ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2917.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2917/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce E.V. , zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, se sídlem v Rumburku, U Jiskry 114/1, PSČ 408 01, proti žalovanému JUDr. M. V. , advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. V. zastoupenému JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 54/1716, PSČ 120 00, o vyloučení spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze soupisu konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 69 Cm 3/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011, č. j. 15 Cmo 164/2010-332, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. dubna 2010, č. j. 69 Cm 3/2007-289, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu, kterou se žalobce (E. V.) domáhal vyloučení spoluvlastnického podílu o velikosti 874/1000 na nemovitostech blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „spoluvlastnický podíl“ a „nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně J.V. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok). Současně rozhodl o odměně a hotových výdajích zástupce žalobce a o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Při posuzování důvodnosti žaloby vyšly soudy z toho, že:
1/ Za trvání manželství žalobce a nynější úpadkyně bylo vyhotoveno falzum notářského zápisu, jehož obsahem byla dohoda žalobce a úpadkyně o zúžení společného jmění manželů v tom rozsahu, že nemovitosti či spoluvlastnický podíl na nich nebudou zakoupeny do společného jmění manželů, ale úpadkyně je koupí do svého výlučného vlastnictví.
2/ Dne 26. února 2001 uzavřelo Město D. (jako prodávající) s pozdější úpadkyní a H. D. (dále jen „H. D.“) jako s kupujícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí za kupní cenu 4.843.718,- Kč. Podle kupní smlouvy nabyla pozdější úpadkyně do výlučného vlastnictví spoluvlastnický podíl na nemovitostech v rozsahu 87,4 % a H. D. nabyla do výlučného vlastnictví spoluvlastnický podíl na nemovitostech v rozsahu 12,6 %. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly 30. března 2001.
3/ Smlouvou ze dne 18. dubna 2001 byly nemovitosti zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky Komerční banky, a. s. (dále jen „banka“) ve výši 2.859.500,- Kč, vzešlé ze smlouvy o úvěru ze dne 13. dubna 2001.
4/ Usnesením ze dne 5. března 2007, č. j. 69 K 1010/2006-355, prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem konkurs na majetek úpadkyně. Současným správcem konkursní podstaty úpadkyně je žalovaný (podle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. dubna 2009, č. j. 69 K 1010/2006-1035).
5/ Banka přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně mimo jiné i pohledávku ze shora označené úvěrové smlouvy v částce 2.440.706,74 Kč s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí. Takto uplatněná pohledávka byla v incidenčním sporu zjištěna ve výši 2.428.271,23 Kč spolu s právem na oddělené uspokojení.
6/ (Původní) správce konkursní podstaty zapsal dne 15. března 2007 do konkursní podstaty spoluvlastnický podíl k nemovitostem jako vlastnictví úpadkyně. Následně žalovaný poté, kdy žalobci po doručení výzvy dle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), marně uplynula lhůta k vyplacení zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny spoluvlastnického podílu, doplnil soupis konkursní podstaty u spoluvlastnického podílu o poznámku o zápisu rovněž z důvodu dle §27 odst. 5 ZKV.
7/ Námitku neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 18. dubna 2001 žalobce poprvé uplatnil v žalobě podané dne 16. dubna 2010 u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Odvolací soud - vycházeje z ustanovení §145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §19 odst. 2 a §27 odst. 5 ZKV - přitakal závěru soudu prvního stupně o důvodnosti námitky promlčení práva na dovolání se relativní neplatnosti zástavní smlouvy, kterou žalovaný v tomto řízení výslovně uplatnil. Zdůraznil, že zástavní právo váznoucí na spoluvlastnickém podílu na nemovitostech, který koupila za trvání manželství s žalobcem úpadkyně, je v katastru nemovitostí zapsáno od 24. dubna 2001. Od následujícího dne začala žalobci běžet promlčecí lhůta k uplatnění námitky relativní neplatnosti zástavní smlouvy (žalobce tvrdí, že pozdější úpadkyně uzavřela zástavní smlouvu bez jeho vědomí a souhlasu, ač spoluvlastnický podíl nabyla do společného jmění manželů). Žalobce učinil právní úkon, jehož obsahem bylo dovolání se neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu uvedeného v ustanovení §145 odst. 2 obč. zák., až 16. dubna 2010 (v žalobě podané u Krajského soudu v Ústí nad Labem v jiném řízení), tedy (podle odvolacího soudu) po uplynutí zákonné promlčecí doby.
Odvolací soud dále zdůraznil, že právní důvod pro soupis spoluvlastnického podílu do konkursní podstaty úpadkyně je dán jak v případě, že spoluvlastnický podíl je dosud v (nevypořádaném) společném jmění manželů, tak v případě, že je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a úpadkyně.
Kdyby byl spoluvlastnický podíl ve společné jměním manželů a v rámci vypořádání společného jmění manželů by připadl žalobci, pak by byl dán důvod soupisu podle §27 odst. 5 ZKV. Kdyby se „spoluvlastnicí“ celého podílu stala úpadkyně, pak by právním důvodem soupisu bylo její vlastnické právo. Proto odvolací soud neměl za podstatné, zda a jak rozhodne soud v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Je-li spoluvlastnický podíl v podílovém spoluvlastnictví žalobce a úpadkyně, pak je (podle odvolacího soudu) „ve vztahu k němu dán právní důvod zápisu v podobě zástavního práva váznoucího na spoluvlastnickém podílu“.
Žalobce podal proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel především namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně, který učinil (v době, kdy působil jako státní zástupce) písemný záznam o obsahu vysvětlení, které úpadkyně podala u Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.
Kromě toho dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že smlouvu o úvěru a zástavní smlouvu nepokládal za právní úkony neplatné pro rozpor se zákonem i s dobrými mravy a že (v návaznosti na to) neměl postup žalovaného ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 ZKV za nezákonný a nemravný.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 odst. 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení (a spory jimi vyvolané) zahájené před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud nejprve podotýká, že k podání, jež má být podle průvodního přípisu žalobce z 9. září 2011 považováno za doplnění dovolání, nepřihlížel; není totiž sepsáno (ve smyslu též podepsáno) advokátem (srov. §241 odst. 4 o. s. ř.). Srov. obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 29 Odo 1127/2004.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Otázku, kterou klade dovolatel, zodpověděl Nejvyšší soud již v usnesení velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněném pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam vysvětlil, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).
Napadené rozhodnutí není s těmito závěry v rozporu, kdežto dovolatelova představa, že je možno dovozovat (absolutní) neplatnost úvěrové a zástavní smlouvy z toho, že podle dovolatelova tvrzení pozdější úpadkyně při jednání o uzavření těchto smluv předložila bance falzum notářského zápisu o zúžení společného jmění manželů, jim odporuje. Z tohoto důvodu se mohla dovolat (relativní) neplatnosti smluv (podle ustanovení 49a obč. zák.) pouze banka, která tak neučinila.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce, který jako tehdejší manžel úpadkyně, tvrdí, že úpadkyně uzavřela zástavní smlouvu bez jeho vědomí a souhlasu, se mohl dovolat relativní neplatnosti zástavní smlouvy (§145 odst. 2, §40a obč. zák.). Ustálené judikatuře odpovídá i závěr, že právo dovolat se relativní neplatnosti zástavní smlouvy se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době dle §101 obč. zák. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněného pod číslem 97/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že měl-li dovolatel k dispozici zákonný prostředek, jak se bránit pro něj nepříznivým důsledkům jednání jeho tehdejší manželky (dovolat se relativní neplatnosti zástavní smlouvy), kterého včas nevyužil, nemůže se za tohoto stavu s úspěchem dovolávat ochrany prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. To je v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva), kterého dovolatel nedbal.
Zbývá dodat, že výhradou k tomu, jak se odvolací soud vypořádal s námitkou podjatosti rozhodujícího soudce (směřující k prosazení závěru, že tento soudce ve věci byl soudcem podjatým), vystihuje dovolatel (posuzováno podle obsahu) zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Zmatečností vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k posouzení jejich důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost) a proto ani jejich prostřednictvím nelze usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl (podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.) jako nepřípustné i v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby, jímž je vyjádření k dovolání. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 300,- Kč tak jde o částku 2.550,- Kč. S připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč činí účelně vynaložené náklady žalovaného 3.060,- Kč, k jejichž úhradě (k rukám zástupce žalovaného) dovolací soud žalobce zavázal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu