ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3345.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3345/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce M. Ch. , zastoupeného JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem, se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách 778, PSČ 517 41, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Hartmannovi, advokátu, se sídlem v Praze - Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Voseček - VOS, s. r. o., identifikační číslo osoby 60916176, zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze - Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 89/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2011, č. j. 15 Cmo 37/2011-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2011, č. j. 42 Cm 89/2009-195, tak, že ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce V. - VOS, s. r. o. vyloučil zařízení - vybavení trafostanice 35/0,4 kV, inventární č. 040005, které se nachází v areálu bývalé STS, v katastrálním území Slezské Předměstí (dále jen „zařízení trafostanice“).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce (jako kupující) uzavřel dne 27. listopadu 2007 s Ing. A. V. (jako prodávajícím) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla též budova, v níž se nachází zařízení trafostanice. Podle znaleckého posudku by objekt elektrické (trafo)stanice odstraněním technologického zařízení, které tvoří soubor věcí sloužící pro připojení, a oddělením transformátorů, které jsou samostatnou věcí, z budovy, přestal tvořit funkční celek, který tvoří elektrické zařízení a budova a odstraněním vybavení trafostanice by došlo ke ztrátě připojení k odběru elektrické energie.
Soud prvního stupně - s důrazem na to, že zařízení trafostanice nesloužilo pouze jediné budově, ve které bylo umístěno, nýbrž minimálně komplexu budov v areálu bývalé STS, že objekt je po demontáži zařízení využitelný k jiným účelům a že i demontované zařízení je použitelné jinde - dospěl k závěru, že vybavení trafostanice je jako soubor věcí samostatným předmětem právních vztahů a nejde ani o součást budovy či o její příslušenství. Žalobce se tak nemohl stát vlastníkem zařízení trafostanice na základě kupní smlouvy ze dne 27. listopadu 2007, ale pouze na základě kupní smlouvy, ve které by zařízení trafostanice bylo předmětem prodeje.
Odvolací soud oproti tomu uzavřel, že bez technologie a transformátorů by objekt elektrické (trafo)stanice přestal tvořit funkční celek, který tvoří elektrické zařízení a budova. Zdůraznil, že jediným účelem, k němuž byla budova postavena, bylo, aby sloužila k přeměně vysokého napětí na nízké napětí, a to umožnilo rozvod elektrické energie pro konečného spotřebitele, přičemž není rozhodné, kdo jím je nebo bude v závislosti na změně vlastnického práva k ostatním budovám, do nichž elektrický proud z této trafostanice může být rozváděn. Odvolací soud uzavřel, že jediným úmyslem obou smluvních stran bylo převést vlastnické právo nejen k budově označené ve smlouvě, ale i k jejímu vnitřnímu vybavení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že již v usnesení ze dne 17. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2925/2008, ( které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) za obdobných skutkových předpokladů ( „Zařízení trafostanice je s budovou transformátoru jednoznačně spojeno. Jeho oddělení by znamenalo podstatné znehodnocení budovy, která by tím přestala sloužit účelu, pro který byla postavena, a k jinému účelu by budova bez významných stavebně technických úprav sloužit nemohla“.) shledal přiléhavým závěr, že jde o součást věci (budovy) ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Tamtéž Nejvyšší soud zdůraznil, že je tu řada mezních případů, ve kterých může posouzení toho, co je součástí či příslušenstvím věci, působit potíže. V takových případech je dán prostor pro úvahu soudu, kterou lze v dovolacím řízení zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Závěr přijatý ve výše označené věci se prosadí i v této věci a rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že stavba, v níž je zařízení trafostanice umístěno, je stavbou jednoúčelovou. Na tom, že odstraněním technologie by došlo k funkčnímu znehodnocení budovy, z čehož vyplývá, že zařízení je její součástí ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 obč. zák., nemůže nic změnit ani námitka dovolatele, že technologie je zastaralá, pročež musí být v nejbližší době zcela vyměněna, nebo tvrzení dovolatele o možném jiném využití budovy po eventuálních drobných stavebních úpravách (jako skladu, prodejny, zkušebny apod.).
Žalobce nabyl vlastnické právo k technologii trafostanice jakožto součásti budovy na základě kupní smlouvy ze dne 27. listopadu 2007, proto je nadbytečné přezkoumávat další úvahy odvolacího soudu o možném uzavření (další) samostatné kupní smlouvy, jejímž předmětem by byla pouze technologie trafostanice.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně pokládá Nejvyšší soud za dané situace za nadbytečné.
Výrok o nákladech řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto, takže žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (dále jen „vyhláška“). Podle §8, ve spojení s §10 odst. 3 §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená částka se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož advokát žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů činí 300,- Kč. Spolu s náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč tak činí částka přiznaná žalobci k tíži žalovaného 3.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); srov. v podrobnostech pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. července 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu