ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2946.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2946/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce SOLOMON INVEST, INC., se sídlem Wickhams Cay 1, Simmonds Building, Road Town, Tortola, B. V. I., zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Farní 4, PSČ 586 01, proti žalovanému Mgr. J. Z., za účasti Pivovaru ZUBR a. s., se sídlem v Přerově, Komenského 35, identifikační číslo osoby 47676906, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o vyloučení pohledávek ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 57/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 10 Cmo 33/2010-272, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 10 Cmo 33/2010-272, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. března 2010, č. j. 55 Cm 57/2006-209, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, jíž se žalobce (SOLOMON INVEST, INC.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST s. r. o.) vyloučení pohledávek za dlužníkem ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY a. s. (dále jen „ČMS“) ve výši 3,850.000,- Kč a 22.136.431,30 Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žaloby vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 4. ledna 2006, č. j. 32 K 28/2002-228, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil žalovaného.
2/ Žalovaný sepsal do konkursní podstaty úpadce pohledávky, jejichž vyloučení se žalobce domáhá.
3/ Usnesením ze dne 22. července 1999, č. j. 17372/98, Rg. C 5053/7-70, zamítl Krajský obchodní soud v Brně návrh pozdějšího úpadce na zápis změn do obchodního rejstříku ze dne 15. září 1998, vyplývajících z valné hromady pozdějšího úpadce konané 5. září 1998 (mimo jiné byl navržen i výmaz dosud zapsaného jednatele R. L. /dále jen „R. L.“/ a zápis nově jmenovaného jednatele O. Z. /dále jen „O. Z.“/).
4/ Pozdější úpadce (jako postupitel) uzavřel s žalobcem (jako postupníkem) dne 21. září 2000 smlouvu o postoupení pohledávek za ČMS (dále jen „postupní smlouva“); za pozdějšího úpadce smlouvu podepsal na základě plné moci ze dne 5. září 1998 JUDr. P. J. (dále jen „JUDr. P. J.“).
5/ Plnou mocí ze dne 5. září 1998 zmocnil O. Z. (označený jako jednatel pozdějšího úpadce), JUDr. P. J. k tomu, aby úpadce zastupoval v rozsahu oprávnění statutárního „zástupce“ ve věcech řízení před tam jmenovanými soudy a úřady a dále pak, aby činil procesní úkony tam vyjmenované a přijímal písemnosti.
Na tomto základě pak soud - vycházeje z ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), §133 odst. 1 a §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §20, §37 odst. 1 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - dospěl k závěru, že postupní smlouva je neplatná, když při jejím uzavření nebyly dodrženy podmínky obsažené v ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. Na základě plné moci udělené žalobcem jednal jako zmocněnec žalobce R. L., který byl v rozhodné době zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel žalobce (správně pozdějšího úpadce). Toto personální spojení má podle soudu za následek, že postupní smlouvu je nutno posuzovat v režimu ustanovení §196a obch. zák., přičemž hodnota převáděného majetku nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Z popsané „osobní provázanosti smluvních stran v osobě R. L.“ soud dále dovodil neplatnost postupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.).
Kromě toho dospěl soud k závěru, že postupní smlouva neměla pro pozdějšího úpadce hospodářský význam; proto ji hodnotil jako simulovaný (nikoli vážný) projev vůle a tedy jako právní úkon absolutně neplatný ve smyslu §37 obč. zák.
Dále soud uvedl, že postupní smlouvu za pozdějšího úpadce nepodepsala osoba k tomu oprávněná, z čehož usuzoval na její absolutní neplatnost pro nedostatek projevu vůle (§37 odst. 1 obč. zák.). V době uzavření smlouvy nebyl O. Z. jednatelem pozdějšího úpadce (nestal se jím nikdy), proto nemohl (byť jako jediný společník pozdějšího úpadce) udělit řádnou plnou moc JUDr. P. J. Soud též zdůraznil, že plná moc není hmotněprávní plnou mocí (jde o plnou moc procesního charakteru). Na základě takto udělené plné moci, proto JUDr. P. J. nemohl za pozdějšího úpadce podepsat postupní smlouvu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud doplnil dokazování a při svém rozhodování dále vyšel i z toho, že:
1/ V listině ze dne 10. září 2002 J. Š. (dále jen „J. Š.“) jako jednatel pozdějšího úpadce prohlásil, že pozdější úpadce plně uznává platnost právního úkonu, tj. uzavření postupní smlouvy, na základě které pozdější úpadce postoupil za dohodnutou cenu žalobci pohledávky ve výši 22.136.431,30 Kč a 3.860.000,- Kč za dlužníkem ČMS.
2/ R. L. prohlásil dne 5. listopadu 2010 před notářem Mgr. R. B., že na základě žádosti Mgr. Jana Valihracha k postupní smlouvě požádal na základě pokynu žalobce (v jeho zastoupení), J. Š., po jeho zvolení jednatelem pozdějšího úpadce (respektive po zveřejnění této skutečnosti v obchodním rejstříku dne 9. září 2002), z opatrnosti a za účelem zvýšení právní jistoty žalobce o dodatečné schválení tohoto právního úkonu. Prohlášení o dodatečném schválení ze dne 10. září 2002 učinil J. Š. v osobní přítomnosti R. L. a tuto listinu mu předal.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že postupní smlouvu uzavřel za pozdějšího úpadce (postupitele) JUDr. P. J., jako zmocněnec, avšak bez řádné plné moci. Plnou moc ze dne 5. září 1998, kterou mu za pozdějšího úpadce udělil O. Z., nevystavil jednatel pozdějšího úpadce (jeho statutární orgán). Zápis O. Z. jako jednatele pozdějšího úpadce totiž rejstříkový soud pravomocně zamítl.
Od 1. července 1996 má zápis statutárního orgánu právnické osoby do obchodního rejstříku deklaratorní charakter a rozhodující je rozhodnutí valné hromady „o statutárním orgánu“, které by bylo neúčinné pouze v důsledku rozhodnutí o neplatnosti valné hromady. Obchodní zákoník též před novelou přijatou zákonem č. 370/2000 Sb. (účinnou od 1. ledna 2001) výslovně neřešil případ, kdy rejstříkový soud zamítl návrh na povolení zápisu osoby, která je oprávněna právnickou osobu zavazovat jako její orgán nebo člen orgánu. Přijetí této právní úpravy (v ustanovení §27 odst. 7 obch. zák.), podle které se při zamítnutí návrhu rejstříkovým soudem považuje volba takové osoby nebo její jmenování od počátku za neplatnou, je (však) přijetím dosavadní právní teorie a praxe a (navíc) zcela koresponduje s principem důvěry v zápis do obchodního rejstříku vyjádřeným v ustanovení §27 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, uzavřel odvolací soud.
Vzhledem k odlišnému právnímu posouzení věci (jako jednání bez plné moci) poučil odvolací soud žalobce u jednání dle ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vyzval jej k doplnění skutkových tvrzení ohledně dodatečného schválení postupní smlouvy pozdějším úpadcem (ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 obč. zák.). Žalobce však (dle odvolacího soudu) přes poučení neprokázal, že pozdější úpadce bez zbytečného odkladu schválil jednání JUDr. P. J. bez plné moci ve vztahu k uzavřené postupní smlouvě.
Prohlášení J. Š. (jenž byl od 9. září 2002 zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel pozdějšího úpadce, s datem vzniku funkce 29. srpna 2002) z 10. září 2002, neobsahuje (jako jednostranný právní úkon) označení žádného adresáta, a proto nemůže být účinným schválením postupní smlouvy ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 obč. zák. Nic na tom nemění skutečnost, že J. Š. tak učinil na žádost žalobce a prohlášení se poté dostalo do dispozice žalobce, dodal odvolací soud.
Odvolací soud přisvědčil žalobci potud, že samotná skutečnost, že zmocněnci účastníků smlouvy R. L. a JUDr. P. J. byli osobami blízkými ve vztahu k úpadci, není významná z hlediska posuzování postupní smlouvy dle §196a odst. 3 obch. zák. (význam by měla, jen kdyby ony osoby tento právní úkon učinily jako statutárními orgány nebo společníci účastníků postupní smlouvy, což se nestalo). Odvolací soud proto neměl za správný závěr soudu prvního stupně, že postupní smlouva je absolutně neplatná podle ustanovení §196a odst. 3 obch. zák.
Odvolací soud rovněž odmítl názor soudu prvního stupně, že postupní smlouva je simulovaným právním úkonem, jelikož pro pozdějšího úpadce neměla hospodářský význam. K tomu odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně neměl k dispozici žádná skutková tvrzení účastníků a v řízení ani jinak nevyšlo najevo, že by neplatný právní úkon měl mít náležitosti jiného právního úkonu (§41 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v řešení otázky, zda i v případě zamítavých rozhodnutí rejstříkového soudu učiněných před 1. lednem 2001 (před účinností novely ustanovení §27 odst. 7 obch. zák., provedené zákonem č. 370/2000 Sb.) lze považovat jmenování či volbu člena statutárního orgánu obchodní společnosti za od počátku neplatnou.
Dovolatel míní, že od 1. července 1996 není zápis jednatele do obchodního rejstříku podmínkou vzniku jeho oprávnění jednat jménem podnikatele jako statutární orgán; to vzniká již okamžikem, kdy byl statutární orgán stanoveným způsobem ustanoven. K tomu uvádí, že v dané věci byl O. Z. jmenován novým jednatelem pozdějšího úpadce valnou hromadou pozdějšího úpadce dne 5. září 1998.
Skutečnost, že se „tento notářský zápis zachycující rozhodnutí valné hromady neprojevil v obchodním rejstříku“, nepovažuje dovolatel za podstatnou, zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl tento zápis konstitutivní účinky. Návrh na zápis O. Z. do obchodního rejstříku jako nového jednatele pozdějšího úpadce byl zamítnut usnesením ze dne 22. července 1999, tj. více než 1,5 roku před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. (která s takovým zamítavým rozhodnutím dodatečně začala spojovat účinky neplatnosti volby nebo jmenování). Spojovat se zamítavým usnesením rejstříkového soudu z roku 1999 „účinky, které takové právní skutečnosti přiznává až ustanovení §27 odst. 7 obch. zák., které nově koncipovala novela účinná od 1. ledna 2001“, podle dovolatele znamená retroaktivní aplikaci právní normy, což je v rozporu s principem právní jistoty, jakož i se základními zásadami právního státu.
Podle dovolatele jediným způsobem, jakým bylo možno do účinnosti zákona č. 370/2000 Sb. zpochybnit volbu nebo jmenování statutárního „zástupce“ obchodní společnosti, bylo podání žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, což se v posuzované věci nestalo. O. Z. tedy ke dni svého jmenování jednatelem splňoval veškeré podmínky zákonných předpisů pro ustanovení do funkce.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil náležitosti právního úkonu (prohlášení), jímž pozdější úpadce 10. září 2002 dodatečně schválil uzavření postupní smlouvy. Postupní smlouva byla (dle dovolatele) dodatečně schválena právním úkonem, z jehož obsahu (respektive z vůle jednající osoby v ní vyjádřené), jakož i z okolností, za nichž byl učiněn, jednoznačně vyplývá, že byl adresován žalobci (do jehož dispoziční sféry bylo prohlášení pozdějšího úpadce následně také předáno).
Dovolatel též poukázal na to, že postupní smlouvu již v konkursním řízení úpadce ČMS, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 79/99, posuzoval Vrchní soud v Olomouci (v usnesení ze dne 16. července 2010, č. j. 2 Ko 33/2007-159) i Nejvyšší soud (v usnesení ze dne 17. února 2010, č. j. 29 Cdo 1394/2008-150 /toto usnesení bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2010, pod číslem 148/) a oba soudy ji považovaly za prostou vad, což mělo ten procesní dopad, že se žalobce stal účastníkem konkursního řízení (namísto původního věřitele INTERNATIONAL INVEST s. r. o.).
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod. 1 a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinnosti tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání též občanský soudní řád, oba předpisy ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky dovolatelem položené; potud je totiž napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 4076/2010.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Důsledky usnesení rejstříkového soudu o zamítnutí návrhu na povolení zápisu do obchodního rejstříku osoby, která je oprávněna obchodní společnost zavazovat jako její statutární orgán, v době od 1. července 1996 do 31. prosince 2000, vyložil Nejvyšší soud (v situaci srovnatelné s poměry projednávané věci) ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4076/2010. V něm uzavřel, že zamítl-li rejstříkový soud návrh na povolení zápisu jednatele společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku v době před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. (před 1. lednem 2001) neznamenalo to, že jmenování takového jednatele se považuje za neplatné od samého počátku.
V posuzované věci jmenovala valná hromada pozdějšího úpadce dne 5. září 1998 jednatelem pozdějšího úpadce O. Z., který téhož dne udělil JUDr. P. J. plnou moc k tomu, aby pozdějšího úpadce ve vymezeném rozsahu zastupoval. Usnesením ze dne 22. července 1999 (však) rejstříkový soud zamítl zápis O. Z. do obchodního rejstříku jako jednatele pozdějšího úpadce.
Z uvedeného je zřejmé, že skutkové závěry, z nichž vyšel odvolací soud, neskýtaly podklad pro závěr, že se O. Z. nikdy nestal jednatelem pozdějšího úpadce. Odvolací soud totiž nezkoumal důvody, pro které rejstříkový soud zamítl návrh na zápis O. Z. do obchodního rejstříku (nezkoumal, zda se tyto důvody vázaly již k okolnostem ustavení O. Z. do funkce nebo zda měly původ ve skutečnosti nastalé až po jeho jmenování jednatelem a poté, co udělil plnou moc JUDr. P. J.).
Dovolání je tudíž již proto opodstatněné.
Naproti tomu Nejvyšší soud nemá za důvodnou tu část dovolací argumentace, v níž dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně otázky dodatečného schválení postupní smlouvy.
Postupní smlouva totiž byla uzavřena 21. září 2000, takže prohlášení jednatele pozdějšího úpadce J. Š. z 10. září 2002 není schválením učiněným „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 obč. zák.; to platí bez zřetele k tomu, zda pozdější úpadce měl (podle odvolacího soudu) „statutární orgán - jednatele“ v osobě J. Š. až od 29. srpna 2002 (k tomu srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4076/2010).
K poukazu dovolatele na usnesení vydaná Vrchním soudem v Olomouci a Nejvyšším soudem v konkursní věci úpadce ČMS. Nejvyšší soud závěrem podotýká, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů platí, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost) podle účastníkem označené právní skutečnosti vskutku bylo převedeno (přešlo) na jiného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přímo pro konkursní poměry pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatele označená rozhodnutí přitom byla právě jen rozhodnutími o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. (ve spojení s §66a odst. 1 ZKV).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem co do výkladu účinků zamítavého rozhodnutí rejstříkového soudu o návrhu na zápis jednatele společnosti s ručením do obchodního rejstříku není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Zabývat se tím, zda je dán i dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokládal Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
V dalším řízení odvolací soud především posoudí rozsah zmocnění v plné moci ze dne 5. září 1998, na jejímž základě JUDr. P. J. uzavřel za pozdějšího úpadce postupní smlouvu (závěrem soudu prvního stupně, že šlo jen o plnou moc procesní, se totiž vzhledem k zaujatému právnímu názoru odvolací soud dosud nezabýval).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu