ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1902.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1902/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JUDr. J. H. , proti žalovaným 1/ JLW Prague, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27182894, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, PSČ 110 00 a 2/ JUDr. Martinu Litvanovi, LL.M., advokátu, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Jana Fröhlicha, narozeného 11. září 1941, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 78/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 13 Cmo 250/2009-102, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce prvního žalovaného.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. června 2009, č. j. 4 Cm 78/2008-70, vyhověl Městský soud v Praze žalobě, kterou se žalobce (JUDr. J. H.) domáhal vůči žalovaným (konkursnímu věřiteli JLW Prague s. r. o. a JUDr. Martinu Litvanovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Jana Fröhlicha) určení, že jeho pohledávka vůči úpadci ve výši 8.537.812,50 Kč je po právu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
Soud vyšel z toho, že žalobce a pozdější úpadce uzavřeli 27. prosince 1995 platnou smlouvu o půjčce (dále jen „smlouva o půjčce“) dle ustanovení §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), v níž se žalobce zavázal přenechat pozdějšímu úpadci 3.500.000,- Kč a pozdější úpadce se zavázal vrátit žalobci poskytnuté finanční prostředky včetně úroků 10 % p. a. z půjčené částky (celkem částku 5.250.000,- Kč) do 31. prosince 2000. Současně měl za prokázané (textem smlouvy o půjčce, jenž obsahuje prohlášení pozdějšího úpadce, že ke dni podpisu smlouvy částku převzal, dále pak smlouvou o zřízení zástavního práva a zápisem z jednání u soudní exekutorky), že žalobce přenechal pozdějšímu úpadci peněžní prostředky dle smlouvy o půjčce. Soud uzavřel, že pohledávka z půjčky, jak ji žalobce přihlásil do konkursu, existuje, není promlčena a je platně zajištěna zástavním právem.
Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného změnil v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud uvedl, že žalobce sám v průběhu jednání před soudem prvního stupně a opakovaně při jednání před odvolacím soudem tvrdil, že žalobci (správně pozdějšímu úpadci) poskytoval jednotlivé půjčky v období let 1993 až 1995 celkem asi v deseti platbách a uzavřením smlouvy o půjčce došlo jen „k určité jejich sumarizaci“. To je podle odvolacího soudu v přímém rozporu s textem smlouvy o půjčce, v níž pozdější úpadce výslovně uvedl (v odstavci 2), že „při jejím podpisu převzal od věřitele (žalobce) částku 3.500.000,- Kč z titulu půjčky“.
Odvolací soud zdůraznil, že právní úprava (§657 obč. zák.) nevylučuje poskytování půjček na základě ústní dohody, jak k tomu zřejmě původně došlo mezi žalobcem a pozdějším úpadcem, a dospěl k závěru, že žalobce ani v v přihlášce (§20 odst. 2 zákona č. 318/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání /dále jen „ZKV“/), ani při přezkumném jednání a ani v žalobě netvrdil, natož pak prokazoval, že by poskytl pozdějšímu úpadci peníze jinak, než podle smlouvy o půjčce. Na základě smlouvy o půjčce však pozdější úpadce žádné peněžní prostředky od žalobce nezískal, takže je namístě závěr, že žalobce neunesl nejen břemeno důkazní, ale i břemeno tvrzení; existence pohledávky žalobce za úpadcem podle smlouvy o půjčce prokázána nebyla. V důsledku uvedeného závěru měl odvolací soud za bezpředmětné úpadcovo uznání dluhu z 19. prosince 2004, neboť jím byl uznán neexistující závazek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (a ohlašuje tak dovolací důvody dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ani v nejmenším nepřipustil „privátní novaci“ dluhu (obratem „privátní novace“, jenž se v dovolání opakuje, dovolatel zřejmě míní „privativní novaci“ a tímto způsobem bude onen pojem v další reprodukci též používán). Dovolatel dovozuje, že když účastníci závazkového vztahu, k jehož vzniku (platnosti) je třeba odevzdání předmětu půjčky, uzavírají písemnou smlouvu o půjčce, avšak k odevzdání předmětu půjčky dle této smlouvy fakticky nedojde (peníze byly předány před uzavřením smlouvy o půjčce), pak je třeba přijmout závěr, že ve smlouvě (o půjčce) účastníky učiněný projev vůle neodpovídá skutečnému stavu, tedy že účastníci pouze tzv. „na oko“ uzavřeli písemnou smlouvu o půjčce.
Dovolatel dále tvrdí, že „poskytl v průběhu let několik finančních obnosů“, a to v souladu s právními předpisy, které zakazovaly platby v hotovosti vyšší než 15.000,- Euro. Při poslední poskytnuté platbě se strany dohodly na podpisu a privativní novaci vztahů mezi nimi, „kdy žalobce nemohl přijmout nabízené plnění ze strany úpadce, a to právě vzhledem k omezení v zákoně o platbách v hotovosti“. Dohodl se tedy s pozdějším úpadcem na poskytnutí celého obnosu, který byl připraven k vrácení zpět žalobci, jako „na obnosu, který bude úpadci opětovně zapůjčen“, čímž dojde k zachování litery zákona o platbách v hotovosti, který nepostihuje platbu v hotovosti vyšší než 15.000,- Euro, když „dojde k nepřevzetí plnění, které by mělo být dle dohody převzato“. Tím, že žalobce „nepřevzal příslušný obolus od úpadce, poskytl mu de facto, ale i de iure půjčku ve výši 3.500.000,- Kč, kterou obě strany potvrdily i uzavřením smlouvy o půjčce se zajištěním. Při podpisu smlouvy o půjčce tedy došlo k reálnému převzetí finanční částky (pozdějším) úpadcem, který si opětovně ponechal ve své dispozici částku 3.500.000,- Kč, kterou ve stejném okamžiku vrátil a opětovně převzal z titulu poskytované půjčky.“
K tomu dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 1998, sp. zn. 2 Cdon 736/97 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Právní rozhledy číslo 1, ročník 1999, str. 36) a dodává, že i kdyby částka 3.500.000,- Kč nebyla předána úpadci, lze konstatovat, že právně významným účelem smlouvy je takový účel, který sledují všichni účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z účastníků, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musí přepokládat. Účel sledovaný žalobcem (pozdějšímu úpadci nepochybně známý), směřoval k tomu, aby došlo k privativní novaci vztahů mezi účastníky. Z tohoto pohledu bylo zapotřebí vyložit ujednání v článku I. smlouvy o půjčce nikoliv jako proklamaci skutečnosti, že uvedeného dne žalobce předal úpadci částku 3.500.000,- Kč, nýbrž tak, že k 27. prosinci 1995 má žalobce vůči pozdějšímu úpadci pohledávku v uvedené výši. Podle dovolatele pak nejde o „otázku simulace či disimulace“ právního úkonu (§41a obč. zák.), nýbrž o výklad projevu vůle účastníků smlouvy o půjčce. Účastníci smlouvy o půjčce chtěli kapitalizovat výši dosud nesplněného závazku pozdějšího úpadce, dohodnout nové termíny splatnosti (článek II. smlouvy o půjčce) a zajištění zástavním právem (článek III. smlouvy o půjčce) tak, aby nedošlo k promlčení žalobcova práva na vrácení půjčky nebo k jiným újmám.
Dovolatel konečně „z opatrnosti“ poukazuje na to, že v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že uplatněnou pohledávku lze právně kvalifikovat též jako bezdůvodné obohacení úpadce, neboť i kdyby byla smlouva o půjčce neplatná, nemění to nic na skutečnosti, že peněžní prostředky byly úpadci poskytnuty. Potud dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2009, pod číslem 90, dále na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97 - dále jen „R 74/2000“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007 ( rozhodnutí vydaná v době od 1. ledna 2001 jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu) a odvolacímu soudu vytýká, že se nárokem na vydání bezdůvodného obohacení nezabýval.
První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání jako zjevně nepřípustné odmítnout, případně zamítnout. Má za to, že v řízení bylo prokázáno, že tvrzená pohledávka žalobce je dána nejen z jiného titulu, než jaký žalobce uvedl v přihlášce a při přezkumném jednání, ale především že pramení ze zcela jiných skutků, neboť žalobce na základě smlouvy o půjčce nepředal úpadci při podpisu smlouvy částku 3.500.000,- Kč.
Druhý žalovaný ve vyjádření „odkázal“ na dovolání žalobce, na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na své vyjádření k žalobě ze dne 19. ledna 2009.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
K jednotlivým dovolacím důvodům uvádí Nejvyšší soud následující.
1/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na daný zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §23 odst. 2 věty první ZKV konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené.
Podle ustanovení §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
V této podobě platilo citované ustanovení občanského zákoníku v době uzavření písemné smlouvy o půjčce (27. prosince 1995) a dosud nedoznalo změn.
Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004, pod číslem 110) je smlouva o půjčce tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že k této smlouvě nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku.
Věřitel, který se domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích §657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je).
Rozhodovací praxe soudů je rovněž ustálena v závěru, že právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky (srov. R 74/2000).
V rozsudku ze dne 24. července 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li právním důvodem přihlášené pohledávky půjčka peněz, zahrnuje vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž se pohledávka zakládá, tvrzení o tom, že věřitel s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, jakož i o tom, kdy a jakou formou tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal).
Tamtéž dodal, že změna tvrzení obsaženého v přihlášce o tom, že peníze byly dlužníku zapůjčeny v hotovosti v den podpisu smlouvy o půjčce, je podstatnou změnou právního důvodu vzniku pohledávky uvedeného v přihlášce, která je věřiteli po uplynutí lhůty určené k podání incidenční žaloby zapovězena. Tvrzení, že peníze byly zapůjčeny v hotovosti, nikdy nemůže být „zpřesněno“ (rozvedeno či podrobněji vylíčeno) až v průběhu sporu o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky tak, že věřitel půjčku dlužníku splnil v hotovosti tím, že jeho jménem ze svého účtu převedl dle pokynů dlužníka příslušné částky na účty osob označených dlužníkem (tomu brání omezení kladené změnám právního důvodu přihlášky popřené pohledávky /změnám skutečností, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá/ ustanovením §23 odst. 1 věty první ZKV).
V dané věci dovolatel v přihlášce pohledávky do konkursu a jejím doplnění odkazoval na připojenou smlouvu o půjčce. V intencích důvodů (dovolatelem zmíněného) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 tak lze mít za to, že skutková tvrzení o vzniku dovolatelovy pohledávky mají (zprostředkovaně) původ i v této listině.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která dovolatel nezpochybňuje, pak vyplývá, že smlouva o půjčce obsahuje prohlášení pozdějšího úpadce, že při podpisu smlouvy o půjčce převzal od žalobce z titulu půjčky částku 3.500.000,- Kč. Za této situace lze s odvolacím soudem souhlasit, že tvrzení dovolatele v průběhu incidenčního sporu o tom, že úpadci poskytl finanční prostředky (jednotlivé půjčky) v období let 1993 až 1995 celkem asi v deseti platbách v celkové výši 3.500.000,- Kč, je podstatnou změnou právního důvodu vzniku pohledávky uvedeného v přihlášce. Jak vyloženo výše, doba a způsob poskytnutí půjčky jsou totiž podstatnými náležitostmi skutkových tvrzení o vzniku pohledávky z půjčky, které nemohou být „zpřesněny“ tak, že dovolatel (jako věřitel) ve skutečnosti poskytl úpadci finanční prostředky nikoli při podpisu smlouvy, ale již dříve v několika splátkách.
Dovolatel se dále mýlí, namítá-li, že v posuzované věci měly být aplikovány závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 726/2006, v R 74/2000, v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 506/2007 o tom, že jiná právní kvalifikace téhož skutku není změnou právního důvodu přihlášené pohledávky a že v případě, kdy soud dospěje ve sporu o určení pravosti pohledávky k závěru, že smlouva o kterou se přihlášená pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla, musí zvážit, zda identifikace skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody).
Napadené rozhodnutí totiž vychází z toho, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce úpadci na základě smlouvy o půjčce neposkytl žádné plnění (žádné peněžní prostředky). Nelze tedy uvažovat o možném nároku z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení. Má-li se bezdůvodné obohacení týkat oněch „plateb v období let 1993 až 1995“, jde o pohledávku z jiného „právního důvodu“ (z jiného skutku), než jaký dovolatel uváděl v přihlášce (ve spojení se smlouvou o půjčce, na kterou přihláška odkazuje).
2/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Jak dovolatel sám správně uvádí, prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, který nemá oporu v provedeném dokazování. K tomu dochází tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, anebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o. s. ř. V podstatné části nemá skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Na nesprávnost hodnocení důkazů lze tedy usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Potud ovšem napadené rozhodnutí obstojí.
Především není důvodná výtka dovolatele, že odvolací soud dostatečně (logicky) nezhodnotil i „další informace z předmětných důkazních prostředků“. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud vzal při svém rozhodování v úvahu i dovolatelem zmiňované uznání závazku a vysvětlil, proč nemůže zvrátit jeho závěr o tom, že půjčka dle smlouvy o půjčce nebyla poskytnuta.
Naopak, z dovolatelových výhrad proti skutkovým závěrům odvolacího soudu není zřejmo, jakou „skutkovou verzi“ věci dovolatel vlastně prosazuje (a jaké konkrétní pochybení tak spatřuje ve způsobu, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy); srov. reprodukci jeho dovolání shora. Dovolatel sám není schopen zformulovat jednoznačná skutková tvrzení jak o povaze (charakteru) smluvního ujednání, tak především o tom, zda při uzavření smlouvy o půjčce poskytl úpadci částku 3.500.000,- Kč. Jeho dovolací argumentace tak zjevně není způsobilá zpochybnit způsob, jakým odvolací soud provedl hodnocení provedených důkazů. Ani dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. tedy není dán.
3/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Tento dovolací důvod dovolatel sice ohlašuje, jeho obsah však následně blíže nekonkretizuje a lze shrnout, že jej vyčerpává v námitkách proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.) jako neopodstatněné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl s dovoláním úspěšný a vznikla mu povinnost hradit prvnímu žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé prvnímu žalovanému sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 činí 4.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Celkem tedy (s připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 960,- Kč /ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř./) jde o částku 5.760,-Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným je odůvodněn skutečností, že procesně úspěšnému druhému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu