ECLI:CZ:NS:2012:29.NSCR.25.2012.1
KSCB 28 INS 1740/2011
sp. zn. 29 NSČR 25/2012-B-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka SCB Foundry, a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Okružní 1, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26114861, zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 1740/2011, o dovolání věřitele Czech Invest Finance, s. r. o. , se sídlem v Brně, Údolní 814/59, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 29250561, zastoupeného JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Údolní 61, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2011, č. j. KSCB 28 INS 1740/2011, 3 VSPH 925/2011-B-166, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. června 2011, č. j. KSCB 28 INS 1740/2011-B-148, schválil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) aktualizovaný reorganizační plán, předložený dlužníkem dne 30. května 2011 (bod I. výroku), zamítl návrh na schválení reorganizačního plánu předloženého věřitelem Czech Invest Finance, s. r. o. (dále též jen „věřitel“) [bod II. výroku] a zrušil schůzi věřitelů svolanou k projednání a přijetí předložených reorganizační plánů na 26. července 2011 (bod III. výroku).
Usnesením ze dne 28. června 2011, č. j. KSCB 28 INS 1740/2011-B-149, opravil insolvenční soud usnesení ze dne 27. června 2011 v části obsahující poučení o možnosti podat odvolání.
K odvolání věřitele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud vytkl insolvenčnímu soudu nesprávný výklad ustanovení §51 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), s tím, že o hlasovacím právu věřitele, jehož pohledávka byla v insolvenčním řízení popřena, měla ve smyslu označeného ustanovení rozhodnout schůze věřitelů, popřípadě insolvenční soud, což se nestalo. Stejně tak odmítl odvolací soud závěr insolvenčního soud u, že při hlasování mimo schůzi věřitelů není třeba schůze věřitelů, jež by rozhodovala o hlasovacím právu. Odvolací soud přesto (v zájmu hospodárnosti řízení) nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí insolvenčního soudu.
Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že ani po přiznání hlasovacího práva věřiteli Czech Invest Finance, s. r. o. s pohledávkou ve výši 4.638.518,22 Kč, respektive i dalšímu věřiteli (IDEAL-Trade Service, spol. s r. o.) s popřenou pohledávkou ve výši 13.794.451,46 Kč (obou zařazených do skupiny nezajištěných věřitelů), by se nijak výrazně (rozhodným způsobem) nezměnil výsledek hlasování ve prospěch reorganizačního plánu dlužníka (i kdyby tito věřitelé hlasovali proti přijetí, jejich skupina by reorganizační plán /i tak/ přijala).
K odvolací argumentaci věřitele odvolací soud především uvedl, že námitky, podle kterých reorganizační plán dlužníka porušuje poměrné uspokojení jednotlivých věřitelů a dlužník reorganizací sleduje nepoctivý záměr (dlužník se neměl dostat do insolvence vlastní činností, nýbrž činností osob tvořících s ním holding, při níž docházelo ke zneužívání závislosti dlužníka na ostatních subjektech holdingu), považuje za obecné konstatování bez konkrétních důkazů či osvědčení dlužníkova chování, z nichž by byl jeho nepoctivý záměr zřejmý.
Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku, že zvolený způsob reorganizace je „při snížení nominální hodnoty části akcií“ v rozporu s obchodním zákoníkem. Potud poukázal na ustanovení §335 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož je výše pohledávky vyplývající z účasti společníka nebo člena dlužníka ve společnosti nebo v družstvu rovna nule.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Dovolatel považuje za „zcela zásadní moment, který jej dovedl k podání odvolání“, skutečnost, že schválený reorganizační plán umožňuje uskutečnění nepoctivého záměru, neboť je způsobem, jak ovládnout určitou společnost s minimalizací vynaloženého kapitálu a s vyloučením případné konkurence. V této souvislosti tvrdí, že dlužník vznikl v době, kdy se jeho mateřská společnost (ČKD Kutná Hora, a. s.) začala dostávat do problémů a stávající akcionáři se rozhodli vypracovat plán, kterým předloží ozdravenou společnost přímému zájemci. Tento budoucí vlastník začal před zahájením insolvenčního řízení skupovat pohledávky jednotlivých skupin věřitelů tak, aby se za co nejvýhodnějších podmínek stal vlastníkem co největší skupiny pohledávek „především“ zařazených do jednotlivých tříd podle insolvenčního zákona. „Faktické“ ovládnutí věřitelů dlužníka pak umožňovalo předložit reorganizační plán a získat celou společnost za hodnotu, která „nemohla být ničím ověřena“. Podle dovolatele ani zvýšená nabídka investora (reagující na reorganizační plán předložený dovolatelem) nic nevypovídá o skutečné hodnotě dlužníka.
Dovolatel míní, že dlužníkův reorganizační plán sice z „formálního pohledu“ splňuje podmínky insolvenčního zákona, ve skutečnosti však zákon obchází a umožňuje určité skupině investorů ovládnout výrazné majetkové hodnoty, aniž by došlo k transparentnímu prodeji majetku například formou veřejné soutěže o koupi akcií apod. Tato otázka (pokračuje dovolatel) má zásadní význam nejen z ekonomického, ale také z právního hlediska a rozhodnutí Nejvyššího soudu bude pravděpodobně rozhodující pro řadu investorů. Řada zahraničních investorů také není ochotna podstoupit v dané věci použitý způsob reorganizace, neboť jim reorganizace připadá málo transparentní a do budoucna ohrožuje vlastníka v jeho vlastnických právech z hlediska případných dalších nároků v reorganizačním plánu neuvedených.
Dále dovolatel poukazuje na to, že při řádném insolvenční m řízení, potažmo konkursním řízení by mohlo dojít k řádnému obchodu s akciemi nebo s majetkem dlužníka, který by určil skutečnou hodnotu dlužníkova majetku a zamezil by případným spekulacím.
Dále dovolatel míní, že došlo k porušení „zákona“ i tím, že soupis majetkové podstaty byl zveřejněn až 1. září 2011 (tedy po hlasování o přijetí reorganizačního plánu), z čehož dovozuje, že v době rozhodování o reorganizačním plánu nebyl znám soupis majetkové podstaty, který pokládá za náležitost podstatnou pro schválení reorganizačního plánu a který v době rozhodování musí být znám všem věřitelům.
Dlužník ve vyjádření (č. l. B-176) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání nevyhověl. Přitom především uvádí, že právní otázka, kterou mělo napadené rozhodnutí řešit a které dovolatel přisuzuje zásadní význam, není v dovolání jednoznačně formulována.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 29. prosince 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 188/2011 Sb.).
Ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání jsou pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přestože dovolatel považuje za „zcela zásadní moment“ posouzení, zda reorganizační plán dlužníka neumožňuje uskutečnění nepoctivého záměru, neuvádí žádné konkrétní výhrady proti závěrům, které v tomto směru učinil odvolací soud.
Konkrétní výhradou není obecné konstatování dovolatele, že zvolený způsob reorganizace není transparentní a neumožňuje „určit skutečnou hodnotu dlužníkova majetku“. Poukaz dovolatele na „řádný obchod s akciemi či s majetkem dlužníka“ při řádném insolvenční m řízení, potažmo konkursním řízení, pomíjí (nehledě opět k jeho obecnosti) koncepční východiska platné úpravy insolvenčního práva, v níž je reorganizace vedle konkursu rovnocenným způsobem řešení úpadku dlužníka – podnikatele, přičemž je pouze na věřitelích, zda tento způsob řešení úpadku dlužníka, počítající se zachování provozu dlužníkova podniku, prosadí svým rozhodnutím na schůzi věřitelů.
V obecné poloze zůstalo i tvrzení dovolatele o „faktickém ovládnutí věřitelů“ společným postupem dlužníka a „budoucího vlastníka“; nehledě k tomu, že dovolatel na ně nenavazuje další argumentací, která by byla způsobilá zpochybnit splnění předpokladů pro schválení reorganizačního plánu, jak jsou vymezeny v ustanovení §348 insolvenčního zákona.
Zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí ani námitka, že insolvenční soud zveřejnil soupis majetkové podstaty až po hlasování o přijetí reorganizačního plánu (1. září 2011). Taková námitka by měla význam pouze ve spojení s tvrzením, že se soupis majetkové podstaty podstatně odlišuje od údajů o majetku dlužníka, které měli věřitelé k dispozici v době hlasování o přijetí reorganizačního plánu na základě obsahu znaleckého posudku dle ustanovení §153 insolvenčního zákona (č. l. B-10) a usnesení schůze věřitelů (č. l. B-26) a insolvenčního soudu o ocenění majetkové podstaty (č. l. B-28).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu