ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3992.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3992/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce J.Z. , zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, proti žalovanému R. H. , o určení vlastnického práva k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 506/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2010, č. j. 19 Co 978/2010-61, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. února 2010, č. j. 18 C 506/2009-43, zamítl Okresní soud v Českých Budějovicích žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikované bytové jednotky (dále jen „bytová jednotka“), a rozhodl o nákladech řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Žalobce nabyl vlastnické právo k bytové jednotce na základě darovací smlouvy ze dne 31. října 2006.
2) Žalobce (jakožto prodávající) a žalovaný (jakožto kupující) uzavřeli dne 5. srpna 2008 smlouvu o převodu bytové jednotky (dále jen „smlouva“) za kupní cenu 1,200.000,- Kč, a to ve formě notářského zápisu. Vlastnické právo žalovaného k bytové jednotce bylo vloženo do katastru nemovitostí.
3) Bytová jednotka byla ve smlouvě označena číslem; smlouva neobsahuje označení umístění jednotky v budově.
Odvolací soud – konstatuje, že žalobci svědčí na požadovaném určení naléhavý právní zájem – zdůraznil, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Proto dovodil, že v projednávané věci absence označení umístění bytové jednotky v budově (ačkoliv jde o náležitost vyžadovanou ustanovením §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů) neplatnost uzavřené smlouvy nezpůsobuje. V této souvislosti odvolací soud poukázal na to, že poznámka u ustanovení §6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů odkazuje na ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, podle kterého se byty a nebytové prostory označují umístěním v budově, nejsou-li očíslovány. Je-li tudíž bytová jednotka označena číslem a potvrdil-li žalobce ve smlouvě o jejím převodu, že mu je znám obsah prohlášení vlastníka jednotky, nemohlo být žádných pochybností o tom, co je předmětem převodu. Povinnost popisu umístění jednotky podle katastrálního zákona připadá do úvahy pouze, jde-li o jednotky nečíslované.
Proto odvolací soud uzavřel, že smlouva je určitým právním úkonem a není neplatná ani pro rozpor se zákonem (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně označenému soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona o vlastnictví bytů „představuje kategorický požadavek zákona na obsahovou náležitost právního úkonu. Právní úkon, který tuto náležitost postrádá, je pak neplatný pro rozpor se zákonem, resp. pro neurčitost“. Výkladem lze odstranit pouze takové nedostatky převodní smlouvy, které nemají vliv na identifikaci převáděné jednotky. Ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona o vlastnictví bytů „pak jednoznačně patří mezi podstatné náležitosti smlouvy vymezující předmět převodu tak, aby jej nebylo možno zaměnit s obdobným předmětem, konkrétně jinou bytovou jednotkou“.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou jednotky v dotčené budově očíslovány, pak nebyl v řízení prokázán, a odvolací soud z něj neměl vycházet.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud především předesílá, že v případě dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolací přezkum předpokládán pouze pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení.
Proto dovolání nelze připustit k přezkoumání závěru, podle něhož jsou jednotky v dotčené budově očíslovány a pod čísly zapsány i v katastru nemovitostí; jeho zpochybněním totiž dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však nemá – jak vysvětleno výše – v projednávané věci k dispozici a k jehož přezkoumání dovolání připustit nelze.
Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným – a v tomto rozsahu má dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. –k posouzení právních důsledků absence popisu umístění převáděné jednotky v budově podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona o vlastnictví bytů ve smlouvě o převodu vlastnictví jednotky.
Ustanovení §6 zákona o vlastnictví bytů určuje:
Smlouva o převodu vlastnictví jednotky musí kromě obecných náležitostí obsahovat
a) označení budovy nebo domu údaji podle katastru nemovitostí, číslo jednotky včetně jejího pojmenování a umístění v budově,
b) popis bytu nebo nebytového prostoru, jejich příslušenství, jejich podlahová plocha a popis vybavení bytu nebo nebytového prostoru, které jsou smlouvou převáděny,
c) určení společných částí domu včetně určení, které části domu jsou společné vlastníkům jen některých jednotek,
d) stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech domu (§8 odst. 2) včetně stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech domu, které jsou společné vlastníkům jen některých jednotek,
e) označení pozemku, který je předmětem převodu vlastnictví nebo předmětem jiných práv ve smyslu §21, údaji podle katastru nemovitostí,
f) práva a závazky týkající se domu, jeho společných částí a práva k pozemku, která přecházejí z dosavadního vlastníka budovy na vlastníka jednotky (odstavec první).
Ke smlouvě se přikládá půdorys všech podlaží, popřípadě jejich schemata, určující polohu jednotek, s údaji o podlahových plochách jednotek, jakož i písemný souhlas k převodu bytu uvedený v §22 odst. 4, 5 a 7 (odstavec druhý).
Nedošlo-li k podstatné změně v charakteru jednotky, musí být zvláštní náležitosti uvedené v odstavci 1 písm. b), c), e), f) a v odstavci 2 splněny, pouze jde-li o první převod jednotky do vlastnictví (odstavec třetí).
V obecné rovině lze dovolateli přisvědčit, že citované ustanovení vypočítává obsahové náležitosti, které musí kromě obecných náležitostí obsahovat smlouva o převodu vlastnictví jednotky (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 954/2003). Není-li tudíž ve smlouvě o převodu vlastnictví jednotky uvedeno umístění převáděné jednotky v budově, je taková smlouva v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 písm. a/ zákona o vlastnictví bytů. Jelikož zákon o vlastnictví bytů neupravuje právní důsledky absence této náležitosti ve smlouvě, je třeba je posoudit podle obecných pravidel občanského práva (srov. i ustanovení §3 zákona o vlastnictví bytů).
Jak dovolatel taktéž správně vystihuje, účelem požadavku ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona o vlastnictví bytů, podle něhož má smlouva o převodu vlastnictví jednotky obsahovat – mimo jiné – i popis umístění převáděné jednotky v budově, je zabezpečit dostatečnou identifikaci převáděné jednotky tak, aby nemohla být zaměněna s jinou jednotkou v téže budově. Jestliže by tudíž v důsledku absence tohoto požadavku nebylo možno převáděnou jednotku jednoznačně identifikovat (tak, aby nemohla být zaměněna s jinou), byla by smlouva o převodu vlastnictví jednotky pro neurčitost neplatná (§37 obč. zák.).
Nicméně je-li převáděná jednotka ve smlouvě označena (mimo jiné) i číslem, shodným s číslem uvedeným v katastru nemovitostí (a v prohlášení vlastníka budovy), a není-li v budově jiné jednotky téhož čísla (nemůže-li tak dojít k záměně převáděné jednotky s jinou jednotkou), není důvodu, aby pouze pro absenci této náležitosti byla dovozována absolutní neplatnost smlouvy.
Jelikož v projednávané věci dovolatel ani netvrdí, že by zde bylo jiné jednotky, s níž mohla být převáděná jednotka zaměněna, je závěr odvolacího soudu, podle kterého absence popsané náležitosti nemá za následek neplatnost smlouvy, správný.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu