ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1105.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1105/2012-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání obviněného D. B., nar., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 3 To 118/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 45/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 T 45/2011, byl obviněný D. B. uznán vinným pod bodem 1) – 7) jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku; pod bodem 1) dále přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku; pod body 8) - 9) jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku; pod body 1) – 9) dále přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku; pod body 10) - 13) jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku; pod body 14) – 17) jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku; a konečně pod bodem 18) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tyto trestné činy uložil okresní soud obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla rozhodnuto o náhradě škody, kterou byl obviněný zavázán zaplatit poškozeným specifikovaným v rozsudku a ve výši tam uvedené. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli v rozsudku specifikovaní poškození se zbytkem svého nároku odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 3 To 118/2012 , zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. řádu rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině, souhrnném trestu a náhradě škody ve vztahu k obžalovanému D. B. z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 15 T 23/2011, který nabyl právní moci dne 8. 4. 2011, a výrok o vině , trestu a náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 15 T 227/2010, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2011. Nově uznal obviněného vinným pod bodem 1) – 8) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku; pod body 1) a 7) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku; pod body 1) – 6) a 8) přečinem poškození cizí věci dle §228 odst.1 tr. zákoníku; pod body 9) – 10) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku; pod body 11) – 13) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku; pod body 11) – 12) přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku; pod body 14) – 16) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku; pod bodem 17) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 18) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Zločinu loupeže [Nejvyšší soud cituje pouze skutek pod bodem 18), neboť jen toho se týká podané dovolání] se obviněný podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že:
„dne 24. 1. 2011 v době kolem 12.30 hod v O. – M. O., na ulici G.. P. venku před budovou jídelny u tamní základní školy, veden záměrem odcizit její mobilní telefon zn. L. G. včetně SIM karty, fyzicky zaútočil na poškozenou M. –L. K., nar., a to tím způsobem, že ji zezadu strčil do zad, takže se musela ohnout dopředu a vytáhnout z kapsy oděvu pravou ruku držící uvedený přístroj, jenž ji předtím spatřil tam zasunovat, načež jí ihned zmíněný mobil z této ruky vytrhl, utekl s ním z místa činu pryč a když jej začala pronásledovat, zařval na ni „tak pojď“, naznačil, že jde za ní, aby se lekla a dále za ním nešla, přičemž tímto svým jednáním otci jmenované poškozenému W. K., nar., jakožto majiteli mobilu způsobil škodu ve výši 1.690,- Kč, kdy ke zranění poškozené nedošlo.“
Za všechny shora uvedené trestné činy byl obviněnému krajským soudem podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání směřující proti výroku o vině pod bodem 18), kterým byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a proti navazujícímu výroku o trestu. Dovolání opřel o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého dovolání obviněný opakuje svou obhajobu z předchozího řízení, podle níž vůči poškozené K. fyzického násilí neužil. Poukazuje na způsob spáchání útoků pod body 14) – 17), kde k použití násilí nedošlo. Pokud snad do poškozené skutečně strčil, muselo podle něj jít o velmi slabý fyzický kontakt bez úmyslu zmocnit se jejího mobilního telefonu. K tomu obviněný podle svého tvrzení dospěl v důsledku náhodné situace, kdy se poškozená předklonila a přitom vytáhla ruku s mobilním telefonem z kapsy, čehož využil a telefon jí z ruky vytrhl. Proto se domnívá, že soudy jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly jako zločin loupeže, když přiléhavější se mu jeví právní kvalifikace jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, v důsledku čehož by mělo dojít i ke snížení trestu odnětí svobody.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud věc znovu projednal a pochybení odvolacího soudu napravil.
Nejvyšší státní zástupce ve svém písemném vyjádření podle §265h odst. 2 tr. řádu uvedl, že podané dovolání považuje za nepřípustné. Zdůraznil, že proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání do výroku o vině i trestu jak státní zástupce (ten v neprospěch obviněného), tak obviněný B.. Ten však posléze vzal své odvolání v celém rozsahu zpět, což vzal Krajský soud v Ostravě na vědomí usnesením ze dne 10. 4. 2012. Nejvyšší státní zástupce má za to, že krajský soud poté ve věci sám nově rozhodl při nezměněných skutkových zjištěních. Při tom projednal pouze odvolání státního zástupce, které proti právnímu posouzení skutku pod bodem 18) výroku o vině žádné námitky nevznášelo, a krajský soud také nepřistoupil k žádné změně tohoto skutku oproti rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru nejvyššího státního zástupce tedy odvolací soud tuto část rozsudku soudu prvního stupně nepřezkoumával. Z toho dovozuje, že dovolání, pokud směřuje výhradně proti výroku o vině v bodě 18), nesplňuje základní podmínku přípustnosti dovolání a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl jako nepřípustné. Současně dal výslovný souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu) .
Pokud šlo o přípustnost dovolání, tu nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření zpochybňoval s tím, že pokud odvolací soud výrok o vině pod bodem 18) nepřezkoumával, nesměřuje dovolání proti rozhodnutí soudu ve druhém stupni, což je podmínkou přípustnosti dovolání ve smyslu §265a odst. 1 tr. řádu.
Na podkladě písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu však Nejvyšší soud dospěl k jinému závěru. Již z výroku rozsudku krajského soudu je zřejmé, že napadený rozsudek okresního soudu krajský soud zrušil v celém výroku o vině, tedy i ohledně bodu 18). Z odůvodnění tohoto rozsudku pak navíc vyplývá, že krajský soud učinil předmětem svého přezkumu i vinu obviněného zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 18). Na str. 11 odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvádí, že „okresní soud nepochybil, když na základě provedených důkazů u hlavního líčení, které hodnotil dle §2 odst. 6 tr. řádu, dospěl k závěru o vině obžalovaného v bodě 1) -18).“ V další části odůvodnění (opět na str. 11) hodnotí odvolací soud jako správný postup okresního soudu, který považoval za účelovou změnu výpovědi obžalovaného, mimo jiné i ohledně skutku pod bodem 18) (na str. 13) s tím, že „bylo prokázáno, že obžalovaný do nezletilé strčil jen proto, aby snáze získal mobilní telefon, který si těsně předtím poškozená strčila do kapsy, tedy proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“.
Z toho Nejvyšší soud učinil závěr, že dovolání v posuzovaném případě je přípustné a zaměřil se na to, zda námitky v něm obsažené lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Část námitek dovolatele měla charakter námitek ryze skutkových , které se mohou stát předmětem přezkumu Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení jen zcela výjimečně, a to v případě existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, resp. sp. zn. III. ÚS 2110/07). Sem lze zařadit tvrzení obviněného, že do poškozené nestrčil úmyslně. S tímto tvrzením se jak okresní soud (viz str. 24 rozsudku), tak krajský soud (viz str. 13 rozsudku) zabývaly. Důvodně dospěly k závěru, že výpověď svědkyně M. – L. K. tuto obhajobu jednoznačně vyvrací. Nejvyšší soud jejich závěry sdílí. Svědkyně násilí použité obviněným nijak nezveličovala, přičemž z její výpovědi jasně plyne, že „žduchnutí“ do jejich zad ji přinutilo vytáhnout ruce z kapes, aby udržela stabilitu. To se týkalo i ruky, v níž držela mobilní telefon. To, že vytržení telefonu z její ruky následovalo okamžitě poté, co ruku vyjmula z kapsy, připouští jediný logický závěr, že předchozí postrčení nebylo náhodné, jak tvrdil obviněný, ale úmyslné, sloužilo k snazšímu překonání odporu poškozené, a bylo tedy součástí útoku zakončeného zmocněním se mobilního telefonu.
Další část námitek již naplňovala uplatněný dovolací důvod, když tvrdila, že vzhledem k malé intenzitě násilí mělo být jednání obviněného posouzeno stejně jako v ostatních případech pouze jako přečin krádeže podle §205 tr. zákoníku, nikoli jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud však i tyto námitky shledal liché. Podle shodného závěru nižších soudů naplnil obviněný znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku tím, že „proti jinému žil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Konstantní judikatura se přitom shoduje na tom, že ani výjimečně malá intenzita násilí nemusí být důvodem pro kvalifikaci jednání pachatele jako trestného činu krádeže, dovoluje tedy posoudit čin jako zločin loupeže (k tomu viz např. č. 55/1980 Sb. rozh. trest.). Nižší intenzita násilí ale snižuje závažnost činu, což lze vyjádřit při ukládání trestu. Intenzitu násilí je pak nutno hodnotit i s přihlédnutím k průvodním okolnostem činu, zejména k věku a fyzické konstituci oběti. Je logické, že u dětí a osob vyššího věku postačí pachateli k překonání očekávaného odporu násilí nižší intenzity, než u dospělé osoby v obvyklé fyzické kondici, když i jejich schopnost na útok reagovat je snížena nebo dokonce zcela vyloučena (k tomu srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1022/2002 nebo 3 Tdo 185/2010). V posuzovaném případě útok obviněného směřoval vůči dívce ve věku deseti a půl roku, tj. dítěti, a i když vyvinuté násilí nebylo vysoké intenzity, bylo zjevně záměrně cíleno k tomu, aby poškozená přepadla vpřed, byla nucena v zájmu uchování stability vysunout ruku s telefonem z kapsy, čehož obviněný vzápětí využil k tomu, aby se jejího telefonu snáze zmocnil. V charakteru takto pojatého útoku spatřuje i Nejvyšší soud rozdíl oproti dalším případům popsaným pod body 13) – 17) rozsudku, posouzených nižšími soudu jako přečin krádeže podle §205 tr. zákoníku. Kvalifikaci útoku pod bodem 18 rozsudku krajského soudu jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku proto Nejvyšší soud shledává v souladu se zákonem.
IV.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného D. B. jako zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu.).
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr