ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2305.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2305/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatele Svazu klubů mládeže , se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 69368813, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, PSČ 140 00, za účasti 1) České republiky – Ministerstva financí ČR , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, a 2) STAVOCENTRAL, a. s. "v likvidaci" , se sídlem v Praze 2, Jaromírova 64, identifikační číslo osoby 47116943, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, PSČ 150 00, o určení, že navrhovatel je akcionářem společnosti STAVOCENTRAL, a. s. "v likvidaci" a vlastníkem jejího podniku, o vydání akcie a o vydání podniku, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 119/2005, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2010, č. j. 5 Cmo 246/2009-433, ve znění usnesení ze dne 23. března 2010, č. j. 5 Cmo 246/2009-453, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti STAVOCENTRAL, a. s. "v likvidaci", na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi navrhovatelem a Českou republikou – Ministerstvem financí ČR nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 8. dubna 2009, č. j. 23 Cm 119/2005-357, Krajský soud v Ostravě zamítl
- návrh na určení, že navrhovatel je vlastníkem podniku společnosti STAVOCENTRAL, a. s. (dnes STAVOCENTRAL, a. s. "v likvidaci", dále jen „společnost“) [výrok I.],
- návrh na určení, že navrhovatel je jediným akcionářem společnosti [výrok II.],
- návrh na vydání akcie na jméno o jmenovité hodnotě 85,730.000,- Kč, emitované společností [výrok III.] a
- návrh na vydání podniku společnosti [výrok IV.],
a rozhodl o náhradě nákladů řízení [výroky V. a VI.].
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však žádnou právní otázku, natož pak takovou, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Výtkou, podle níž odvolací soud „nerespektoval doklady, které jednoznačně potvrzují“ dále specifikované skutečnosti, z nichž dovozuje, že „se jedná o majetek SKM, nikoliv o majetek SSM“, dovolatel obsahově uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.) a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nemůže založit ani námitka, podle které odvolací soud „nesprávně aplikoval ústavní zákon č. 497/90 Sb., a nesprávně jej v tomto případě vyložil“.
Ohledně výroků o zamítnutí určovacích návrhů je tomu tak proto, že soudy je založily na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatele (§80 písm. c/ o. s. ř.); tento závěr, který sám o sobě vede k zamítnutí návrhu, přitom není dovolání zpochybněn a není tak otevřen dovolacímu přezkumu. Za této situace pak nelze dovolání připustit ani k posouzení správnosti výkladu a aplikace zákona č. 497/90 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Ze stejného důvodu (neboť by nemohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí) pak nelze dovolání připustit k posouzení dovolatelem zpochybněného výkladu a aplikace zákona č. 497/90 Sb. ani ve vztahu k výrokům o zamítnutí návrhu na vydání akcie a vydání podniku, neboť dovolatel nezpochybňuje závěry, na nichž tyto výroky soudy nižších stupňů založily (totiž že dovolatel nebyl účasten procesu založení společnosti a akcii nikdy právně relevantním způsobem nenabyl, a že podnik společnosti nelze ztotožnit s věcmi, k nimž má navrhovateli svědčit vlastnické právo, a to i proto, že zahrnuje řadu dalších věcí, práv a majetkových hodnot, k nimž navrhovateli ani vlastnické právo nesvědčí).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení jsou odůvodněny ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto, České republice – ministerstvu financí ČR podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §5 písm. a/, §7 písm. g/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §17 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupce společnosti učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži dovolatele celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. června 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu