ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.302.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 302/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, PSČ 500 03, proti žalovaným 1/ JUDr. Jaroslavu Poláčkovi , advokátu, se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, PSČ 530 02, jako správci konkursní podstaty úpadce VOKO - OPTIK s. r. o., identifikační číslo osoby 25978446 a 2/ Dipl. Ing. J. K. , zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 55 Cm 184/2007, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2009, č. j. 15 Cmo 110/2009 - 103, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2009, č. j. 15 Cmo 110/2009 - 103, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. března 2009, č. j. 55 Cm 184/2007 - 80, určil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, že žalobce má za úpadcem pohledávku ve výši 660.000,- Kč jako pohledávku druhé třídy (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobce poskytl pozdějšímu úpadci (jako jeho společník) postupně půjčky ve výši 150.000,- Kč (3. února 2003), 300.000,- Kč (14. října 2003), a 3 x 70.000,- Kč (14. listopadu 2003, 20. listopadu 2003 a 10. prosince 2003).
2/ (Pozdější) úpadce (zastoupený zástupcem žalobce v této věci na základě zmocnění uděleného žalobcem jako jednatelem pozdějšího úpadce) pak uzavřel se žalobcem dne 28. června 2004 dohodu o odložení splatnosti půjček (dále též jen „dohoda“), podle které měly být veškeré půjčky vráceny do 31. prosince 2005.
3/ Podle článku VI. odst. 2, bodu 2.3 společenské smlouvy úpadce ze 7. října 2002 (dále jen „společenská smlouva“) je každý z jednatelů oprávněn jednat za společnost samostatně v obchodních případech, jejichž hodnota nepřevyšuje 40.000,- Kč. V obchodních případech, jejichž hodnota převyšuje 40.000,- Kč, jednají oba jednatelé společně.
4/ Žalobce přihlásil pohledávky z půjček do konkursu vedeného na majetek úpadce dne 28. června 2007.
K námitce, že dohoda odporuje společenské smlouvě, soud uzavřel, že výše citované ustanovení společenské smlouvy se nevztahuje na půjčky uzavřené mezi společníkem a společností, nýbrž na „obchodní případy“, tedy na případy týkající se předmětu činnosti pozdějšího úpadce. Proto neměl pohledávky z půjček ke dni podání přihlášky za promlčené.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož z provedených důkazů vyplývá, že pohledávky žalobce přihlášené do konkursu vedeného na majetek úpadce ve výši 600.000,- Kč z titulu půjček úpadci nebyly promlčeny ke dni podání přihlášky, jelikož (pozdější) úpadce uzavřel se žalobcem dohodu o odložení splatnosti půjček do 31. prosince 2005 a z žádného ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) nelze dovodit, že šlo o dohodu neplatnou. Platnost dohody nelze podle odvolacího soudu posuzovat podle §132 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), který se nevztahuje na jednání (pozdějšího) úpadce proto, že v době uzavření dohody nešlo o obchodní společnost, jež měla jediného společníka.
Důkazy provedené soudem prvního stupně jsou věrohodným podkladem závěru, že žalobce půjčil pozdějšímu úpadci dne 3. února 2003 částku 150.000,- Kč. Namítá-li druhý žalovaný (k čemuž nabízí důkaz), že žalobce neměl takové finanční prostředky v době poskytnutí půjčky k dispozici a že půjčka byla poskytnuta výlučně z prostředků druhého žalovaného, pak mu (podle odvolacího soudu) nic nebránilo a nebrání v tom, aby se vrácení těchto prostředků domáhal po žalobci. Jestliže však druhý žalovaný sám uvedl, že z částky 300.000,- Kč je 150.000,- Kč půjčkou žalobce pozdějšímu úpadci, pak tím, že toto tvrzení začal následně popírat, se druhý žalovaný „znevěrohodnil“ a toto jeho nové tvrzení je v rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, uváděje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel úvodem zdůrazňuje, že nečiní sporným, že žalobce zaslal na účet úpadce celkem 547.000,- Kč, co do částky 510.000,- Kč však namítá promlčení. Dále popírá platbu ve výši 150.000,- Kč (z 3. února 2003).
K promlčení pohledávky pak dovolatel uvádí, že dohodu, z níž vyšel odvolací soud, uzavřel žalobce „ve své podstatě“ sám se sebou (na jedné straně je žalobce jako fyzické osoba a na straně druhé úpadce zastoupený na základě plné moci zástupcem žalobce, udělené žalobcem coby jednatelem úpadce). O existenci dohody až do podání žaloby v této věci nikdo nevěděl (uvádí se dále v dovolání) a vše tedy nasvědčuje tomu, že byla vyhotovena až dodatečně, poté, co proběhlo přezkumné jednání.
Dovolatel poukazuje na to, že již soudům nižších stupňů předestřel, že postup žalobce je zjevným obcházením zákona a mělo by tak být uplatněno ustanovení §135 odst. 2 a §196a odst. 1 obch. zák., když k obdobným ujednáním je pod sankcí absolutní neplatnosti zapotřebí souhlas valné hromady. Jednání žalobce je rovněž v rozporu se společenskou smlouvou pozdějšího úpadce (s jejím článkem VI. bodem 2. 3.), podle které k obchodním případům přesahujícím 40.000,- Kč je zapotřebí souhlas obou jednatelů společnosti. Dovolatel též míní, že jde o rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a dohodu má proto za neplatnou (takže její obsah nemůže na promlčení pohledávky ničeho změnit).
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry o tom, že došlo k poskytnutí půjčky ve výši 150.000,- Kč, dodávaje, že i kdyby tomu tak bylo, šlo by (dle argumentace shora) rovněž o promlčený nárok.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu .
Dovolání v této věci je přípustné dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a je i důvodné (v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. se pojí argumentace, podle níž je dohoda z 28. června 2004 neplatná.
V tomto ohledu Nejvyšší soud odkazuje na ustanovení §133 obch. zák., ve znění platném již v době uzavření dohody, z nějž se podává, že statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak (odstavec 1). Omezit jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné (odstavec 2).
V rozsudku ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněném pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že určuje-li společenská smlouva, že jménem společnosti jedná více jednatelů společně, nejde o omezení jednatelského oprávnění ve smyslu ustanovení §133 odst. 2 obch. zák., ale o určení způsobu jednání jménem společnosti podle ustanovení §133 odst. 1 obch. zák.
To je i případ pozdějšího úpadce, u nějž byl způsob jednání za společnost sjednán ve společenské smlouvě tak, že každý z jednatelů je oprávněn jednat za společnost samostatně v obchodních případech, jejichž hodnota nepřevyšuje 40.000,- Kč. V obchodních případech, jejichž hodnota převyšuje 40.000,- Kč, jednají oba jednatelé společně.
Jinak řečeno, určuje-li společenská smlouva a podle ní v obchodním rejstříku zapsaný způsob jednání za společnost s ručením omezeným, že každý z jednatelů je oprávněn jednat za společnost samostatně v obchodních případech, jejichž hodnota nepřevyšuje 40.000,- Kč a v obchodních případech, jejichž hodnota převyšuje 40.000,- Kč, jednají oba jednatelé společně, jde v části týkající se společného jednání jednatelů o určení způsobu jednání jménem společnosti podle ustanovení §133 odst. 1 obch. zák. a nikoli o omezení jednatelského oprávnění ve smyslu ustanovení §133 odst. 2 obch. zák. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 301/2010).
Otázkou zůstává, zda soud prvního stupně (jehož závěry potud mlčky převzal odvolací soud ) pochybil, jestliže se důsledkům výše podaného výkladu §133 obch. zák. vyhnul úvahou, podle níž se ustanovení společenské smlouvy nevztahuje na půjčky, které společník poskytl společnosti, nýbrž na „obchodní případy“, tedy na případy týkající se předmětu činnosti pozdějšího úpadce.
Podle ustanovení §110 odst. 1 písm. e/ obch. zák. společenská smlouva musí obsahovat alespoň jména a bydliště prvních jednatelů společnosti a způsob, jakým jednají jménem společnosti.
Soud prvního stupně ve svých úvahách o povaze zkoumaného článku společenské smlouvy neozřejmuje, zda společenská smlouva (pro kterou v intencích §110 odst. 1 písm. e/ obch. zák. platí povinnost upravit způsob, jakým jednají jednatelé jménem společnosti) obsahuje jiné (než výše citované) ujednání o způsobu jednání jednatelů jménem společnosti. Jinak řečeno, úvaha, podle které vztah ze smlouvy o půjčce není „obchodním“ případem ve smyslu zkoumaného článku společenské smlouvy, je nutně neúplná (a ve své neúplnosti v rovině právní nesprávná), jestliže v jejím rámci není rozvedeno, zda a které ustanovení společenské smlouvy upravuje (neboť dle §110 odst. 1 písm. e/ obch. zák. musí) způsob jednání jednatelů jménem pozdějšího úpadce tam, kde (v logice argumentace použité soudem prvního stupně) půjde o jednání v jiných než „obchodních“ případech. Logikou věci je dáno, že lze-li rozlišovat (jak argumentuje soud prvního stupně) mezi „obchodními“ a „neobchodními“ případy jednání jednatelů jménem společnosti, pak se toto rozlišení nutně musí projevit úpravou způsobu jednání jménem společnosti pro „neobchodní“ případy ve společenské smlouvě a následně i ve způsobu zápisu jednání jednatelů jménem společnosti v obchodním rejstříku.
Je-li ovšem možné ve skutkové rovině uzavřít, že způsobem jednání jednatelů jménem pozdějšího úpadce ve společenské smlouvě je výlučně klauzule citovaná výše (pracující pouze s pojmem „obchodní případ“) a že pouze tímto způsobem je (v rozhodné době byl) zapsán způsob jednání jednatelů jménem pozdějšího úpadce v obchodním rejstříku (což v průběhu řízení nikdo nezjišťoval, ač z pohledu uplatněné námitky šlo o důkaz, jenž se podle obsahu spisu nabízel k provedení již před prvním jednáním soudu prvního stupně ve věci), pak závěr soudu prvního stupně (mlčky převzatý odvolacím soudem) zjevně nemůže obstát. Úvaha, podle které osoby uzavírající společenskou smlouvu zamýšlely užitím spojení „obchodní případ“ vyloučit aplikaci pravidla obsaženého v článku VI. odst. 2 bodu 2. 3. v těch případech, jež lze označit za „neobchodní“, by zjevně postrádala logické vyústění, jestliže by bylo zjištěno, že způsob jednání jednatelů jménem pozdějšího úpadce pro „neobchodní“ případy společenská smlouva neupravuje (v rozporu s §110 odst. 1 písm. e/ obch. zák.) a že takový způsob jednání pro „neobchodní“ případy není ani zapsán v obchodním rejstříku.
Právní posouzení věci odvolacím soudem (jenž se v tomto směru věcí nezabýval) tudíž není správné (je potud neúplné) a dovolání je již na tomto základě opodstatněné.
Nejvyšší soud tudíž , aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Zabývat se další dovolací argumentací pokládal Nejvyšší soud v dané situaci za zbytečné (vypořádat se s těmito argumenty bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu