ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1975.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1975/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JUDr. Josefa Bližňáka , advokáta, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 2648/16, PSČ 702 00, jako správce konkursní podstaty úpadce „Českomoravské družstevní spořitelny - spořitelního a úvěrního družstva“, identifikační číslo osoby 25356216, zastoupeného Mgr. Davidem Maryškou, advokátem, se sídlem v Bohumíně – Skřečoni, Opletalova 140, PSČ 735 31, proti žalovanému Ing. M. B., jako správci konkursní podstaty úpadce Ing. M. L., zastoupenému Mgr. Vladimírou Šůstkovou Zukalovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 45/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 6 Cmo 64/2009-96, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 6 Cmo 64/2009-96, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č. j. 15 Cm 45/2006-75, vyhověl žalobě, kterou se žalobce (JUDr. J.B., jako správce konkursní podstaty úpadce „Českomoravské družstevní spořitelny - spořitelního a úvěrního družstva“) domáhal vůči žalovanému (Ing. M. B., jako správci konkursní podstaty úpadce Ing. M. L.) určení, že „pohledávka přihlášená do konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 K 47/2004 ve věci úpadce Ing. M. L. ve výši 518.234.484,40 Kč z titulu sankčních úroků z prodlení je po právu“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Soudy při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšly shodně z toho, že:
1) „Českomoravská družstevní spořitelna - spořitelní a úvěrní družstvo“ (dále jen „družstevní spořitelna“) uzavřela s pozdějším úpadcem Ing. M. L. (dále jen „dlužník“) dne 16. září 1997 smlouvu o úvěru č. 038/97 (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla družstevní spořitelna dlužníkovi úvěr ve výši 19.000.000,- Kč určený ke složení kauce k nákupu cenných papírů Hanáckého masokombinátu Olomouc, a. s. v souladu s podmínkami obchodní veřejné soutěže vyhlášené Fondem národního majetku České republiky. Dlužník se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit družstevní spořitelně do 16. listopadu 1997 a zaplatit sjednaný úrok ve výši 24 % z dlužné částky (v celkové výši 760.000,- Kč).
2) Dodatkem ze dne 18. listopadu 1997 smluvní strany prodloužily splatnost úvěru o jeden měsíc (do 16. prosince 1997), s tím, že na úroku dlužník zaplatí celkem částku 1.140.000,- Kč.
3) V čl. V. 4. smlouvy o úvěru se smluvní strany dohodly, že v případě prodlení dlužníka s vrácením poskytnutých finančních prostředků, zaplatí dlužník (z dlužné jistiny i úroků) úrok z prodlení ve výši 1 % za každý den prodlení.
4) Dlužník zaplatil družstevní spořitelně na sjednaném úroku (dne 18. listopadu 1997) částku 760.000,- Kč a na dlužné jistině (dne 23. prosince 1997) částku 380.000,- Kč; zbývající část dluhu zůstala neuhrazena. Ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce činil úrok z prodlení částku 543.020.000,- Kč.
5) Žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek dlužníka pohledávku ze smlouvy o úvěru sestávající ze zůstatku dosud neuhrazené jistiny ve výši 18.620.000,- Kč, smluveného úroku ve výši 380.000,- Kč a úroků z prodlení ve výši 543.020.000,- Kč. Žalovaný při přezkumném jednání konaném dne 22. března 2006 uznal žalobcem přihlášenou pohledávku co do jistiny, smluveného úroku a úroku z prodlení ve výši 24.785.512,60 Kč (odpovídajícího zákonné sazbě úroku z prodlení, jež v době uzavření smlouvy o úvěru činila 17 % ročně). Ve zbývajícím rozsahu (tj. co do částky 518.234.484,40 Kč) pak pohledávku popřel s odůvodněním, že jednak je ujednání smluvních stran o sazbě úroku z prodlení obsažené v čl. V. 4. smlouvy o úvěru neplatné pro rozpor s dobrými mravy a družstevní spořitelně tudíž v části, v níž požadovaná sazba úroku z prodlení převyšuje zákonnou sazbu úroku z prodlení, přihláškou uplatněná pohledávka nevznikla, jednak žalobce požaduje úroky z prodlení také ze smluvených úroků, tedy (nepřípustně) uplatňuje příslušenství z příslušenství pohledávky.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že přihlášená pohledávka družstevní spořitelny je i v popřené části po právu, když ujednání smluvních stran obsažené ve smlouvě o úvěru, podle kterého je dlužník povinen v případě prodlení s vrácením poskytnutého úvěru zaplatit úrok z prodlení ve výši 1 % z dlužné částky za každý den prodlení, se nepříčí dobrým mravům a není tudíž podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatné.
Odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 (který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná níže - veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) zdůraznil, že jakkoli je smluvními stranami dohodnutá „majetková sankce“ vysoká, její sjednání v posuzované věci okolnosti případu odůvodňovaly, když „úvěr byl poskytován ihned po podpisu smlouvy, ve vysoké výši, na krátké období 3 měsíců a smlouva kromě sjednaného úroku z prodlení neobsahuje žádné jiné majetkové sankce, ani neuvádí, že by povinnost dlužníka vrátit poskytnuté finanční prostředky byla zajištěna jinými zajišťovacími instituty, jako např. zástavním právem apod.“ Z výpovědi dlužníka navíc vyplynulo, že smlouva o úvěru „zřejmě byla sjednávána ve spěchu, kdy úpadce nutně potřeboval k určitému datu získat finanční prostředky“, za tohoto stavu pak „nemusel být dostatek času ke sjednání obvyklých zajišťovacích prostředků“. Přehlédnout podle soudu prvního stupně nelze ani obecně známou „nekázeň podnikatelských subjektů na území ČR při placení dluhu, a to, že dluhy jsou běžně dlužníkem spláceny s prodlením, a to mnohdy i velmi dlouhým, které však může způsobit finanční problémy právě věřiteli. Je proto logické a v pořádku, že věřitel se snaží vrácení finančních prostředků v tak velkém rozsahu (…) zajistit vysokou majetkovou sankcí, která má dlužníka odradit, aby dluh splatil v prodlení“.
Odvolací soud - vycházeje z téhož skutkového rámce jako soud prvního stupně a opíraje svou argumentaci rovněž o výše zmíněný rozsudek Nejvyšší soudu sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 - naproti tomu dovodil, že v situaci, kdy sjednaná denní sazba úroku z prodlení odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 365 %, tedy více než 21 násobku zákonné úrokové míry, „nabylo již smluvní ujednání o výši úroků z prodlení intenzity rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.), a to bez ohledu na to, že jeho sjednání bylo výsledkem konsenzu smluvních stran, že úpadce finanční prostředky nutně potřeboval a že úvěr byl poskytnut subjektem, který neměl možnost si opatřit dodatečné finanční zdroje jako jiné banky a že tudíž poskytnutím úvěru v tak vysoké míře mohl svou existenci ohrozit“. Chtěla-li družstevní spořitelna uvedeným důsledkům zabránit, měla po dlužníkovi požadovat „v zájmu zajištění návratnosti poskytnutého úvěru a úhrady úroků z úvěru“ zajištění např. formou zástavního práva. „V opačném případě, pokud by totiž dlužník, který je fyzickou osobou, nebyl schopen úvěr a úroky řádně splácet třeba jen několik měsíců (…), pak i takto sjednaný sankční úrok z prodlení nebyl reálný, neboť bez náležitého zajištění závazku z úvěru se i tak vysoká sankce za prodlení musela nutně minout účinkem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se sjednání úroků z prodlení výši 1% denně z dlužné částky v posuzované věci příčí dobrým mravům. Při posuzování přiměřenosti sjednaných sankčních úroků z prodlení je nutné přihlédnout k okolnostem, za nichž byl úvěr poskytnut (zejména k jeho výši a zajištění), jakož i k účelu, který sledoval a k případné hrozící škodě, přičemž tyto okolnosti podle přesvědčení dovolatele v dané věci dohodnutou výši sankčních úroků odůvodňovaly. Ostatně, jakkoli se dohodnutá výše úroků z prodlení může jevit jako nepřiměřená, nepůsobila nakonec ani ona sama o sobě „dostatečně motivačně“ k tomu, aby dlužník své povinnosti podle smlouvy o úvěru dostál.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ve znění účinném do 31. prosince 2000), je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle §502.
Podle ustanovení §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (jež vzhledem k §1 odst. 2 věty druhé obch. zák. platí též pro obchodní závazkové vztahy) výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud shrnul dosavadní judikatorní výstupy své rozhodovací činnosti týkající se posouzení otázky platnosti ujednání o výši úroků z prodlení z hlediska jeho souladu s dobrými mravy v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010. V něm na dané téma uzavřel, že při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci; soud se neobejde ani bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou.
Přitom rovněž zdůraznil, že v úvahu je nutno vzít skutečnost, že zákonodárce v obchodním zákoníku zvolil na rozdíl od kogentní občanskoprávní úpravy, jež vychází z toho, že je stanovena pevná výše úroků z prodlení, dispozitivní úpravu, která připouští, aby si strany výši úroků z prodlení dohodly. Tato úprava tedy umožňuje přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně případné hrozící škody, když úroky z prodlení plní i funkci reparační, neboť se započítávají na náhradu škody způsobenou prodlením se splněním peněžitého závazku (§369 odst. 2 obch. zák.).
V projednávané věci odvolací soud při posuzování, zda se ujednání smluvních stran o výši úroku z prodlení příčí dobrým mravům, výše uvedeným způsobem nepostupoval. Na rozpor ujednání o výši úroku z prodlení s dobrými mravy totiž usuzoval již ze samotného porovnání smluvené sazby úroků z prodlení se sazbou zákonnou, aniž by (nad rámec paušálního odmítnutí argumentace dovolatele ohledně důvodů, pro které byla v posuzované věci sjednána sazba úroku z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky) vzal (jako určující) v úvahu konkrétní okolnosti daného případu a posoudil jejich vliv na platnost ujednání smluvních stran o výši úroků z prodlení. Žádným způsobem se pak nevypořádal ani s tím, že úroky z prodlení nemají jen „sankční“ povahu, ale plní (mohou v konkrétní věci plnit) také funkci reparační (tj. sloužit jako paušalizovaná náhrada případné škody).
Uvedeným požadavkům přitom odvolací soud zjevně nedostál ani prostřednictvím úvah o tom, jaké zajištění měl věřitel v dané věci „v zájmu zajištění návratnosti poskytnutého úvěru a úhrady úroků z úvěru“ na dlužníkovi požadovat, nechtěl-li svou existenci ohrozit; skutečnost, že družstevní spořitelna v posuzovaném případě poskytla dlužníkovi úvěr bez jakéhokoliv zajištění, totiž stěží může sama o sobě nějak limitovat výši úroků z prodlení, jež může být mezi smluvními stranami dohodnuta (ve spojení s dalšími okolnostmi případu naopak může, jak ostatně dovodil i soud prvního stupně, spíše ozřejmit důvody, pro které smluvní strany ke sjednání vyšší sazby úroků z prodlení v konkrétních smluvních poměrech přistoupily).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit - v souladu s výše formulovanými kritérii - platnost ujednání smluvních stran o výši úroků z prodlení z hlediska jeho souladu s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Dospěje-li odvolací soud k závěru, že smluvní strany si ve smlouvě o úvěru sjednaly sazbu úroků z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky platně, neopomene posoudit žalobcem uplatněný nárok rovněž z pohledu ustanovení §265 obch. zák. (tj. zda uplatnění práva na zaplacení smluvní pokuty v požadované výši není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nemůže proto požívat právní ochrany).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu