ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1149.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1149/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu čp. 513 – 515 v Praze 8, S. ulice , se sídlem v Praze 8, Svídnická 515/2, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 26721457, zastoupeného JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Vysočanská 548, PSČ 190 00, proti žalované S.K. , zastoupené JUDr. Janem Křečkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Náměstí Míru 15, PSČ 120 00, o zaplacení 57.471,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 3/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2012, č. j. 72 Co 577/2011-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek ze dne 16. března 2011, č. j. 29 C 3/2010-79, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu na zaplacení částky 57.471,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného nájemného.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobci nesvědčí aktivní věcná legitimace, neboť dotčená bytová jednotka je stále ve vlastnictví Bytového družstva S. 513-515 v likvidaci, identifikační číslo osoby 25118277 (dále jen „bytové družstvo“).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti druhému výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však důvody k připuštění dovolání neshledal.
Jádro dovolací argumentace spočívá v námitce, podle které je závěr odvolacího soudu o tom, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je stále bytové družstvo, „zcela chybný a ničím nepodložený“, neboť „samotný výpis z katastru nemovitostí vypovídá o zcela jiné skutečnosti“.
Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 21. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník 2000, str. 142) vysvětlil, že rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti (§1 odst. l, §2 odst. l zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky kdo je vlastníkem od stavu zapsaného v katastru. Možnost, že vlastníkem nemovitosti je subjekt jiný, než který je v katastru zapsán, vyplývá z §11 posledně označeného zákona, který stanoví, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po l. lednu 1993 (účinnost zákona č. 265/1992 Sb.), je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti (srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 3561/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1242/2010, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Důvod připustit dovolání k opětovnému formulování téhož závěru Nejvyšší soud nevidí.
Závěr, podle něhož bytové družstvo nesmí převést bytovou jednotku ve svém vlastnictví, jejímž nájemcem je člen družstva, na jinou osobu než tohoto nájemce, přičemž smlouva uzavřená v rozporu s tímto zákazem je neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, plyne zcela jednoznačně z ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, i ustálené judikatury; srov. např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněný pod číslem 62/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně při výkladu §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1417/2010 a judikaturu v něm citovanou (je-li důsledkem porušení povinnosti nabídnout převod bytu nájemci podle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů absolutní neplatnost smlouvy o převodu bytové jednotky jiné osobě, je tím spíše absolutně neplatná smlouva uzavřená v rozporu se zákazem podle §23 odst. 1 téhož zákona). Ani uvedený závěr tudíž napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Námitka, podle které žalovaná „neučinila žádné relevantní kroky k tomu, aby mohlo dojít k převodu bytové předmětné jednotky do jejího vlastnictví“, pak zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá již proto, že není způsobilá jakkoliv zvrátit závěr odvolacího soudu, podle něhož vlastníkem sporné bytové jednotky je stále bytové družstvo, a žalobci tudíž nesvědčí aktivní věcná legitimace k vedení sporu o nezaplacené nájemné. Omezení podle §23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů se prosadí bez ohledu na to, zda člen družstva o převod bytové jednotky požádal.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. září 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu