ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1424.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1424/2011 -76
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2012 o dovolání podaném B. H. proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 138/2008 ze dne 31. října 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 169/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 169/2004 ze dne 15. prosince 2005 byl dovolatel uznán vinným pod body 37), 38), 41), 43), 44), 45), 48) - 52) citovaného rozsudku jednak trestným činem účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), jednak trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných.
V předmětné věci podal B. H. spolu s obviněnými S. D., R. M., K. S., R. H., B. M., K. K., V. G. a O. M. odvolání, přičemž odvolání v neprospěch všech jmenovaných a navíc i obžalované V. H. podala i příslušná státní zástupkyně. O takto podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 116/2006 ze dne 20. 4. 2006 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně všech shora jmenovaných, jakož i ohledně obviněného L. K. ve smyslu ust. §261 tr. ř., zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že všech deset obviněných uznal vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zák., za který jim nově uložil i příslušné tresty, konkrétně B. H. byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
K dovolání podanému nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch S. D., K. S., R. M., L. K., B. H. , R. H., B. M., V. H., K. K., V. G., O. M., proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 116/2006 ze dne 20. 4. 2006, zrušil Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 164/2008 ze dne 12. března 2008 napadený rozsudek v celém rozsahu. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Praze pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání podané K. S. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V předmětné věci pak Městský soud v Praze opětovně rozhodl dne 31. října 2008 usnesením sp. zn. 8 To 138/2008 tak, že podle §256 tr. ř. podaná odvolání R. M., B. H., R. H., B. M.-D. a státní zástupkyně zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal B. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g), h), k) a l ) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že napadené rozhodnutí podle jeho názoru ukládá a potvrzuje trest, který zákon nepřipouští a je mu uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, přičemž touto vadou trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že „v napadeném rozhodnutí dle právního názoru odsouzeného chybí, příp. je neúplný výrok, přičemž tato vada je vytýká rozhodnutí s ohledem na další dovolací důvody a touto vadou je zatíženo i rozhodnutí soudu prvního stupně.“ Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnil s tím, že jsou dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř. v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí. Blíže tyto svoje námitky konkretizoval tak, že pod bodem č. 54 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tento soud shledal některé obžalované vinnými, přičemž tak neučinil ve vztahu k dovolateli, neboť on byl již za tento skutek odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi v řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 27/2004 (trestní příkaz byl Okresním soudem v Břeclavi vydán dne 21. 4. 2004 a nabyl právní moci dne 7. 2. 2004). Tímto trestním příkazem mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, který vykonal v období od 25. 5. 2005 do 31. 12. 2005. Dále poukázal na skutečnost, že byl v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 113/2007 uznán dne 17. 9. 2008 vinným trestným činem podle §250 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž má dojít k projednání jeho odvolání. Vyjádřil tedy přesvědčení, že v nyní projednávané věci mělo v rámci odvolacího řízení dojít ke zrušení trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 27/2004, a to ve výroku o trestu a měl mu být uložen souhrnný, resp. společný trest. Stejně tak měl dle jeho přesvědčení odvolací soud vzít v úvahu, že byl dovolatel již shledán vinným (byť nepravomocně) rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 113/2008 ze dne 17. 9. 2008 a měl vyčkat právní moci tohoto rozhodnutí a následně měl být tento rozsudek ve výroku o trestu zrušen a měl mu být uložen souhrnný trest i ve vztahu k tomuto rozhodnutí. Uzavřel tedy, že tak došlo k naplnění jím deklarovaných dovolacích důvodů, když jeho jednání nebylo posouzeno jako pokračující trestný čin, resp. nebyl vyvozen z tohoto posouzení adekvátní závěr ve vztahu k uložení společného, příp. souhrnného trestu a soud druhého stupně také pochybil, když neuložil v předmětné věci souhrnný trest ve vztahu k trestu uloženému dovolateli v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 113/2007. To s tím, že tak nebyly respektovány zásady ukládání trestů specifikované v §35 a 37a tr. ř. (správně zřejmě tr. zák.). Závěrem svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „ve smyslu ustanovení §265k a §265 l trestního řádu napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 To 138/2008 ze dne 31. 10. 2008 zrušil, a to ve všech výrocích, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Městského soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V jeho rámci uvedl, že námitkám uvedeným v dovolání obviněného B. H. přisvědčit nelze. Pokud jde o první z namítaných souvisejících odsouzení (tj. trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 3 T 27/2004), k tomu uvedl, že soud prvního stupně činný v této věci, tj. Obvodní soud pro Prahu 6, si byl dobře vědom, že citovaným trestním příkazem byl obviněný postižen pro dílčí skutek pokračujícího trestného jednání, a ve svém prvním rozsudku (ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2 T 169/2004) na ni reagoval v souladu s ustanovením §37a tr. zák. V době, kdy ve věci meritorně rozhodoval podruhé (tj. rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 2 T 169/2004), nalézací soud konstatoval (str. 46 rozsudku), že tento postup již není možný vzhledem k ustanovení §45a odst. 5 tr. zák., protože obviněný H. trest obecně prospěšných prací z uvedeného trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi již vykonal. Poukázal tak na to, že soud očividně měl tuto skutečnost na mysli i při rozhodování o trestu a nelze tvrdit, že by v tomto ohledu bylo rozhodováno nespravedlivě v neprospěch dovolatele. Ve vztahu k druhému z namítaných souvisejících odsouzení (tj. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 3 T 113/2007) uvedl, že rovněž nelze námitky dovolatele akceptovat. To s tím, že se domáhá uložení souhrnného trestu za trestné jednání, jehož se dopustil jednak v době od 23. 6. 2003 do 13. 10. 2003 (v této trestní věci), a jednak v době od začátku ledna 2006 do 2. 2. 2006 (ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi). Dovolatel však dle státního zástupce přehlédl skutečnost, že mezi časově první a časově druhou trestnou činností byl ještě dvakrát odsouzen, a to jednak výše citovaným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 3 T 27/2004, jenž nabyl právní moci dne 7. 2. 2004, a jednak prvním rozsudkem vyhlášeným v této věci (tj. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2 T 169/2004). V naznačených souvislostech zdůraznil, že právní teorie i justiční praxe obecně vycházejí z premisy, že vícečinný souběh několika trestných činů je ve smyslu ukládání souhrnného trestu přerušen vyhlášením odsuzujícího rozhodnutí pro jinou trestnou činnost (jíž je ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b/ tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 113/2007 právě trestná činnost souzená v této věci), a trestná činnost spáchaná po takovém vyhlášení rozsudku je k časově předešlé trestné činnosti již recidivou, nikoli souběžným pácháním trestné činnosti. Uzavřel tedy, že vyhlášení těchto dvou rozhodnutí, bez ohledu na to, zda některé z nich bylo později v opravném řízení zrušeno, představuje překážku, která v daném případě brání ukládání souhrnného trestu. Námitky dovolatele, jež by jinak odpovídaly důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., nelze tudíž dle státního zástupce označit za opodstatněné. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dle vyjádření státního zástupce naplněn být nemohl, neboť dovolateli byl dvouletý trest odnětí svobody uložen v rámci trestní sazby stanovené v §163a odst. 1 tr. zák. (v rozsahu dvě léta až deset let) a byl mu tak uložen trest podle zákona přípustný. Nemohl být dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť žádný výrok v napadeném rozhodnutí (ani rozhodnutí jemu předcházejícím) nechybí ani není neúplný – námitka dovolatele v tomto smyslu směřovala ve skutečnosti k vadnému uložení trestu, nikoli ovšem ve smyslu neúplnosti výroku o něm. Shrnul, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl , neboť je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolatel neuvedl, v čem konkrétně tuto nepřípustnost jemu uloženého trestu spatřuje, avšak je namístě uvést, že v posuzovaném případě byl dovolatel uznán vinným jednak trestným činem účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Přísněji trestným je v tomto případě trestný čin účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 tr. zák. a za takovýto trestný čin je možno uložit trest odnětí svobody v rozsahu dvou až deseti let nebo propadnutí majetku. Je tedy zřejmé, že dovolateli uložený úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let je druhem trestu zákonem pro daný případ přípustný a je uložen také v rámci zákonem stanovené trestní sazby pro označený trestný čin a to při samé její dolní hranici. Zmíněný dovolací důvod tak byl uplatněn zjevně neopodstatněně.
Dalším dovolacím důvodem, který dovolatel ve svém podání uplatnil, je ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolatel opět blíže konkrétně neoznačil, v čem by měl daný dovolací důvod spočívat, z jeho podání je však zřejmé, že tento dovolací důvod spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud nerozhodl o zrušení jím specifikovaného rozsudku a trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi (výše přesně citovaných), a to v jejich výroku o trestu a neuložil ve vztahu k těmto rozhodnutím souhrnný (potažmo společný) trest. Zde je namístě uvést, že odvolací soud rozhodl tak, že odvolání B. H. zamítl podle §256 tr. ř., přičemž tento výrok je úplný a žádný další výrok (případně učiněný) takto nepřichází v úvahu. Skutečnost, že se odvolací soud rozhodl neuložit souhrnný nebo společný trest (jak požadoval dovolatel), není sama o sobě chybějícím nebo neúplným výrokem ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu, nýbrž se jedná pouze o jiný způsob rozhodnutí odvolacího soudu.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou potom námitky týkající se případného uložení společného či souhrnného trestu ve vztahu k dovolatelovým odsouzením Okresním soudem v Břeclavi ve věci sp. zn. 3 T 27/2004 a sp. zn. 3 T 113/2007 uplatněny právně relevantně, a částečně se jedná i o námitky důvodné.
K tomu je třeba namístě uvést následující:
Lze přisvědčit dovolateli, že jeho jednání popsané pod bodem 54) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 169/2004 ze dne 15. 12. 2005, za které byl dovolatel odsouzen již trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 27/2004 ze dne 21. 1. 2004, je namístě posoudit jako dílčí skutek pokračujícího trestného činu, jehož ostatní dílčí skutky jsou popsány ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 169/2004 ze dne 15. 12. 2005. Současně však nelze souhlasit s obecnými soudy, že v daném případě již není možné uložit společný trest. Je sice pravdou, že podle §45a odst. 5 tr. zák. se na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací hledí , jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno. Podle §35 odst. 3 tr. zák. ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. To samé však nelze říct o uložení společného trestu ve smyslu §37a tr. zák. Lze zde odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 691/2007, podle kterého na rozdíl od souhrnného trestu (§35 odst. 2 tr. zák.), je ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. spojeno s rozhodováním o vině pachatele celým posuzovaným pokračujícím trestným činem. Proto lze společný trest uložit i v případě, když ohledně dřívějšího odsouzení, které se týká některých dílčích útoků tohoto pokračujícího trestného činu, platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (např. v důsledku vykonání uloženého trestu). Touto fikcí totiž nezaniká skutečnost, že se pachatel dopustil určitého trestného činu (dílčího útoku pokračujícího trestného činu), takže postupem podle §37a tr. zák. je třeba vyslovit jeho vinu celým posuzovaným pokračujícím trestným činem a uložit mu společný trest i za dílčí útoky, ohledně jejichž dřívějšího postihu platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Omezení vyplývající z ustanovení §35 odst. 3 tr. zák. ve spojení s ustanovením §37a poslední věta tr. zák. se zde neuplatní. Shodný právní názor je obsažen i v Komentáři k trestnímu zákonu, podle kterého zahlazením nebo jinak vzniklou fikcí neodsouzení totiž nezaniká samotný fakt, že pachatel spáchal určitý trestný čin…z těchto důvodů a vzhledem k tomu, že na rozdíl od souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. je ukládání společného trestu podle §37a tr. zák. spojeno též s rozhodnutím o vině, se zde neuplatní omezení uvedené v §35 odst. 3 tr. zák. (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 333 s.). Nezbývá než uzavřít, že za situace, kdy obecné soudy (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 169/2004 ze dne 15. prosince 2005 str. 46 – U obž. B. H. se zcela nepochybně ve vztahu k citovanému příkazu Okresního soudu v Břeclavi jedná o pokračující trestnou činnost, když soud poukazuje na místní časovou souvislost a stejný způsob provedení trestného činu a původně soud postupoval tedy dle §37a tr. zák. Obžalovaný však v mezidobí uložený trest obecně prospěšných prací vykonal a s ohledem na ustanovení §45a odst. 5 tr. zák. tedy již tento postup nepřichází v úvahu ) dospěly ke správnému právnímu závěru, že se v daném případě jedná o dílčí útok pokračujícího trestného činu, měly postupem podle §37a zrušit trestní příkaz Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 27/2004 ze dne 21. 1. 2004, a rozhodnout znovu o vině dovolatele tímto dílčím útokem (popsaným pod bodem 54/ rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 169/2004 ze dne 15. 12. 2005). Je zřejmé, že co se týká otázky ukládání trestu, vzal Obvodní soud pro Prahu 6 tuto skutečnost v úvahu, když byl dovolateli navíc uložen trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby (a to jako trest nepodmíněný i vzhledem ke skutečnosti, že se nyní posuzované trestné činnosti dopustil krátce po podmínečném propuštění v trestní věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 T 20/97, a to ve zkušební době k tomuto podmíněnému propuštění) a případné uložení společného trestu by již nemělo na takto uložený trest žádný (významný) vliv.
Naopak nelze přisvědčit dovolateli, že mu měl být ukládán souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 113/2007 ze dne 17. 9. 2008. Jak vyplývá z ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (§35 tr. zák.), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin . Za daných okolností, kdy trestné činnosti, za kterou byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 113/2007 ze dne 17. 9. 2008, se dovolatel dopustil až v roce 2006, tedy již poté, co byl vyhlášen dne 24. května 2005 první odsuzující rozsudek v nyní projednávané věci, nejedná se již o souběh trestných činů, nýbrž o recidivu a pro uložení souhrnného trestu nejsou splněny zákonné podmínky. V této souvislosti lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 31/70 ze dne 28. 12. 1970, podle kterého byl-li trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, nejde o souběh, a je tedy vyloučeno uložení souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák., i když byl tento rozsudek v dalším řízení zrušen a nový odsuzující rozsudek byl soudem prvního stupně vyhlášen až po spáchání trestného činu, za který se trest ukládá . Ani dovolací soud tedy nespatřuje žádný zákonný důvod, na základě kterého měl být dovolateli ukládán souhrnný trest.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který dovolatel ve svém podání také uplatnil je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádné opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa).
S ohledem na již shora uvedené je namístě uvést, že podané dovolání je částečně opodstatněné, a to z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. v části, která se týká neuložení společného trestu podle §37a tr. zák., když v tomto směru nutno poukázat na argumentaci uvedenou již shora. Přes uvedené však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není třeba zmíněnou vadu napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, která založila důvod dovolání, napravit kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu nebo vydáním nového rozhodnutí ve věci. To proto, že jsou v daném případě zjevně splněny obě kumulativně stanovené podmínky obsažené v ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V posuzované věci totiž přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání nemůže vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci podstatně změnila v jeho prospěch a to ani v případě, kdyby Nejvyšší soud zcela vyhověl podanému dovolání. Nelze v tomto směru než připomenout, že dovolatel byl odsouzen také za rozsáhlou (skutkově) trestnou činnost, vysoce společensky nebezpečnou, když byl shledán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., když se jednalo o trestné činy pokračující, ohrožené trestní sazbou v rozpětí dvou až deseti let. V této souvislosti je namístě připomenout, že dovolateli byl předmětným rozsudkem uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s ostrahou a tedy na samé spodní hranici zmíněné zákonné trestní sazby, když odvolání státního zástupce proti takto uloženému trestu zamítl. Takto potom nelze než dospět k závěru, že jiné rozhodnutí (o trestu) formálně ani fakticky nepřichází v úvahu, a proto také ani případné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení dovolatele, a to ani z hlediska namítaných úvah o druhu a výši případně (nově) ukládaného (spravedlivého) trestu. Stejně tak ovšem nelze dospět k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, má po právní stránce zásadní význam. V této souvislosti je namístě poukázat na již shora uvedené s tím, že otázka ukládání společného trestu již v praxi soudů byla judikatorně vyřešena (a to i s poukazem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak uvedeno shora) a ani z jiných důvodů nepředstavuje obtíže, když dovolatel se také domáhá řešení takové právní otázky, která nemá pro posouzení věci (z hlediska viny i trestu) určující význam. V dané věci je pouze okrajovou a její řešení v dovolacím řízení (přes vytýkané pochybení) by nemohlo přinést žádnou podstatnou změnu napadeného rozhodnutí nebo právních vztahů jím založených.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka