ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4243.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4243/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatelky JUDr. V. V. , za účasti Stavebního bytového družstva Jindřichův Hradec , se sídlem v Jindřichově Hradci, Na Piketě 535/III, identifikační číslo osoby 00038300, zastoupeného JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, PSČ 377 01, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1101/2008, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2010, č. j. 7 Cmo 341/2009-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit Stavebnímu bytovému družstvu Jindřichův Hradec na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání navrhovatelky usnesení ze dne 2. června 2009, č. j. 13 Cm 1101/2008-104, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů Stavebního bytového družstva Jindřichův Hradec (dále jen „družstvo“), konaného dne 27. května 2008, jímž shromáždění delegátů nevyhovělo „odvolání 9 nájemců družstevních bytů v domě čp. 572/III v Jindřichově Hradci proti rozhodnutí představenstva SBD Jindřichův Hradec č. 38/2008 v záležitosti převodu bytů do vlastnictví dle zákona č. 72/1994 Sb., v platném znění, a výjimky schválené shromážděním delegátů SBD Jindřichův Hradec dne 25. května 2000 pro nesplnění zde k tomu stanovených podmínek“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu nepředkládá.
Napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným námitka dovolatelky, podle níž může družstvo „s byty nakládat jen když to většina členů v domě dá kvalifikovaným způsobem najevo“, přičemž v takovém případě je družstvo „povinno byty členů převést, a to bez jakýchkoliv dalších podmínek“, bez ohledu na to, že dotčení členové družstva o převod bytů nepožádali ve lhůtě upravené v ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. S touto otázkou se totiž Nejvyšší soud (jak přiléhavě uvádí družstvo ve vyjádření k dovolání) již vypořádal v rozsudku ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 909/2005 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2007, pod číslem 173), k jehož závěrům se posléze přihlásil i v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 1408/2005.
V označených rozhodnutích (s jejichž závěry je usnesení odvolacího soudu v souladu) Nejvyšší soud vyložil, že smysl prekluzívní lhůty obsažené v §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů tkvěl v tom, že byla-li v jejím průběhu taková výzva učiněna, družstvo bylo povinno bytovou jednotku na člena družstva převést, a to (nedošlo-li k jiné dohodě) v zákonem určené lhůtě (do 31. prosince 1995); tato povinnost byla i soudně vynutitelná. Ti členové bytových družstev, kteří výzvu dle §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů v zákonem stanovené lhůtě z jakýchkoli příčin neuskutečnili, se na jedné straně nemohli po bytovém družstvu domáhat převodu bytové jednotky do svého vlastnictví, na druhé straně však převod vlastnictví bytu, který měli v nájmu, i tak podléhal omezení formulovanému §23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Jinak řečeno, při zmeškání označené lhůty nemá družstvo povinnost byt převést do vlastnictví člena – nájemce bytu; jeho možnost tak bezúplatně učinit z vlastní vůle tím ale nebyla dotčena.
Opačný závěr pak nelze dovozovat ani z ustanovení §239 odst. 4 písm. i/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jež upravuje pouze působnost členské schůze družstva rozhodnout o prodeji nebo jiných majetkových dispozicích s nemovitostmi, ve kterých jsou byty, nebo s byty, a podle kterého smí členská schůze takové rozhodnutí přijmout jen po předchozím písemném souhlasu většiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci v nemovitosti, které se rozhodování týká; to neplatí, jestliže družstvu vznikla povinnost převést byt nebo nebytový prostor do vlastnictví člena, který je nájemcem. Je zjevné, že z označeného ustanovení nelze dovozovat povinnost družstva bytové jednotky převést, požadují-li to dotčení členové družstva – nájemníci těchto jednotek.
Zásadně právně významným pak napadené rozhodnutí nečiní ani závěr odvolacího soudu, podle kterého podmínka, na jejíž splnění (mimo jiné) družstvo vázalo převod bytových jednotek v jeho vlastnictví a podle které družstvo převede pouze bytové jednotky v domech, na nichž jeho spoluvlastnický podíl činí méně než 25 %, nelze považovat za zneužívající ve smyslu §56a odst. 2 obch. zák. Jak je patrné z výše vyloženého, je věcí družstva, zda a jaké jednotky převede ze svého vlastnictví do vlastnictví členů družstva. Podmínka, podle níž tak učiní pouze v domech, na nichž je jeho spoluvlastnický podíl menší než 25 %, je nastavena objektivně a s ohledem na strukturu majetku družstva; žádného člena zjevně neznevýhodňuje zneužívajícím způsobem ve smyslu posledně označeného ustanovení. Nejvyšší soud považuje tento závěr za natolik zřejmý, že neshledává důvodu pro jeho formulování připouštět dovolání.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z výhrady, podle které v důsledku novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. již nelze nadále aplikovat usnesení shromáždění delegátů družstva ze dne 20. května 2000, jímž bylo představenstvo družstva zmocněno rozhodovat o převodech bytových jednotek k žádostem členů, kteří nepodali výzvu ve lhůtě určené ustanovením §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, za splnění vymezených podmínek (mimo jiné i té, že spoluvlastnický podíl družstva na domě, v němž se jednotky nacházejí, činí méně než 25 %). Dovolatelka tak namítá, že rozhodnutí o prodeji bytů od 1. ledna 2001 nemohlo spadat do působnosti představenstva družstva. Nicméně v projednávané věci o majetkové dispozici s byty rozhodlo shromáždění delegátů, které (v souladu s ustanovením §239 odst. 5 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000) formulovalo předpoklady, za jejichž splnění mohou být byty členům družstva převedeny. Skutečnost, že realizací tohoto usnesení pověřilo představenstvo, je z tohoto pohledu nevýznamná. Z ustanovení §239 odst. 4 písm. i/ obch. zák. nelze dovozovat, že by členská schůze družstva či shromáždění delegátů musely od 1. ledna 2001 rozhodovat o každém jednotlivém převodu bytu; postačí, pokud rozhodly o podmínkách, za nichž mají (mohou) být převody realizovány (srov. obdobně pro schvalování odměn člena statutárního orgánu důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2009, sp. zn. 29 Odo 1417/2006).
Konečně připustit dovolání nelze ani k prověření námitky, podle které soudy zatížily řízení vadou, jestliže neprováděly i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány. Je tomu tak již proto, že dovolatelka tuto námitku vznáší pouze v obecné poloze, aniž jí naplňuje jakýmkoliv obsahem (tj. aniž specifikuje, jaká tvrzení, resp. jaké právně významné skutečnosti měly být takto prokazovány). Nehledě k tomu, touto námitkou dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který však nemá u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici a jehož prostřednictvím, s ohledem na absenci jakékoliv právní otázky zásadního právního významu, na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dodává, že při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout k podáním dovolatelky ze dne 29. září 2010 (označenému jako doplnění dovolání) a ze dne 8. února 2012 (označenému jako „nabídka důkazu o diskriminačním postupu družstva vůči žalobkyni“), neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu ustanovení §242 odst. 4 věty první o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolatelce uplynula v srpnu 2010.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto a družstvu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §5 písm. a/, §7 písm. g/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §17 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupce družstva učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal družstvu k tíži dovolatelky celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. června 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu