ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.20.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 20/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdenka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky HONBA s. r. o., se sídlem v Tuřanech, Byseň 20, PSČ 273 79, identifikační číslo osoby 47 54 12 37, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, PSČ 150 00, za účasti Nomura Principal Investment plc. (dříve Nomura Europe plc.), se sídlem v Londýně, 1 Angel Lane, EC4R 3AB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Karolínou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Křížovnického náměstí 193/2, PSČ 110 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 194/2010, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2011, č. j. 5 Cmo 7/2011-187, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit společnosti Nomura Principal Investment plc. na náhradu nákladů dovolacího řízení 9.360,- Kč, do rukou její advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2010, č. j. 47 Cm 194/2010-147, kterým tento soud zastavil řízení o nahrazení projevu vůle učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií, vrátil navrhovatelce soudní poplatek a uložil jí nahradit náklady řízení. Šlo v pořadí již o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním názorem, formulovaným v usnesení soudu prvního stupně, že v projednávané věci není dána místní příslušnost českých soudů, a tím, v souladu s ustanovením §37 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ani jejich pravomoc. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšly ze závazného názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008 (jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), podle něhož není důležité, zda je dána místní příslušnost (a tedy v tomto případě i pravomoc) soudu v době zahájení řízení, jelikož §37 zák. č. 97/1963 Sb. na rozdíl od §11 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) nestanoví, že pro závěr o nedostatku pravomoci jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Pokud tedy v době, kdy soud o návrhu rozhodoval, tato pravomoc již byla dána, není důvod přikročit k zastavení řízení pro nedostatek pravomoci dle stavu ke dni zahájení řízení.
Z toho soud prvního stupně vyvodil a odvolací soud se k jeho závěru přiklonil, že pokud byla místní příslušnost a současně pravomoc dána v době vydání rozhodnutí, „platí i naopak, že není podstatné, zda někdy v průběhu řízení příslušnost a tedy i pravomoc byla, ale že ovšem nyní již příslušnost a pravomoc dána není, protože žalovaná postoupila svou pohledávku, od níž se místní příslušnost a tedy pravomoc odvíjela.“ Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád (vyjma ustanovení §11 odst. 1, jehož použití ovšem Nejvyšší soud v projednávané věci vyloučil) nestanoví, že takto založená místní příslušnost trvá po celou dobu řízení a současně tomu, že společnost svou pohledávku v roce 2007 postoupila, je postup soudu, který dle §104 odst. 1 o. s. ř. pro řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavil, správný, když ani z ustanovení §37 zák. č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém a procesním, nevyplývá trvání místní příslušnosti a pravomoci po celou dobu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatelka tvrdí, že §105 odst. 1 o. s. ř., z něhož soudy zřejmě vycházely, se týká přezkumu místní příslušnosti pouze v počáteční fázi soudního řízení, a proto nesouhlasí s postupem soudu, který dovodil, že místní příslušnost danou dle §86 o. s. ř. je možné ve smyslu §103 o. s. ř. zkoumat kdykoliv za řízení. Soudí, že soud výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu špatně interpretoval. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud pouze uzavřel, že podmínky řízení je nutné posuzovat podle okolností, které zde byly v době rozhodování, a nikoliv, že podmínka místní příslušnosti podle §86 o. s. ř. musí trvat celou dobu řízení. Dovolatelka je názoru, že v opačném případě by ustanovení §86 odst. 2 o. s. ř. „zcela ztratilo smysl“, přičemž argumentuje i tím, že byl-li by tento výklad umožněn, ve všech případech dle §86 odst. 2 o. s. ř. by „žalovaným stačilo se zbavit majetku v České republice, příp. vyvézt jej do zahraničí“, čímž by byl dán důvod pro zastavení řízení a ustanovení by ztratilo smysl.
Dále odkazuje na ustanovení §105 o. s. ř., z něhož plyne, že námitku místní nepříslušnosti lze v řízení vznést pouze na začátku řízení. Tuto námitka vznesla Nomura Principal Investment plc. 14. října 2002, tedy až po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolatelka poukazuje na to, že tvrzení společnosti, že na území České republiky nemá žádný majetek, se v řízení ukázalo jako nepravdivé. Společnost měla pohledávku vůči IP EXIT, a. s. minimálně od r. 2002 do roku 2007; poté ji postoupila České konsolidační agentuře, přičemž o této skutečnosti není mezi účastníky sporu. Dovolatelka poukazuje také na to, že od r. 1998 společnost Saluka zastavila ve prospěch společnosti akcie IP banky, z čehož opět plyne existence pohledávky na území České republiky, a to minimálně do roku 2006.
Vzhledem k výše uvedenému dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu stejně jako usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje ve prospěch rozhodnutí soudů obou stupňů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud úvodem uvádí, že v mezích dovolacího přezkumu nepřihlížel k té části dovolání, kterou dovolatelka pouze „odkazuje“ na svou argumentaci použitou v odvolacím řízení. Odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů totiž nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Další argumentace obsažená v dovolání je - zprostředkovaně - kritikou závěrů obsažených ve výše označeném zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nějž soudy nižších stupňů důsledně vycházely. Na závěrech obsažených v tomto svém rozhodnutí (jež se zřetelem k pozdějšímu uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vyjadřuje většinový názor soudců Nejvyššího soudu na řešení dané otázky) nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit.
Závěr obsažený v tomto rozhodnutí, podle kterého platí, že nebyla-li v době podání návrhu na zahájení řízení dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, ale v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, již tato pravomoc dána byla, není důvod zastavit řízení pro nedostatek pravomoci (§104 odst. 1 o. s. ř.) podle stavu ke dni zahájení řízení, logicky ústí v závěr, k němuž dospěly soudy obou stupňů v této věci. Jinak řečeno, není-li dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci v době podání návrhu na zahájení řízení ani v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, pak skutečnost, že tato podmínka řízení byla nebo mohla být splněna někdy v průběhu takto vymezeného úseku řízení, nemá vliv na správnost závěru o nedostatku pravomoci soudu.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl, aniž se zabýval námitkou dovolatelky, že minimálně do roku 2006 existovala na území České republiky i další pohledávka způsobilá založit pravomoc českých soudů, neboť ani sama dovolatelka netvrdí, že tato pohledávka existovala v době rozhodování soudů obou stupňů.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení §7 písm. g) a §10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí odměna advokáta 15.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 uvedené vyhlášky (advokátka Nomura Principal Investment plc. učinila v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 7.500,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 7.800,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 1560,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 9.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2012
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu