ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.733.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 733/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmel a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. M. L., LL.M. , jako správce konkursní podstaty úpadkyně PROVIO a. s., identifikační číslo osoby 25 97 71 81, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, PSČ 110 00, proti žalované GE Money Bank, a. s., se sídlem v Praze 4 – Michli, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25 67 27 20, o zaplacení částky 971.725,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 157/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 5 Cmo 302/2010-131, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 5 Cmo 302/2010-131 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 42 Cm 157/2007-107, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 5 Cmo 302/2010-131, potvrdil rozsudek ze dne 20. května 2010, č. j. 42 Cm 157/2007-107, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce JUDr. M. L. (správce konkursní podstaty úpadkyně PROVIO a. s.) domáhal vůči žalované GE Money Bank, a. s. (dále jen „banka“) zaplacení částky 971.725,- Kč s úrokem z prodlení „ve výši reposazby stanovenou Českou národní bankou k 1. dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o 7% bodů, jdoucím z částky 971.725,- Kč od 8. března 2007 do zaplacení“.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §153 odst. 1, §156 odst. 1 a §167 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění „platném do 31. srpna 2006“ (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení §14 odst. 1 písm. f) a §28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně – přitakal závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 29. září 2003 uzavřely banka a úpadkyně smlouvu o revolvingovém úvěru reg. č. 537031981 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které se banka zavázala poskytnout úpadkyni peněžní prostředky v době, ve výši a způsobem ve smlouvě o úvěru stanoveným. Dle článku III. 4. smlouvy o úvěru se strany dohodly na zajištění úvěru zástavním právem k pohledávkám úpadkyně zřízeným „podle smlouvy o zajištění pohledávek“.
2) Banka a úpadkyně uzavřely dne 29. září 2003 smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám reg. č. 537031981.22 (dále jen „smlouva o zřízení zástavního práva“), kterou úpadkyně za účelem úplného splnění závazku ze smlouvy o úvěru zřídila za podmínek stanovených smlouvou o zřízení zástavního práva k veškerým svým peněžitým pohledávkám uvedeným v seznamu pohledávek, který je připojen k této smlouvě jako příloha 1, včetně všech pohledávek, které z titulu pohledávek a smluv uvedených na tomto seznamu vzniknou kdykoliv ode dne účinnosti této smlouvy do doby úplného a řádného splnění smlouvy o úvěru. Dle článku III. 1. zástavní právo k pohledávkám dle této smlouvy vzniká účinností této smlouvy a akceptací příslušného seznamu pohledávek bankou. Zástavní právo je účinné vůči dlužníkovi dnem, kdy byl o vzniku zástavního práva vyrozuměn úpadkyní nebo mu byl vznik zástavního práva bankou prokázán.
3) Návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně byl podán 28. srpna 2006 a Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. září 2006, č. j. 98 K 38/2006-128, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty ustavil žalobce.
4) Dle „rozhodnutí o učinění úvěru splatným“ ze dne 9. srpna 2006 banka s odkazem na porušení smlouvy o úvěru a s odkazem na všeobecné obchodní podmínky, které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, využila práva a prohlásila úvěr za splatný ke dni 9. srpna 2006.
5) Dopisy datovanými 8. srpna 2006 banka vyzvala dlužníky úpadkyně HELI FOOD s. r. o., GUSEPPE a. s. a HOPI s. r. o. (dále jen „poddlužníci“), aby závazky dlužníka hradili ve prospěch účtu č. 179273702/0600 (rozuměj na technický účet banky k tomuto účelu zřízený) a současně poddlužníkům zaslala kopii smlouvy o zřízení zástavního práva i kopie seznamu pohledávek.
6) Poddlužníci na výše uvedený technický účet banky v období od 8. září do 21. září 2006 zaplatili na pohledávky úpadkyně úhrnem 971.725,- Kč.
Odvolací soud „konstatoval“, že „pro právní úpravu zástavního práva je příznačný princip akcesority, který znamená, že jeho vznik i trvání nerozlučně souvisí se zajišťovanou pohledávkou. Zástavní právo k této pohledávce přistupuje jako prostředek jejího zajištění a posílení. Plní tedy dvojí funkci – jednak funkci zajišťovací, tedy pobízející dlužníka, aby řádným a včasným splněním svého závazku zbavil zástavu právní vady v podobě zástavního práva, jednak uhrazovací, spočívající v oprávnění věřitele dosáhnout uspokojení zajištěné pohledávky náhradním plněním z výtěžku prodeje zástavy. Je-li zástavou pohledávka, je poddlužník podle ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli. V projednávané věci se zajišťovací funkce zástavního práva zjevně minula svým účinkem, neboť pohledávky banky ze smlouvy o úvěru nebyly úpadkyní ke dni jejich předčasné splatnosti, tedy ke dni 9. srpna 2006 uhrazeny. Nic tedy nebránilo bance, aby využila druhou ze shora uvedených funkcí platně zřízeného zástavního práva, tj. aby v souladu s ustanovením §167 odst. 1 obč. zák. požadovala uspokojení zajištěné pohledávky přímo na poddlužnících uvedených v příloze č. 1 smlouvy o zřízení zástavního práva. Peněžité plnění poukázané v měsíci září 2006 poddlužníky na účet č. 179233702 tedy nebylo majetkem úpadkyně, nýbrž se jednalo o splnění pohledávky banky ze smlouvy o úvěru, které jí bylo poskytnuto poddlužníky na základě platně uzavřené smlouvy o zřízení zástavního práva. Prohlášením konkursu na majetek úpadkyně pak vzniklo bance oprávnění přihlásit nesplacený zůstatek své pohledávky za úpadkyní ze smlouvy o úvěru s tím, že v rozsahu tvořeném výší zastavených pohledávek jde ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 ZKV o pohledávku s právem na oddělené uspokojení v konkursu“.
Konečně odvolací soud přitakal i závěru soudu prvního stupně, podle něhož „v posuzované věci není na místě aplikace ustanovení §14 odst. 1 písm. f) ZKV“, když zástavní právo úpadkyně vzniklo již dne 29. září 2003, tedy „podstatně dříve než pouhé dva měsíce před podáním návrhu na prohlášení konkursu“, pročež se žalobce na bance dle citovaného ustanovení nemůže úspěšně domáhat plnění, které „představuje realizaci tohoto práva, do konkursní podstaty, byť by se jednalo o plnění poskytnuté v době od dvou měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu do prohlášení konkursu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že soudy obou stupňů „nesprávně pochopily a aplikovaly skutečnost, že zákon č. 328/1991 Sb. je v tomto případě proti obecné úpravě zástavního práva v postavení zvláštního zákona, když právní úprava v něm obsažená má přednost oproti obecné právní úpravě“.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
„Připomíná, že žalovaná částka sestává celkem ze čtyř dílčích úhrad (plnění), které na daný účet postupně uhradili po podání návrhu na konkurs dlužníci úpadkyně, pročež se jednoznačně jedná o majetek úpadkyně. Úpadkyně byla výrobním podnikem, který produkoval potravinářské zboží, které dodával svým odběratelům. Tak tomu bylo i stran níže uvedených odběratelů (rozuměj poddlužníků), kteří odebrali zboží úpadkyně a úpadkyně měla za nimi příslušné pohledávky v celkové výši 971.725,- Kč“.
Dále dovolatel zdůrazňuje, že „zástavní právo nemůže vzniknout předtím, než byly příslušné výrobky vyrobeny a dodány a následně zaplaceny, v tomto směru hodnocení soudu o vzniku zástavního práva nemůže obstát, v případě naplňování zástavního práva k pohledávkám se jedná u jednotlivých zastavených pohledávek o jednotlivá dílčí plnění, když každé toto dílčí plnění je třeba posuzovat v daném případě samostatně, tedy i okolnosti, za kterých k němu došlo“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se s rozsudky „obou soudních instancí“ ztotožňuje.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to ve výkladu ustanovení §159 obč. zák.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §153 odst. 1 obč. zák. zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví.
Podle ustanovení §159 obč. zák. zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného (odstavec 1). Zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva (odstavec 2).
Podle ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli.
Podle ustanovení §14 odst. 1 ZKV prohlášení konkursu má tyto účinky (…) f) zanikají práva na oddělené uspokojení (§28), která se týkají majetku patřícího do podstaty a věřitelé je získali v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu; byly-li však věci, práva nebo pohledávky v této době také zpeněženy, patří do podstaty získaný výtěžek.
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že dle smlouvy o zřízení zástavního práva byla pohledávka banky za úpadkyní ze smlouvy o úvěru zajištěna (mimo jiné) zástavním právem k pohledávkám úpadkyně za třetími osobami, které měly vzniknout „kdykoliv ode dne účinnosti smlouvy do doby úplného a řádného splnění zajištěné pohledávky“; jinými slovy zástavou měly být i budoucí pohledávky úpadkyně za třetími osobami vzniklé ve smlouvou vymezeném období.
Současně nelze přehlédnout, že v čl. III. 1. smlouvy o zřízení zástavního práva byl vznik zástavního práva vázán „na akceptaci příslušného seznamu pohledávek bankou“, tj. mezi stranami smlouvy o zřízení zástavního práva bylo co do vzniku zástavního práva „ujednáno něco jiného“; toto ujednání přitom soudy nižších stupňů – navzdory skutkovým zjištěním učiněným ze smlouvy o zřízení zástavního práva – zcela pominuly.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně posoudit, kdy vzniklo zástavní právo banky k pohledávkám, které dlužníci úpadkyně uhradili na technický účet banky v rozhodném období [viz bod 6)] a následně vyhodnotit, zda v situaci, kdy v době před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně poddlužníci plnili zástavnímu věřiteli (bance), vzniklo žalobci vůči bance právo na „vydání“ tohoto plnění.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V Brně 26. června 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu