ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1128.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1128/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně DIOS TRADING, spol. s r. o. , se sídlem v Modřicích, Husova 593, PSČ 664 42, identifikační číslo osoby 49 44 42 04, zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem, se sídlem v Brně, Šumavská 519/35, PSČ 602 00, proti žalovanému M. B. , zastoupenému JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Masarykova 31, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 120/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2010, č. j. 7 Cmo 66/2010-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 42 Cm 120/2004-144, jímž Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. února 2003, č. j. 42 Sm 410/2002-10, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 455.395,- Kč s 6% úrokem od 12. ledna 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.517,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování žalovaným předloženými listinami a doplnil dokazování výslechem svědka R. P. – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný se včas podanými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil.
Odkazuje na závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, zpracovaného Kriminalistickým ústavem v Praze a skutková zjištění učiněná z provedených listinných důkazů a výpovědi svědka R. P., vzal za prokázané, že podpis výstavce na směnce vlastní, o jejíž zaplacení v dané věci jde, je pravým podpisem žalovaného.
Za opodstatněnou pak neměl odvolací soud ani námitku neplatnosti směnky z důvodu neurčitosti „domicilační“ doložky, zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že na směnce jsou jako domiciliáti označeny dvě různé osoby, směnku bez dalšího neplatnou nečiní.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Jakkoli dovolatel v dovolání avizuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradami, podle kterých „skutkové a právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy“, když odvolací soud „nikterak nehodnotil věrohodnost“ svědecké výpovědi R. P. a „nevzal v úvahu odůvodnění znaleckého posudku“, dovolatel ve skutečnosti brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009, jež jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž se odvolací soud s námitkou neexistence kauzálního vztahu a námitkou neposkytnuté hodnoty vypořádal „pouze zcela okrajově“ a v rozporu s ustanovením čl. I. §17 a §69 zákona č. 191/1950 Sb. (zákona směnečného a šekového). Uvedené námitky totiž nebyly (a dovolatel se mýlí, dovozuje-li opak) obsaženy ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudy nižších stupňů k nim – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení §175 odst. 1, 4 o. s. ř.) – nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet (k tomu, že směnečný platební rozkaz lze prověřit jen z pohledu včasných a odůvodněných námitek srov. v soudní praxi např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007 a ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1978/2008, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 7, ročník 2007).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. srpna 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu