,- Kč (§5 písm. b/) a 6.000,- Kč (§7 písm. d/), krácená o 50% na částku 17.000,- Kč (§18 odst. 1), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 3.460,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 20.760,- Kč, které žalovaní zaplatí společně a nerozdílně k rukám zástupce žalobce, advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.). S přihlédnutím k okolnostem případu i k majetkovým poměrům žalovaných Nejvyšší soud neshledává důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo lze oprávněnému žalobci právo náhradu nákladů řízení vůči žalovaným zcela nebo zčásti odepřít (§150 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu