ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.838.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 838/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. M. S. , 2. F. K. , 3. H. A. , 4. E. R. , 5. J. L. , 6. Ž. K. , 7. J. K. , 8. M. K. , 9. F. K. , 10. J. K. , a 11. V. K. , zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem, 787 01 Šumperk, Starobranská č. 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 11. 4. 2011, sp. zn. 56 Co 40/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 11 C 116/92 (žalobců M. S., F. K., H. A., E. R., J. L., Ž. K., J. K., M. K., F. K., J. K. a V. K., zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, 787 01 Šumperk, Starobranská 6, proti žalovanému Dřevotvaru Šumperk , výrobnímu družstvu (v likvidaci), IČ 0003 1275, Šumperk, Lužickosrbská č. 13, zastoupenému JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou, 787 01 Šumperk, M. R. Štefánika č. 1a, o vydání nemovitých věcí), takto:
I. Zamítá se dovolání dovolatelů proti výrokům, označeným I., II., III., a VI., rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 11. 4. 2011, sp. zn. 56 Co 40/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 11 C 116/92.
II. Odmítá se dovolání dovolatelů, pokud směřovalo proti výrokům (označeným IV., VI., VII a VIII.) rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 11. 4. 2011, sp. zn. 56 Co 40/2011, vydaného v právní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 11 C 116/92.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 11 C 116/92, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Šumperku z 31. 5. 2010, č. j. 11 C 116/92-710. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Dřevotvaru, výrobnímu družstvu, Šumperk, uloženo vydat do podílového spoluvlastnictví žalobců budovu čp. 166 a parcelu č. 113/3, dále budovu bez čp./če. a parcelu č. 113/4, také budovu bez čp./če. a parcelu č. 113/6, jakož i budovu bez čp./če. a parcelu č. 113/8 (jak jsou uvedeny v geometrickém plánu č. 359-1448/2008, odsouhlaseném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Šumperk, pod č. 1719/2008), se vším příslušenstvím a součástmi, v katastrálním území P., zapsané u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj (katastrální pracoviště Šumperk). Byla však žaloba žalobců zamítnuta, pokud se domáhali vydání dalších budov a parcel v katastrálním území P., zapsaných rovněž u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj (katastrální pracoviště Šumperk). O nákladech řízení mezi žalobci a žalovaným bylo rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Šumperku na náhradu placených nákladů tohoto řízení 21.616,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit na náhradu placených nákladů tohoto řízení na účet Okresního soudu v Šumperku 21.616,709 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalovanému družstvu uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Šumperku soudní poplatek 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalobců i žalovaného družstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 11. 4. 2011, sp. zn. 56 Co 40/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Šumperku z 31. 5. 2010, č. j. 11 C 116/92-710, změněn především ve výroku o vydání budovy bez čp./če. na pozemku parc. č. 113/8 (a tohoto pozemku) v katastrálním území P., a to tak, že tento výrok byl zrušen a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno. Dále pak byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o vydání budovy bez čp./če. na pozemku parc. č. 113/6 v katastrálním území P. (i tohoto pozemku). Také byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku žalobu zamítajícím, tak, že žalovanému výrobnímu družstvu bylo uloženo vydat žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví pozemky parc. č. 113/3, 113/4 a 1918 v katastrálním území P., a to žalobkyni M. S. z jedné ideální šestiny, žalobci F. K. z jedné ideální třetiny a žalobcům H. A., E. R., J. L., Ž. K., J. K., M. K., F. K., J. K. a V. K. každému z nich z jedné ideální osmnáctiny. Bylo rovněž rozhodnuto, že „ve zbývající, odvoláním napadené části rozsudku soudu prvního stupně byl výrok tohoto rozsudku v odstavci II. potvrzen. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Šumperku společně a nerozdílně na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení 21.616,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že stát (Česká republika) nemá vůči žalovanému výrobnímu družstvu Dřevotvar právo na náhradu placených nákladů řízení před soudem prvního stupně (jež byla soudem prvního stupně stanovena částkou 21.616,70 Kč). Rovněž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném V.), jímž byla žalovanému družstvu uložena povinnost zaplatit soudní poplatek v této právní věci částkou 1.000,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně (tj. vyjma té části vyhovujícího výroku, jímž bylo rozhodnuto o vydání budovy čp. 166 na pozemku parc. č. 113/3 a budovy bez čp/če. na pozemku parc. č. 113/4 v katastrálním území P. do podílového spoluvlastnictví žalobců) podle ustanovení §214 odst. 1 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného družstva je opodstatněné, zatím co odvolání žalobců je důvodné pouze částečně.
Odvolací soud především odůvodnil částečné zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně (podle §219a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a zastavení řízení v tomto rozsahu (§221 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu) tím, že žalobci tyto nemovitosti neuvedli ve výčtu nemovitostí, o jejichž vydání žádali, ale soud prvního stupně o tomto vydání rozhodl přes absenci žalobního žádání“.
Odvolací soud poukazoval na to, že podle výsledků zjištění v tomto řízení byli původními vlastníky pozemku parc. č. 113, 148 a parc. č. 149 v katastrálním území P., jakož i domu čp. 166 na pozemku parc. č. 113 A. K. a J. K. Tyto nemovitosti přešly po 25. 2. 1948 na stát znárodněním vykonaným zestátněním v rozporu s tehdy platnými předpisy. Původní vlastník J. K. zemřel; původní žalobkyně A. K. a její dva synové – J. K. a F. K. byli k 1. 4. 1991 občany ČSFR. Obytná budova čp. 166 a tovární budova (která tvořila s bytnou budovou jeden celek) a pozemky parc. č. 113 a 148 v katastrálním území P. byly hospodářskou smlouvou z 25. 11. 1964 převedeny do dispozice Dřevotvaru – družstva v Šumperku, jehož právním nástupcem je nyní žalovaný Dřevotvar, výrobní družstvo, Šumperk. Pozemky parc. č. 113 a 148 byly témuž družstvu předány do trvalého užívání a po zániku trvalého užívání připadly do vlastnictví státu. Žalované družstvo bylo k vydání nemovitostí vyzváno 25. 9. 1991, ale výzvě oprávněných osob odmítlo vyhovět s tím, že na sousedních pozemcích vybudovalo nový závod a stará znárodněná provozovna je s novými objekty spojena.
Odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že u nově vybudovaných staveb na pozemcích (parc. č. 113, 149 a 148 v katastrálním území P.), převzatých státem, šlo o novou výrobní a skladovou halu, o administrativní budovu, elektrorozvodnu, kopresorovnu, ocelokolnu a o dva přístřešky. Odvolací soud byl toho názoru, že je tu třeba respektovat, že v průběhu doby došlo tu ke vzniku nových stavebních pozemků, aby tak každá z vyjmenovaných staveb „získala“ pozemek, na němž stojí; došlo tu ke vzniku nových stavebních pozemků – parc. č. 113/5, 113/6, 449, 421, 450 a 113/7 v katastrálním území P. V období, kdy mělo žalované družstvo označené nemovitosti v držení, došlo však již před vznikem vyjmenovaných stavebních pozemků k rozdělení pozemků původních: z pozemku parc. č. 148 vznikly pozemky parc. č. 148/1 a parc. č. 415, pozemek parc. č. 113 byl rozdělen na pozemky parc. č. 113/3, 113/4, 113/5, 113/6, 113/7, 1917 a 1918 a pozemek parc. č. 113/8, 415/1 a 415/2 (podle geometrického plánu Ing. T. S.) nejsou dosud zapsány jako nové vzniklé pozemky v katastru nemovitostí.
Odvolací soud dovozoval ze znaleckých posudků ( které měl soud k dispozici v tomto řízení), že stavby obytné budovy, výrobní haly, patrového skladu, administrativní budovy, objektu na pozemku parc. č. 113/6 v katastrálním území P. a stavba na pozemku parc. č. 113/7 v tomto katastrálním území, jakož i stavby elektrorozvodny, kompresorovny, ocelokolny a sila lze hodnotit jako samostatné věci v právním slova smyslu.
Odvolací soud dále odvozoval, že pozemky v katastrálním území P. pod stavbami, které byly zhotoveny po převzetí nemovitostí státem (tj. pozemky parc. č. 113/5, 113/6, 113/7, 415, 421, 448 a 450) nelze vydat podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Nic však nebrání vydání stavebních pozemků parc. č. 113/3, 113/6 a obou objektů na těchto pozemcích, které neprodělaly přestavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a pozemku parc. č. 1918, přiléhajícího k veřejné komunikaci. Závěry znaleckých posudků vylučují, podle názoru odvolacího soudu, také závěr, že by objekt čp. 166 na pozemku parc. č. 113/3 a objekt bez čp./če. na pozemku parc. č. 113/4 se staly neoddělitelnou součástí jiné nemovité věci (výrobního areálu žalovaného družstva). Vydání pozemku parc. č. 1917 není, podle odvolacího soudu, možné z toho důvodu, že tento pozemek představuje příslušenství nově vybudované části průmyslového areálu žalovaného družstva.
Odvolací soud měl posléze za to, že povinnosti k vydání nepodléhají pouze ty části pozemků, jež byly zastavěny v roce 1951 a také drobné stavby (např. dřevěné kolny).
Odvolací soud dospěl i k závěru ohledně pozemků, které jsou ve vlastnictví státu, ale jsou nyní ve faktické držbě žalovaného družstva, a to v tom smyslu, že žalované družstvo Dřevotvar Šumperk je pasívně legitimováno k vydání těchto pozemků (parc. č. 113/3, 113/4 a 1718 v katastrálním území P.).
Ze zjištění učiněných soudy obou stupňů v daném případě ohledně právního nástupnictví původních žalobců A. K. a J. K. pak odvolací soud dovodil, v jakých podílech náleží nynějším žalobcům vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení (a to žalobkyni M. S. z jedné ideální šestiny, žalobci F. K. z jedné ideální třetiny a ostatním žalobcům každému z jedné ideální osmnáctiny).
Z uvedených důvodů byl odvolacím soudem odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu změněn a jen ve zbývající zamítavé části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu i §148 odst. 1 občanského soudního řádu, pokud šlo i o náhradu nákladů řízení, placených státem. Změněn byl (podle §220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) výrok o uložení povinnosti žalovanému družstvu uhradit soudní poplatek, a o tak, že tato povinnost nebyla žalovanému uložena.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 23. 5. 2011 doručen advokátu, který žalobce v tomto řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu prvního stupně 13. 7. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 11. 4. 2011, sp. zn. 56 Co 40/2011 Krajského soudu v Ostravě, i rozsudek Okresního soudu v Šumperku z 31. 5. 2010, č. j. 11 C 116/92-710, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle názoru dovolatelů je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelé uváděli, že zejména vytýkají rozhodnutí odvolacího soudu vadné právní hodnocení týkající se věcí, součástí věcí a příslušenství věcí ve smyslu ustanovení §119 až §121 občanského zákoníku „ve spojení s pojmy věc, stavba, stavba vybudovaná po převzetí státem a pozemek ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 a §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.“
Žalobci v celém tomto řízení tvrdili, že stavební změny, provedené v době od převzetí nemovitostí státem do uplatnění nároku oprávněnými osobami přestavují přístavby, nadstavby a vestavby budovy čp. 166, jež byla v evidenci nemovitostí zapsána jako stavba budovy pro výrobu a skladování. K účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. i ke dni podání výzvy oprávněných osob byla budova čp. 1666 na pozemku parc. č. st. 113 v katastrálním území P. stavbou hlavní a ostatní uváděné stavby byly její součást nebo příslušenství bez jakéhokoliv dalšího bližšího označení. V celém řízení nebylo zjištěno, že by po znárodnění nemovitostí došlo u staveb k takové zásadní přestavbě, po níž by stavby ztratily svůj stavebně technický charakter. Dovolatelé jsou toho názoru, že došlo-li v průběhu sporu k převodu některých staveb, k nimž žalobci uplatnili restituční nárok, jde samozřejmě o neplatné právní úkony, a proto dotčené stavby jsou předmětem restitučních nároků žalobců.
V daném případě se u pozemku parc. č. 113 v katastrálním území P. jednalo o pozemek zastavěný budovou čp. 166, jako stavbou hlavní, a doplňkovými stavbami. Po převzetí nemovitostí státem byly na pozemku parc. č. 113 pořízeny další stavby, převážně přístavby, nástavby nebo vestavby, které měly k čp. 166 doplňující povahu a funkci; u žádné z těchto staveb nešlo o stavbu hlavní, ani o samostatnou věc ve smyslu právním, dovozovali dovolatelé.
Ke změnám vyvolaným rozdělením pozemků parc. č. 113, 148 a 149, a staveb na nich stojících s přidělením nového čísla popisného 176 u provozní části budovy čp. 166 došlo až v roce 2004, tedy dávno po uplatnění restitučního nároku žalobců. Z rozhodnutí odvolacího soudu není ani zřejmé na základě jaké skutečnosti odvodil závěr o samostatnosti budovy čp. 166 na parcele č. 113/3 a budovy bez čp./če. na parcele č. 113/4. Znalecké posudky, provedené v tomto řízení, také „hovoří o tom, že všechny nemovitosti tvoří tu jeden celek“, zdůrazňovali dovolatelé.
Podle názoru dovolatelů rozhodl odvolací soud nesprávně i o tom, že zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o vydání budovy bez čp./če. na pozemku parc. č. 113/8 a řízení zastavil „údajem pro absenci žalobního návrhu“. Dovolatelé mají za to, že až po zpracování geometrického plánu ohledně rozdělení pozemku, vypracovaného Ing. Sobotou, došlo k výzvě ze strany soudu, aby žalobci v souladu s tímto geometrickým plánem upravili svůj žalobní návrh. K rozdělení budovy čp. 176 na pozemku parc. č. 113/5 v katastrálním území P. nedošlo. Proto žalobci žádali o vydání celé budovy čp. 176 a také o vydání pozemku parc. č. 113/8, nově odděleného z původní parcely č. 113; soud tu rozhodl až ve svém rozsudečném výroku; nešlo v žádném případě o vadu žalobního návrhu.
Odvolací soud vycházel, podle názoru dovolatelů, z nesprávného názoru, že lze reálně rozdělit stavbu na dvě samostatné části bez rozhodnutí stavebního úřadu a případně bez stavebních úprav; rozdělení stavební parcely geometrickým plánem tu nestačilo.
V případě stavby na pozemku parc. č. st. 113/6 nešlo o samostatný předmět právních vztahů, ale o součást staveb, na nichž je ukotvena a bez nichž by nemohla existovat; nesprávně proto odvolací soud měl za to, že tu jsou k vydání tyto nemovitosti.
I pokud šlo o další pozemky a stavby patřící k výrobnímu podniku, žalobci měli a mají za to, že všechny tyto stavby tvořily podnik jako stavbu jedinou, jejíž jednotlivé části byly navzájem provozovány svým vlastníkem a měly jednu společnou funkci. O vydání této hromadné věci měl soud jednat a rozhodovat a nikoli pouze o jednotlivých (především účetních) položkách, jak se to podařilo dosáhnout správci konkurzní podstaty.
Pokud tedy odvolací soud v daném případě nevydal veškeré pozemky, žádané žalobci, rozhodl nesprávně v rozporu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Zejména tu neexistuje žádná překážka vydání nezastavěného pozemku parc. č. 148/1 v katastrálním území P. Dovolatelé zdůrazňují, že zákon č. 87/1991 Sb. je třeba vykládat tak, aby bylo možné dosáhnout zmírnění následků majetkových a jiných křivd v zákoně stanovených; v daném případě však soud „z podřadění skutkových zjištění hypotéze právní normy vyvodil nesprávné závěry“.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit jednak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a jednak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 116/92 Okresního soudu v Šumperku), že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 4. 2011 (sp. zn. 56 Co 40/2011 Krajského soudu v Ostravě)a řešil některou právní otázku, která by v konkrétně vymezeném rozsahu byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Dále bylo třeba v dovolacím řízení posoudit, zda tu rozhodnutí odvolacího soudu (zejména v měnících výrocích) spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatele ve svém dovolání uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spis v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil už v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování), přičemž o takový nesprávný postup v řízení jde zejména tehdy, jestliže vedl k odnětí možnosti účastníku řízení (jmenovitě dovolateli) jednat před soudem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 a č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Podle názoru dovolacího soudu nebyl v daném případě shledán takový nesprávný postup soudu v řízení, jež by zejména měl za následek odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže soud posoudí věc podle nesprávného právního předpisu anebo jestliže si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu), jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohu být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i podle ustanovení §4 odst. 1, §6 odst. 1, §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti i s ustanoveními §120 odst. 1 a 2 a §121 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (k 1. 1. 1991) věc drží.
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby podle §3 odst. 2 tohoto zákona, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona se vztahuje i na případ, kdy věc v rozhodném období přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se věc vydá oprávněné osobě podle stavu, v němž se nacházela ke dni doručení výzvy k vydání věci učiněné oprávněnou osobou vůči povinné osobě.
Podle §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se nevydávají.
Podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává.
Podle ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku je součástí věci vše, co k ní náleží podle její povahy a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Podle ustanovení §120 odst. 2 občanského zákoníku stavba není součástí pozemku.
Podle ustanovení §121 odst. 1 občanského zákoníku jsou příslušenstvím věci ty věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
Stavbou se rozumí stavba, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavba relativně trvalého charakteru. Okolnost, že stavebník nezřídil stavbu v souladu s právními předpisy, ani ji tak neužíval, není relevantní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Za stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat takovou stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní, k níž mají případně ostatní stavby funkci doplňkovou (viz č. 34/1993, str. 120 odst. 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případech přestaveb a přístaveb nemovitostí je třeba posuzovat, zda se staly součástí původní nemovitosti, zda tu nedošlo k podstatnému zhodnocení nemovitosti anebo ke změně druhu stavby, popřípadě zda vznikla nemovitá věc (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pozemky tvořící jeden funkční celek se rozumí stavební parcely, popřípadě pozemky zastavěné stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o pozemek, na němž stojí (je umístěna) stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, pak je tu rozhodující skutečnost umístění stavby na pozemku. Je třeba mít na zřeteli i možné oddělení části pozemku (na základě geometrického oddělovacího plánu i přidělení samostatného parcelního čísla), která je stavbou zastavěna (srov. č. 34/1993, str. 112, odst. 4 a 5 a str.113, odst. 1, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by měnícími výroky rozsudku odvolacího soudu z 11. 4. 20112 (sp. zn. 56 Co 40/2011 Krajského soudu v Ostrově) byla tato právní věc posouzena podle nesprávného právního předpisu anebo že by si odvolací soud aplikované právní předpisy nesprávně vyložil (zejména v rozporu s citovanými právním závěry z publikované soudní judikatury).
Rovněž nedospěl dovolací soud přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud v tomto svém rozhodnutí svými potvrzujícími výroky posoudil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. a občanského zákoníku) anebo že by tímto rozsudkem řešil právní otázku, která by dosud nebyla vůbec vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě (jak již bylo uvedeno) právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem; nedospěl proto dovolací soud k závěru, že zmíněnými potvrzujjícími výroky rozsudku odvolacího soudu byla dána přípustnost dovolání dovolatele proti uvedeným potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Je třeba dodat, že v dovolání dovolatelů převládajícími námitkami byly výtky nesprávného či neúplného zjištění skutečného stavu věci a výtky nesprávného hodnocení provedených důkazů, nevyjímaje závěru ze znaleckých posudků, z nichž odvolací soud v odpovídajícím rozsahu však vycházel. Nešlo tu tedy, podle názoru dovolacího soudu, a to, že by ve svém rozsudku z 11. 4. 2011 odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo, že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala (srov. již citované závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu přikročit ohledně dovolání dovolatelů, směřujícího proti výrokům rozsudku odvolacího soudu z 11. 4. 2011 (sp. zn. 56 Co 40/2011 Krajského soudu v Ostravě), jimiž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně (a také ohledně výroku rozsudku odvolacího soudu, zrušujícího výrok rozsudku soudu prvního stupně a v rozsahu tohoto zrušení i pak k částečnému zastavení řízení) k zamítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nedůvodného, neboť odvolací soud neposoudil věc podle nesprávných právních předpisů, ani si aplikované právní předpisy nesprávně nevyložil.
Pokud dovolání dovolatelů směřovalo proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak v tomto směru neshledal dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (a ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů). Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů, směřujících proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně, a to podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, neboť v tomto směru bylo třeba dovolání dovolatelů pokládat za dovolání nepřípustné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému družstvu náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu