ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1539.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1539/2011 -38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného I. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 58/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 14/2011, za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 58/2011, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 T 14/2011.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný I. B. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 T 14/2011, byl obviněný I. B. uznán vinným zločinem zabití podle §141 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen /„tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 8. 12. 2010 v době kolem 06,40 hodin na dvoře domu v Č.ul. v P., okres N., v silném rozrušení a po předchozím zavrženíhodném jednání poškozené, v úmyslu usmrtit, napadl svoji bývalou družku, poškozenou J. S., tak, že ji úderem vedeným velkou intenzitou zasáhl do pravé boční strany krku a tím jí způsobil odlomení velkého rohu chrupavky štítné vpravo a především prudké úrazové podráždění bloudivého nervu a regulačních center v oblasti větvení společné krkavice s následným akutním selháním oběhové činnosti, v důsledku kterého poškozená na místě zemřela“. Za to byl obviněný podle §141 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. O uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl soud výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
O odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 58/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným zvlášť závažným zločinem zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, podle nějž obviněný „dne 8. 12. 2010 v době kolem 06,40 hodin na dvoře domu v Č. ul. v P., okres N., v rozrušení a po předchozím zavrženíhodném jednání poškozené, směřujícím k tomu, aby se obžalovaný nemohl stýkat se svým synem a aby ho připravila o majetek, což pro něj představovalo existenční ohrožení, ztrátu domova, citelné ohrožení jeho životní úrovně a pocit křivdy, který v něm narůstal, v úmyslu usmrtit, napadl svoji bývalou družku, poškozenou J. S., tak, že ji úderem rukou vedeným velkou intenzitou zasáhl do pravé boční strany krku a tím jí způsobil odlomení velkého rohu chrupavky štítné vpravo a především prudké úrazové podráždění bloudivého nervu a regulačních center v oblasti větvení společné krkavice s následným akutním selháním oběhové činnosti, v důsledku kterého poškozená na místě zemřela“. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. O uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody pak rozhodl shodně jako soud prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 6. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal následně dovolání nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného I. B. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně připomněl, že Vrchní soud v Praze se důvodně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obviněný usmrtil poškozenou ve stavu „silného rozrušení“, přičemž tuto eventualitu kategoricky odmítl. Na straně druhé však nesprávně - stejně jako soud prvního stupně - shledal v jednání obviněného naplnění dalšího zákonného znaku zvlášť závažného zločinu zabití podle ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku, a to „předchozího zavrženíhodného jednání“ poškozené J. S. vůči obviněnému. To mělo podle soudu druhého stupně spočívat v tom, že obviněný byl vystaven extrémnímu psychickému týrání a ponižování, přičemž mu hrozilo citelné zhoršení životní úrovně, pád do chudoby či značné sociální nejistoty. Tento svůj závěr však soud nepodložil dostatečně přesvědčivou právní argumentací, která by skutečně svědčila pro naplnění shora citovaného zákonného znaku. S jeho právním závěrem podle dovolatele souhlasit nelze. Je přesvědčen, že soud ve skutečnosti na jednání obviněného znaky privilegované skutkové podstaty uvedené v §141 odst. 1 tr. zákoníku aplikoval nedůvodně, tedy aniž by pro tento postup byly splněny podmínky předpokládané zákonem.
Dovolatel poukázal na to, že mezi obviněným a poškozenou sice došlo k výraznému narušení partnerských vztahů a ke sporům o vyřešení majetkové situace a styků obviněného se synem. Vyhrocené vzájemné spory probíhaly v posledních měsících před spácháním činu a není třeba zpochybňovat, že obviněný byl několikrát postižen ze strany poškozené způsobem, který mohl pociťovat jako výraznou újmu. Podle dovolatele je však podstatné, že vzniklá situace - partnerská krize - nijak výrazně nevybočovala z rámce jiných obdobných kritických situací, k nimž v partnerských vztazích běžně dochází a jež bývají předmětem občanského soudního řízení nebo i řízení trestního v případě, že konkrétní jednání stran naplní znaky skutkové podstaty některého z trestných činů. Obviněný k řešení svého déletrvajícího sporu s poškozenou občanskoprávní cestou nepřistoupil, ač tak učinit mohl. Jeho aktivita v tomto směru skončila jedinou konzultací s advokátkou. Své zájmy naopak prosazoval nepřípustným způsobem a uchyloval se k zjevně protiprávnímu jednání vůči poškozené, která na něj proto podala trestní oznámení a bylo proti němu vedeno trestní stíhání. Navzdory tomu svůj přístup k řešení sporu nezměnil. U obviněného nelze hovořit ani o tom, že by byl jeho životní standard zcela zásadně nebo dlouhodobě snížen, popř. že by byla v důsledku jednání poškozené zásadním způsobem ohrožena jeho existence či život nebo zdraví. Měl možnost bydlet u svého otce a s ohledem na svoji kvalifikaci mohl získat zaměstnání a tedy možnost výdělku. Byť byl poškozenou donucen opustit společné obydlí, které zčásti vybudoval a financoval, nebyla dosud dořešena otázka vzájemného majetkového vyrovnání. Poškozená se sice o dosažení vzájemného vyrovnání zjevně nesnažila, nicméně v možnostech obviněného bylo domáhat se svých práv soudně a nepochybně si byl vědom, že v jistém rozsahu by byl jeho nárok na majetkové vyrovnání uspokojen.
V další části dovolání nejvyšší státní zástupce citoval z judikatury Nejvyššího soudu k otázce, co lze považovat za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného (tzv. provokaci) ve smyslu privilegované skutkové podstaty zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku, s tím, že v daném případě taková situace nenastala. Přestože chování poškozené J. S. mělo na vzniku kritické partnerské situace svůj významný podíl a z pohledu obviněného bylo právem pociťováno negativně, rozhodně nedosáhlo takové intenzity a škodlivosti, aby bylo souměřitelné se společenským zájmem na ochraně života občanů. Z provedeného dokazování podle dovolatele ostře vystupuje naprostý nesoulad mezi způsobem chování poškozené vůči obviněnému I. B. a závažností následku jeho trestného jednání v podobě jejího úmyslného usmrcení. Proto se právní posouzení skutku soudem druhého stupně jeví jako rozporné jak se současnou justiční teorií, tak i praxí. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud nejenže nenapravil vadu v právním posouzení skutku, kterou bylo zatíženo rozhodnutí soudu prvního stupně, ale stejnou vadu, byť s jiným odůvodněním, ve svém rozhodnutí zopakoval, a to navzdory obsahu řádného opravného prostředku podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a se zřetelem k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a §265p odst. 1 tr. ř. ad 1/ zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 58/2011, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; ad 2/ podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a ad 3/ podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl o tom, že se obviněný bere do vazby. Současně vyslovil souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ rozhodnutí věci jiným než navrženým způsobem.
K podanému dovolání se podle se podle §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil obviněný I. B., který úvodem rozvedl obsah zákonného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jeho prostřednictvím se - s výjimkou případů, kdy je dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé - nelze v dovolacím řízení domáhat změny skutkových zjištění. Právě nesprávné hodnocení ve věci provedených důkazů soudům ve skutečnosti vytýká nejvyšší státní zástupce - dovolatel, který namítá v podstatě to, že soudy nesprávně přiznaly jednání poškozené větší míru intenzity a škodlivosti, než jakou údajně mělo. Obsah důkazů ve vztahu k otázce existence „omluvitelné pohnutky“ ve smyslu privilegované skutkové podstaty podle §141 odst. 1 tr. zákoníku hodnotí dovolatel vlastním způsobem a přisuzuje jim zcela jiný význam. Svou argumentací tak zvolený důvod dovolání nenaplnil. Proto obviněný navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí, ať již v intencích §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. nebo v intencích §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí v prvé řadě posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva . Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku či jiné právní posouzení odpovídá zákonu. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé a rozvedený v jeho odůvodnění, popř. i další okolnosti významné z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Se zřetelem k obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání nejvyššího státního zástupce se opírá o důvody, které lze z hlediska tohoto dovolacího důvodu považovat za právně relevantní .
Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Především je třeba v obecné rovině připomenout, že trestného činu vraždy (§140 tr. zákoníku) i trestného činu zabití (§141 tr. zákoníku) se dopustí ten, kdo úmyslně usmrtí člověka, přičemž u zabití na rozdíl od vraždy pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. To znamená, že skutková podstata trestného činu (zločinu) zabití je tzv. privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy.
V případě trestného činu zabití tedy musí být zjištěno, že silné rozrušení pachatele pochází ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Jinými slovy, jde o duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu. Silné rozrušení jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost pachatele, ale vždy u něj vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat. Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z výše uvedených stavů. Omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení. Nelze proto mezi ně řadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu jen proto, že jednání poškozeného je pachateli - byť důvodně - nepříjemné.
Předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného je u trestného činu podle §141 tr. zákoníku privilegovanou skutkovou okolností tehdy, jestliže pachatel byl vyprovokován k činu takovým chováním poškozeného, jež je obecně považováno za jednání v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Je třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, kterým je lidský život. Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku ve své druhé variantě by z tohoto pohledu mělo být vykládáno spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně škodlivé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. Vedle útoků na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost může jít i o závažné útoky vůči majetku, ovšem k nim je třeba přistupovat v tomto směru velmi zdrženlivě. Půjde zpravidla jen o takové útoky, které mají za následek ohrožení existenční jistoty postiženého, např. ve formě ožebračení, ztráty sociální jistoty, domova apod. Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z výše uvedených stavů. S ohledem na specifika nyní projednávaného případu je konečně nutno zdůraznit důležitou skutečnost, že ve výše uvedeném smyslu musí jít o ospravedlňující pohnutku a nikoli o pouhé vyprovokování, např. bezcharakterním (nemorálním) jednáním poškozeného, na které pak pachatel reaguje smrtícím útokem (k výše uvedeným otázkám srov. v právní nauce např. Šámal a kol.: Trestní zákoník II – Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 1325 a násl., a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn.. 4 Tdo 7/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1367/2011).
Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je předně nutno konstatovat, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se zcela správně neztotožnil se závěrem Krajského soudu v Praze jako soudu prvního stupně, že obviněný jednal v silném rozrušení podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Jakkoli bylo zjištěno, že obviněný se usmrcení poškozené nedopustil „s chladnou hlavou“, když mezi nimi předtím došlo k verbální i fyzické potyčce, která vyústila v použití obranného pepřového spreje poškozenou, kterým byl obviněný pravděpodobně zasažen do očí, nelze odhlédnout od skutečnosti, že podle zjištění soudu to byl právě obviněný, kdo v ranních hodinách kritického dne 8. 12. 2010 vyhledal poškozenou. Jak sám připustil, neučinil tak poprvé, přestože s ohledem na genezi dlouhodobého sporu s poškozenou o majetek a úpravu styku s dítětem musel předpokládat, že při rozhovoru s ní nemusí dojít k dohodě a mohou vzniknout i silné emoce, jak se také následně stalo, když poškozená nemínila přistoupit na jakýkoliv jeho požadavek či prosbu. Dovolatel dobře věděl, že poškozená v minulosti jeho opakované „snahy o vzájemnou dohodu“ tvrdošíjně odmítala. Kontakt s ním nesla zjevně nelibě a tyto situace řešila buď opakovaným přivoláním policie, nebo podáním trestního oznámení. Těžko se tedy mohl domnívat, že právě inkriminovaného dne vyústí jejich dialog v pro něj přijatelný výsledek. Dané skutkové okolnosti spolu s tím, že obviněný zcela rezignoval na využití právních prostředků k řešení sporu a snažil se svých majetkových a rodičovských práv domoci sám bez ohledu na trestní stíhání již iniciované poškozenou, podle názoru Nejvyššího soudu naplnění zákonného znaku „silného rozrušení ve strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli“, jak má na mysli ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku, vylučují. V tomto směru proto nelze napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytknout nesprávné právní posouzení skutku.
Zároveň však není možno s odvolacím soudem souhlasit v tom, že počínání poškozené vůči obviněnému bylo takového charakteru, aby odůvodňovalo závěr o naplnění jiného zákonného znaku trestného činu (zločinu) zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, a sice že jednal v důsledku „předchozího zavrženíhodného jednání poškozené“. Přestože obviněný mohl důvodně pociťovat jednání J. S. vůči své osobě jako nemorální, zraňující, nespravedlivé či neuctivé, rozhodně nedosahovalo takové intenzity, aby bylo (viz výše) v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Jak již bylo uvedeno, v případě zavrženíhodného jednání poškozeného směřujícího především vůči majetku pachatele musí jít o extrémní situace, kdy je bezprostředně ohrožena jeho existenční jistota (např. ve formě jeho naprostého ožebračení, ztráty sociální jistoty, domova atd.), nebo o výrazný zásah do jeho osobnostní sféry. Ze skutkových zjištění soudů však takové skutečnosti dovodit nelze. Jak uvedl obviněný při svém výslechu u hlavního líčení dne 1. 4. 2011, především se neocitl „na ulici“, ale měl možnost bydlet u svého otce. Přestože měl pozastavenou živnost, pracoval brigádně jako instalatér, kterým se také vyučil, a podle své výpovědi z přípravného řízení dosahoval čistého měsíčního příjmu cca 20 – 30 tisíc Kč. V žádném případě tak nelze mít za to, že se v důsledku vykázání ze společné domácnosti poškozenou ocitl v natolik tíživé sociální situaci, které vzhledem ke svým možnostem nemohl nijak vzdorovat a nevidět z ní žádného východiska. Nebylo také zjištěno, že by se jednání poškozené ve svých důsledcích nějak vymykalo nikoli výjimečným průvodním jevům partnerských rozchodů tzv. „ve zlém“, kdy se partneři nejen nedokážou shodnout na způsobu vypořádání majetku nebo výkonu rodičovských práv, ale dokonce si v tomto směru nevycházejí vstříc zcela záměrně ve snaze získat pocit převahy nad tím druhým, mstít se mu za domnělá i skutečná příkoří z minulosti, zranit jeho city nebo mu jinak znepříjemňovat život apod. Obviněný se odmítal smířit s tím, že se s poškozenou nerozešli v dobrém, a opakovaně ji vyhledával ve snaze se s ní „rozumně domlouvat“. Stále ji kontaktoval přesto, že mu dříve opakovaně dala jednoznačně najevo, že v otázce majetkového vyrovnání mu vstříc nevyjde. Tím se v podstatě na její verbální agresi, která v osudný den přerostla ve fyzickou šarvátku s tragickým koncem, sám spolupodílel tím, že si na poškozenou jdoucí do práce počkal a snažil se s ní znovu komunikovat.
Vedle nesprávné aplikace znaků privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití (§141 odst. 1 tr. zákoníku) na předmětný skutek je však nutno oběma soudům rozhodujícím v dané trestní věci vytknout ještě další - podstatně významnější - pochybení, pro které napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát. Touto vadou je, že za stávajícího skutkového stavu věci dospěly soudy ke shodnému závěru, že obviněný I. B. jednal v úmyslu (§15 tr. zákoníku) poškozenou usmrtit.
Zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, i zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 tr. zákoníku, pro který původně podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze dne 4. 3. 2011 na obviněného pod sp. zn. KVZ 82/2010 obžalobu, jsou trestnými činy úmyslnými (§13 odst. 2 tr. zákoníku, §15 tr. zákoníku). Úmysl pachatele, ať už přímý nebo nepřímý (§15 tr. zákoníku) tedy musí směřovat k usmrcení jiného. K závěru o takovém úmyslu však nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě způsobit smrt . Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění (smíření) vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti jiného). Podle právní nauky srov. např. V. Solnař: Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění (smíření) pachatele s následkem, neboť i zde se vlastně jedná o formu chtění. srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003, Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, P. Šámal srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I, Komentář, 1. vydání, C. H. BECK Praha 2009/2010, str. 173 v Komentáři k trestnímu zákoníku upozorňuje na to, že srozuměním na podkladě teorie smíření (srov. §15 odst. 2 tr. zákoníku) je vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem. Uvedené kladné stanovisko musí tedy vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku.
V posuzovaném případě se soudy shora uvedenými zásadami důsledně neřídily.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, který v rámci odvolacího řízení ještě upřesnil a částečně modifikoval do podoby vyjádřené v popisu skutku ve výroku o vině (tzv. skutková věta). Úmysl obviněného usmrtit poškozenou soudy dovodily toliko z jediného - byť razantního - úderu (pěstí) do pravé boční strany jejího krku. V judikatuře se přitom zdůrazňuje (srov. např. R 19/1969 SbRt.), že při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nestačí dokonce ani zjištění, že např. napadeného bodl větším nožem do prsou. Vždy je nutno vycházet z posouzení všech okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého způsobu či nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod.
Nejvyšší soud (obecně) nepochybuje o tom, že člověka lze za určitých okolností usmrtit i jediným razantním úderem holé ruky do krku, zvláště jedná-li se o osobu dobře fyzicky disponovanou a dojde-li k zasažení míst důležitých pro život. Při posuzování úmyslu pachatele zbavit někoho života je však třeba, a to především v případech, kdy pachatel násilí neužil opakovaně či jednal bez použití zbraně, velmi bedlivě a důsledně zkoumat jednak okolnosti útoku, a dále pak to, zda pachatel mohl alespoň předpokládat, že jediným takovým úderem (zde do boční strany krku) je s ohledem na své znalosti a dispozice schopen smrtelný následek způsobit, a zároveň byl s takovou eventualitou, pokud nastane, přinejmenším srozuměn (viz shora).
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že obviněný aktivně provozoval a ovládá bojový sport - karate do té míry, že je držitelem tzv. černého pásu, tedy určitého stupně závodnické dovednosti, v tomto případě značně vysokého, a jako takový je znalý smrtících úderů (viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu resp. str. 20 shora rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené skutkové zjištění ovšem učinily výhradně na základě vlastního vyjádření obviněného, který v průběhu trestního řízení své schopnosti a zkušenosti v tomto bojovém sportu opakovaně prezentoval sám , aniž by byl ovšem ochoten upřesnit, kde se v něm cvičil a jak dosáhl jím tvrzené odborné způsobilosti. Při výslechu v přípravném řízení dne 18. 1. 2001 doslovně uvedl, že se mu věnoval od 12 let. Dosažení černého pásu „nemá nikde zapsané, je to od mistra“. Dále uvedl, že je mu známo, že údery na krk mohou být nebezpečné a např. při zápasech v karate nejsou dovoleny. On sám by ovšem nikdy nic takového nepoužil. Venku se nikdy nepral a své umění používal v minulosti jen při závodech. O tom, že obviněný měl aktivně provozovat karate, získal orgán činný v přípravném řízení poznatek i od bratra poškozené M. H., který však zároveň uvedl, že „žádné podrobnosti k tomu neví, ale že obviněný měl snad i po nějakou kratší dobu v nedávné minulosti zaskakovat za trenéra mládeže – asi v místě původního bydliště v P.“ (viz úřední záznam na č. l. 321 spisu). V reakci na tuto informaci bylo provedeno příslušné šetření, avšak s negativním výsledkem. Obviněný nebyl registrován jako trenér ani v pražském ani ve středočeském svazu karate, a proto bylo jeho působení na pozici trenéra mládeže fakticky i právně vyloučeno. Registrován dokonce nebyl ani jako žák v některém z pražských oddílů (viz str. 333 a násl. spisu). Jinými slovy, tvrzení obviněného o tom, že je bývalým závodním karatistou, provedeným dokazováním nijak objektivizováno nebylo.
Za takových okolností se ovšem závěr soudů o tom, že obviněný skutečně aktivně karate provozoval a ovládá s ním spojené „smrtící údery“ a že tímto způsobem cíleně zaútočil na poškozenou s vědomím, že ji může usmrtit, jeví jako minimálně předčasný.
Pochybnosti o cílenosti úderu obviněného budí také zjištění, že poškozená proti němu těsně předtím použila obranný sprej s dostatkem náplně. Podle odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, byla obsahem lahvičky nalezené na místě činu zasažena nejvíce čepice a méně pak také bunda obviněného. Z toho lze vyvodit, že látka musela směřovat i do prostoru nacházejícím se mezi oběma místy, tedy na hlavu, resp. obličej obviněného. Bylo by totiž krajně nelogické, aby poškozená sprejem mířila jenom na jeho oděv. Látka v obranném spreji obsažená je určena především k tomu, aby způsobila okamžitou palčivou bolest očí a vyřadila tak osobu, proti níž je spreje použito, z aktivní činnosti. Pokud byl tedy obviněný zasažen sprejem např. i do oblastí očí, jak sám uváděl, navíc při fyzické potyčce (strkanici) s poškozenou, je otázkou, zda byl vůbec v takové situaci schopen záměrně a především s nezbytnou přesností zasáhnout poškozenou do inkriminované oblasti krku (což bezprostředně vedlo k jejímu usmrcení), či zda spíše okolnosti útoku nesvědčí pro závěr, že poškozenou udeřil tzv. „naslepo“.
Z těchto důvodů a též s poukazem na výše rozvedená teoretická východiska - pokud jde o úmyslné zavinění - dospěl Nejvyšší soud k závěru, že poměrně nepřesný popis skutku ve výroku napadeného rozsudku, byť je do něj vtěleno, že obviněný napadl poškozenou „v úmyslu usmrtit“, a především ve věci dosud učiněná skutková zjištění nedovolovaly přijmout jednoznačný závěr, že mezi jednáním obviněného a smrtí poškozené je dán příčinný vztah zahrnutý úmyslným zaviněním (§15 tr. zákoníku) . Dovolateli lze ovšem zároveň plně přisvědčit v právním názoru, že o zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku se v posuzovaném případě nemůže jednat, a to vzhledem k absenci dalších znaků této privilegované skutkové podstaty (viz důvody uvedené shora).
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 58/2011, a zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 T 14/2011. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozhodnutí o zrušení shora uvedených rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady zjevně nebylo možno odstranit v zasedání veřejném.
Věc se tak vrací do stádia řízení před soudem prvního stupně, kdy Krajský soud v Praze bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.) . Především je nezbytné, aby doplnil dokazování v takovém rozsahu, aby mohl dospět ke spolehlivému závěru o tom, že obviněný skutečně ovládá bojový sport (karate) do té míry, že zná techniky, jimiž lze člověka jedním úderem rukou usmrtit, a vzhledem k praxi je současně dokáže účinně a s vědomím následku použít. V tomto směru nelze vystačit s ničím (tj. důkazně) nepodloženými tvrzeními obviněného, neboť ve skutečnosti mohl mít útok i zcela jiný průběh. Proto bude třeba především zjistit, kam byl obviněný zasažen náplní z obranného spreje, který vůči němu měla použít poškozená, a nakolik by mu případné postižení očí vůbec umožňovalo se bezprostředně nato orientovat v prostoru a vést účinný a mířený úder do úzce vymezené oblasti (zde na krk postižené osoby). Ani samotná skutečnost, že je někdo karatista, totiž bez dalšího neznamená, že si jako karatista v určité situaci vědomě počíná. Bude-li to k objasnění daných otázek nezbytné, soud za tímto účelem nechá vypracovat posudek příslušného znalce, popř. znalců. Bez dostatečně objektivizovaných okolností útoku obviněného na poškozenou se nelze při posouzení subjektivní stránky jeho jednání (zavinění) obejít. Teprve poté bude možno zjištěný skutek podřadit pod odpovídající právní kvalifikaci . Zda se jedná o zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, který ve skutku spatřovala obžaloba, anebo zda půjde o některý z trestných činů (ublížení na zdraví), u nichž zákon předpokládá způsobení smrti toliko z nedbalosti (§16 tr. zákoníku), nelze v nynější fázi řízení jakkoli předjímat.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení platí i na nyní posuzovaný případ, neboť zrušením pozbyl výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu právní moci i vykonatelnosti a ve výkonu trestu uloženého rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 58/2011, který obviněný k dnešnímu dni vykonává ve Věznici, proto nelze pokračovat. Zároveň byl zrušen i původní rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 T 14/2011. Nejvyšší soud o vazbě obviněného I. B. rozhodl tak, že se do vazby nebere , neboť z předloženého spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by zakládaly některý z důvodů vazby podle §67 tr. ř., přičemž rozhodnutí o vazbě (z hlediska žalovaného trestného činu podle §140 odst. 1 tr. zákoníku) nelze navíc odůvodnit ani skutkovými okolnostmi.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler