ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4975.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4975/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. A. , zastoupeného JUDr. Dagmar Vrbeckou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Svazu bojovníků za svobodu 68, PSČ 33701, proti žalované společnosti SUPERLAND, s. r. o., se sídlem v Černošicích 326, PSČ 252 28, identifikační číslo osoby 64 36 07 25, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, PSČ 360 01, o zaplacení 4.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 23/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 14 Cmo 384/2008-112, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 14 Cmo 384/2008-112 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2007, č. j. 46 Cm 23/2006-66 tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci 4.000,- EUR s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že uznání dluhu ze dne 1. října 2004 (dále jen „uznání dluhu“) je neplatné pro neurčitost a že pohledávku „nelze přisoudit“ s ohledem na oprávněnou námitku promlčení vznesenou žalovanou.
Považoval uznání dluhu za určitý právní úkon, neboť je v něm dostatečně konkretizováno, kdo dluh uznává, vůči komu a v jaké výši. Na překážku určitosti uznání dluhu není ani nepřesný termín – mzda – uvedený jako důvod dluhu. Žalobce, který vykonával funkci jednatele společnosti na základě „jednatelské smlouvy“ ze dne 4. ledna 1996 (dále jen „jednatelská smlouva“), nebyl u společnosti v pracovním poměru a nepobíral mzdu, ale odměnu ve výši 20.000,- Kč měsíčně. Nemůže být tedy pochyb o tom, že uznání dluhu se týkalo odměny (úplaty) za výkon funkce jednatele za období, kdy mu nebyla vyplacena, tj. od srpna 1999 do 13. září 2000. Žalovaná věděla, jaký dluh uznává a věděl to i žalobce. Uznání jen části dluhu rovněž není na překážku jeho určitosti. Neplatným nečiní uznání dluhu ani okolnost, že uznaný dluh je vyčíslen v eurech, neboť jde o měnu platnou v Evropské unii, jejíž je Česká republika členem a v tuzemsku jde o měnu běžně dostupnou a převoditelnou na koruny české. Navíc, poznamenal odvolací soud, je uznání dluhu úkonem žalované, takže dovozuje-li neplatnost uznání z toho, že je částka vyjádřena v eurech, je tento postup v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že uznání dluhu bylo platné, pohledávka žalobce v době podání žaloby promlčena nebyla. Dále konstatoval, že nebylo prokázáno, že žalobce jako jednatel postupoval v rozporu se společenskou smlouvou a způsobil žalované společnosti škodu a nebylo prokázáno ani to, že by jednatel žalované uznání dluhu podepsal nesvobodně, případně v tísni (což by navíc ani žádný význam s ohledem na §267 odst. 2 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“ – nemělo).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do jeho důvodu odkázala na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka namítá, že uznávaný závazek nebyl dostatečně určitý ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák. Tuto neurčitost spatřuje zejména v tom, že se zavázala k plnění v cizí měně – eurech, ačkoli to nikde ve smlouvě není stanoveno a naopak z tzv. jednatelské smlouvy vyplývá, že odměna měla být sjednána v české měně v částce 20.000,- Kč měsíčně. Dále namítá, že v uznávací listině je uznávaný závazek specifikován jako mzda, na kterou žalobce neměl nikdy vůči žalované nárok. Kdyby se tedy mzdou v uznávací listině rozuměla odměna jednatele, nelze vůbec dovodit, jakého funkčního období se uznávaný nárok týká a zda se týká nejdříve splatných odměn, tj. od srpna 1999 do ledna 2000.
Dovolatelka se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že dobře věděla, jaký dluh jako dlužník uznává, a samozřejmě, že to věděl i žalobce – věřitel. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, dle kterého závěr, že byl uznán závazek, musí mít podklad v písemném prohlášení dlužníka a nelze jej dovozovat pouze z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává.
Dále pak dovolatelka namítá, že řízení před odvolacím soudem trpělo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud neprovedl důkazy, které navrhovala k prokázání toho, že uznání dluhu podepsala pod nátlakem a na základě bezprávné výhrůžky a v odůvodnění rozsudku se nevypořádal s důvody, které jej k tomu vedly.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Protože žaloba jednatele na zaplacení dlužné odměny ze smlouvy o výkonu funkce je podle §9 odst. 3 písm. h) o. s. ř. věcí obchodní, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda žalovaná částka – 4.000,- EURO – uvedenou částku přesahuje.
Podle kursovního lístku České národní banky ze dne 9. června 2010, tj. v den rozhodnutí odvolacího soudu, činil kurs české koruny k EURU 25,90 Kč za jedno EURO. Požadované plnění tedy činilo 103.600,- Kč a dovolání tedy je přípustné.
Při posuzování otázky, zda může být důvodem neplatnosti uznání dluhu to, že je částka vyjádřena v eurech, odvolací soud založil napadené rozhodnutí na dvou důvodech, když uzavřel, že tato okolnost nečiní uznání dluhu neplatným a že uznání dluhu je úkonem dovolatelky, takže dovozuje-li jeho neplatnost z toho, že je částka vyjádřena v eurech, je tento postup v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Závěr o tom, že postup dovolatelky je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku společnost v dovolání nenapadá.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, byť pro účely založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich nic měnit ani v projednávané věci. Nenapadla-li dovolatelka, jeden ze dvou závěrů, ze kterých odvolací soud dovodil, že vyjádření požadované částky v eurech není důvodem neplatnosti uznání dluhu, nemůže – vzhledem ke shora uvedenému – dovolací soud tento závěr přezkoumávat.
Odvolací soud založil svůj závěr o určitosti uznání závazku na tom, že účastníci dobře věděli, jaký dluh společnost uznává, a rovněž na tom, že je v něm dostatečně konkretizováno, kdo dluh uznává, vůči komu a v jaké výši. Dále pak dovodil, že na překážku určitosti uznání závazku není ani nepřesný termín – mzda – uvedený jako důvod dluhu. Žalobce, který vykonával funkci jednatele společnosti na základě „jednatelské smlouvy“ ze dne 4. ledna 1996, nebyl u společnosti v pracovním poměru a nepobíral mzdu, ale odměnu ve výši 20.000,- Kč měsíčně. Podle odvolacího soudu tedy nemůže být pochyb o tom, že uznání závazku se týkalo odměny (úplaty) za výkon funkce jednatele za období, kdy mu nebyla vyplacena, tj. od srpna 1999 do 13. září 2000. Nezabýval se však tím – jak namítá dovolatel – zda je uznání dluhu dostatečně určité, není-li z něj patrno, které z více samostatných závazku (jednotlivých měsíčních odměn) společnost uznává.
Ustanovení §323 obch. zák. stanoví, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání promlčena (první odstavec). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3 (druhý odstavec). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (třetí odstavec).
Výše uvedené ustanovení jako podmínku uznání závazku vyžaduje, že musí jít o závazek „určitý“, tj. že závazek musí být jednoznačně identifikován. Jelikož způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Za situace, kdy je zákonem pro uznání závazku vyžadována písemná forma, pak určitost úkonu uznání (určitost uznávaného závazku) musí vyplývat z písemného projevu dlužníka.
Jak již Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 18. října 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, „není-li dluh určen ani odkazem na příslušné faktury, nelze určitost úkonu, pro který je předepsána písemná forma, dovodit z toho, že účastníkům právního vztahu mělo být (bylo) zcela zřejmé, jaký konkrétní závazek dlužník uznává, jak tvrdí dovolatelka. Za stavu, kdy v dopisu žalovaného ze dne 25. března 1999 nejsou uvedeny faktury, jichž se uznání týká, a uznávaný dluh není určen ani odkazem na příslušné faktury, je závěr odvolacího soudu o neurčitosti uznání správný. Na správnosti tohoto posouzení nic nemění to, že v případě předmětné listiny spočívá neurčitost uznaného závazku též v tom, že není zřejmé, v jakém rozsahu (výši) žalovaný uznal každý ze čtyř závazků (dle čtyř faktur).“ Tento závěr se prosadí obdobně v projednávané věci.
Dlužila-li žalovaná žalobci měsíční odměnu od srpna 1999 do 13. září 2000, splatnou 10. dne každého měsíce, dlužila mu nejméně 13 opakujících se plnění v celkové částce 260.000,- Kč a část plnění za měsíc září 2000, tj. více, než činila částka, kterou žalovaná jako závazek uznala. Za tohoto stavu je zřejmé, že uznání závazku není dostatečně určité, není-li v něm uvedeno, kterých měsíčních plnění se uznání týká. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2003, sp. zn. 32 Odo 838/2002) lze uznání závazku, stejně jako jakýkoli jiný právní úkon, vykládat podle ustanovení §35 občanského zákoníku a §266 obch. zák. Takovým výkladem však není použití analogické aplikace ustanovení §330 obch. zák., jak to učinil odvolací soud. Analogii lze totiž využít pro odstraňování mezer v zákoně, nemůže ale sloužit jako prostředek k výkladu (neurčitého) právního úkonu.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky určitosti uznání dluhu není správné, Nejvyšší soud jeho rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2012
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu