ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3288.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3288/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. J. R., jako správce konkursní podstaty úpadkyně Malířské středisko Čechy, s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 61 32 86 93, zastoupeného Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Jestřabí 974, PSČ 460 01, proti žalovaným 1) T. Č., zastoupenému JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613, PSČ 470 01 a 2) A. Č., o zaplacení částky 310.916,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 144/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. června 2011, č. j. 35 Co 384/2010-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21. června 2011, č. j. 35 Co 384/2010-178, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 23. července 2010, č. j. 13 C 144/2009-147, jímž Okresní soud v České Lípě zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovaným, aby do konkursní podstaty úpadkyně Malířské středisko Čechy, s. r. o. v likvidaci zaplatili společně a nerozdílně částku 310.916,40 Kč.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §1, §3 odst. 1 a 2 a §30 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na ustanovení §420, §100 odst. 1 a §106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pohledávka žalobce za žalovanými z titulu náhrady škody, kterou měli žalovaní způsobit úpadkyni tím, že jako jednatelé společnosti CL – INVEST, spol. s r. o. (následně po změnách obchodní firmy CL – INVEST BOHEMIA, spol. s r. o. a VUSTA – INVEST, spol. s r. o., dále jen „společnost“) porušili povinnost bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu, je promlčena.
Přitom zdůraznil, že počátek běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby je nutno odvíjet od právní moci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. prosince 2004, č. j. 45 K 57/2001-216, jímž byl zrušen konkurs na majetek společnosti z důvodu, že majetek společnosti nepostačoval k úhradě nákladů konkursu, tj. od 16. února 2005; konec subjektivní promlčecí doby připadl na 17. února 2007 a konec objektivní promlčecí doby na 17. února 2008. Jelikož žaloba byla podána až 25. listopadu 2008, nebylo možno žalobci s ohledem na žalovanými vznesenou námitku promlčení uplatněný nárok přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel akcentuje, že promlčení nároku na náhradu škody je nutno posoudit podle ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když nemá pochyb o tom, že „vztah mezi žalovanými a obligačním dlužníkem“ byl vztahem obchodním ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že již v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněném pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž odkázal odvolací soud i dovolatel), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož odpovědnost osob uvedených v §3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Žaloba o náhradu škody, opírající se o úpravu obsaženou v citovaném ustanovení, nemůže uspět, nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku. Současně doplnil, že skutková podstata obsažená v ustanovení §3 odst. 1 a 2 ZKV samostatně pojmenovává základní předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a coby lex specialis tak má přednost před úpravou obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu obsaženou v ustanovení §420 obč. zák., jež se proto v daném právním rámci neuplatní ani subsidiárně. Jinak řečeno, ustanovení §3 ZKV je zvláštním ustanovením postihujícím jako možné škůdce v něm vyjmenované osoby (dlužníka, potažmo subjekty uvedené v §3 odst. 2 ZKV) a vymezujícím okruh oprávněných osob (poškozených), tak, že jimi jsou (jen) dlužníkovi věřitelé.
Z občanskoprávní povahy odpovědnosti za škodu podle ustanovení §3 odst. 2 ZKV pak zcela zjevně plyne i závěr, podle něhož se promlčení pohledávky z tohoto titulu řídí občanským zákoníkem a nikoli – jak dovozuje dovolatel – obchodním zákoníkem; není totiž pochyb o tom, že vztah mezi žalobcem, respektive úpadkyní a žalovanými jako statutárními orgány společnosti (dlužnice úpadkyně) není podřaditelný ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. (k tomu srov. dále důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněného pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit prvnímu žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé prvnímu žalovanému sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí 12.360,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou je odůvodněn skutečností, že procesně úspěšné druhé žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu