ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1626.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1626/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) J. K., a b) M. V., zastoupeného Mgr. Alexanderem Klimešem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Jiráskova 228, PSČ 276 01, proti žalované S MORAVA Leasing, a. s., se sídlem ve Znojmě, Horní náměstí 264/18, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 16 32 54 60, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem, se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954/4, PSČ 669 02, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 334/2006, o dovolání žalobce M. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 5 Cmo 75/2008-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce M. V. je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 5 Cmo 75/2008-139, k odvolání žalobce M. V. potvrdil ve vztahu mezi odvolatelem a žalovanou rozsudek ze dne 19. července 2007, č. j. 37 Cm 334/2006-34, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu, vydaného dne 31. října 2005 rozhodcem JUDr. Vladimírem Blahutem, kterým bylo M. V., společně a nerozdílně s J. K.a M. V. mladším, uloženo zaplatit žalované z titulu vlastní směnky částku 1,866.434,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 1. srpna 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.221,- Kč, poplatek za rozhodčí řízení 23.800,- Kč a náklady právního zastoupení 54.715,- Kč.
Odvolací soud, jsa vázán právním názorem formulovaným v rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 4575/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2010, pod číslem 149, jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. června 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-66, ve znění opravného usnesení ze dne 13. srpna 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-74, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, podle něhož skutečnost, že jeden ze žalovaných účastníků rozhodčího řízení v době po vydání rozhodčího nálezu změnil tvrzení o skutkových okolnostech rozhodných pro posouzení věci, není sama o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu ve vztahu k jinému ze žalovaných podle ustanovení §31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a že důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle citovaného ustanovení je teprve závěr o tom, že je naplněn některý z důvodů pro povolení obnovy ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavřel, že „po doplnění dokazování nelze považovat čestné prohlášení, o něž se žaloba na zrušení rozhodčího nálezu opírá (rozuměj čestné prohlášení M. V. mladšího, ve kterém se jmenovaný „přiznal“ jednak k pravosti svého podpisu jako směnečného rukojmího na směnce, jednak k tomu, že zfalšoval podpis J. K. a M. V. staršího na směnce, přestože v průběhu rozhodčího řízení ve skutkové rovině tvrdil, že směnku podepsal pouze jménem výstavkyně), za dostatečně věrohodné, aby bylo způsobilé přivodit pro žalobce M. V. staršího příznivější výsledek rozhodčího řízení.
Dovolání M. V. staršího proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání je především polemikou se závěry, jež Nejvyšší soud přijal již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4575/2008, na nichž i nadále setrvává.
Výhrady dovolatele, podle nichž odvolací soud tím, že respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, nepřípustně ingeroval „do rozhodovací pravomoci rozhodce“ (a v řízení o zrušení rozhodčího nálezu prověřil, zda důvod pro povolení obnovy řízení byl skutečně dán), na těchto závěrech nejsou způsobilé nic změnit. Naopak akceptace názoru dovolatele by v konečném důsledku znamenala, že ničím neodůvodněná a nijak nevysvětlená změna popisu skutkového děje žalovaným po skončení rozhodčího řízení (posuzováno ve vztahu ke skutkové verzi, kterou žalovaný zastával v průběhu rozhodčího řízení a na které v rozhodčím řízení postavil svou procesní obranu) by vedla vždy ke zrušení rozhodčího nálezu.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu [a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] přitom nelze usuzovat ani z hlediska výhrad, jimiž dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů, ústícím v závěr odvolacího soudu, že čestné prohlášení M. V. mladšího není dostatečně věrohodné, aby bylo způsobilé přivodit pro dovolatele příznivější výsledek rozhodčího řízení. Samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., totiž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). O tom, že odvolací soud při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. vskutku postupoval, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani řešení otázky (ne)existence důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb.; ani v tomto směru totiž Nejvyšší soud neshledává důvod pro korekci rozhodnutí odvolacího soudu co do jeho závěru, že dovolateli byla v rozhodčím řízení dána možnost se k věci vyjádřit, navrhovat důkazy a zaujmout stanoviska.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání M. V. staršího bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalované její účelně vynaložené náklady řízení. Ty sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 29. února 2012), která podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 3.060,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu