ECLI:CZ:NS:2012:28.ND.71.2012.1
sp. zn. 28 Nd 71/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně DIOS TRADING, spol. s r. o. , IČ: 494 44 204, se sídlem v Modřicích, Husova 593, zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 35, proti žalovanému J. J. , podnikateli s místem podnikání v O., IČ: 630 06 448, zastoupenému Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 89, o zaplacení 163.856,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 19 ECm 20/2011, o návrhu na delegaci, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 19 ECm 20/2011 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci dne 2. dubna 2011, domáhá po žalovaném zaplacení částky 163.856,- Kč s příslušenstvím, ve věci vyplývající z obchodních vztahů účastníků.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci věc předložil Nejvyššímu soudu s návrhem žalovaného na přikázání věci jinému soudu (k delegaci vhodné; §12 odst. 2 občanského soudního řádu; dále jen „o. s. ř.“), a to Městskému soudu v Praze.
Návrh odůvodňuje žalovaný tím, že „má bydliště i stálé pracoviště v Praze, kde se nachází i dodací adresa a platební místo uvedené na žalobkyní předložené faktuře“.
Žalobkyně pokládá návrh žalovaného na přikázání věci jinému soudu za nedůvodný.
Podle §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti.
Podle §12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat restriktivně (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000).
Z tohoto pohledu jsou skutečnosti tvrzené žalovaným nedostatečné a delegaci věci jinému soudu, Městskému soudu v Praze, neodůvodňují. To platí jako o okolnosti, že smlouvou sjednané místo plnění leží mimo obvod místně příslušného soudu (jež není nijak výjimečná), tak o skutečnostech vážících se k současnému bydlišti a „stálému pracovišti“ žalovaného (které se liší od adresy evidované živnostenským rejstříkem jako místo jeho podnikání); z nich lze usoudit tolik, že projednání věci Městským soudem v Praze by snad mohlo být pro žalovaného konfortnější, nikoliv však ve svém výsledku rychlejší a hospodárnější, a to i s přihlédnutím k sídlu žalobkyně, jenž je v M. (okr.
B.).
Proto Nejvyšší soud – jako soud nejblíže společně nadřízený oběma dotčeným soudům (§12 odst. 3 o. s. ř.) – rozhodl, že se věc Městskému soudu v Praze nepřikazuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu