ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.338.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 338/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně BIOMEDICA ČS, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Karlíně, Sokolovská 100/94, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 46 34 29 07, zastoupené JUDr. Jiřím Horákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. L. O. , zastoupenému Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, PSČ 602 00, o zaplacení 4,380.000,- Kč, vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 18 C 172/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. srpna 2010, č. j. 27 Co 362/2009-326, ve znění usnesení ze dne 6. září 2010, č. j. 27 Co 362/2009-331, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2009, č. j. 18 C 172/98-295, ve výrocích I. a III. kterými tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 4,380.000,- Kč a České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku ve výši 66.269,50 Kč (první výrok), změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 706.892,- Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný jako jednatel žalobkyně porušil povinnost vyplývající z ustanovení §66 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve spojení s ustanovením §567 odst. 1 obch. zák., tedy povinnost postupovat při zařizování záležitostí žalobkyně s odbornou péčí. Ačkoliv žalovaný podle názoru odvolacího soudu nepostupoval v postavení jednatele žalobkyně s odbornou péčí již při podpisu smluv o zprostředkování a o poradenství (dále jen „smlouvy“), k zásadnímu porušení této povinnosti, na základě které žalobkyni vznikla škoda, došlo teprve ve chvíli, kdy žalovaný „poradenské společnosti“ vyplatil smlouvami sjednanou odměnu ve výši 4,380.000,- Kč. Za situace, kdy žalovaný smlouvy podepsal, a to se sjednanou pevnou cenou, bylo jeho další povinností ještě před jejich zaplacením posoudit, zda poradenská společnost žalobkyni skutečně poskytla sjednané a dohodnuté ceně odpovídající plnění, tedy, zda splnila povinnosti vyplývající ze smlouvy.
Odvolací soud vzal za prokázané, že poradenská společnost na základě smluv neposkytla žalobkyni jiné plnění než písemné studie, které byly vypracovány na základě běžně dostupných informací a které měly pro společnost minimální hodnotu. Znaleckými posudky byly náklady na jejich pořízení vyčísleny na částku 20.000,- Kč. Odvolací soud nevzal za prokázané, že by předmětné smlouvy byly žalovaným, jako tehdejším jednatelem žalobkyně, podepsány na pokyn Dr. F., zástupce jediného společníka žalobkyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §273 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3. o. s. ř.
Dovolatel namítá, že nebylo prokázáno, že by nepostupoval při zařizování záležitostí žalobkyně s odbornou péčí. Naopak bylo prokázáno, a to i svědeckými výpověďmi, že se svědomitě řídil příkazy svého zaměstnavatele a přímého nadřízeného, aby zadal vyhotovení předmětných studií. Jejich obsah však ovlivnit nemohl, když tyto byly vyhotoveny akreditovanou společností. Vzhledem k tomu, že v roce 1995 došlo ke znatelnému poklesu prodeje, nebylo cílem zadání studií jenom zjišťování ve smlouvách uvedených skutečností, ale i nalezení všech cest vedoucích ke zvýšení prodeje. Navíc v letech 1995-97 neexistovala tak obšírná databáze informací jako v roce 2008.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudu týkající se průkazu toho, že porušil své povinnosti, v důsledku čehož vznikla společnosti škoda, a že v letech 1995-97 neexistovala tak obšírná databáze informací jako v roce 2008, proto přípustnost dovolání založit nemohou, stejně jako jeho tvrzení (jež nadto odporuje skutkovým závěrům odvolacího soudu), že v řízení bylo prokázáno, že se řídil pokyny svého zaměstnavatele. K tomu je třeba dodat, že jako jednatel, a tedy statutární orgán společnosti, nebyl v postavení jejího zaměstnance a neměl tedy zaměstnavatele, jehož pokyny by se měl a mohl řídit.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) proto dovolání přípustné není. Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř., dovolání žalovaného odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. března 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu