ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1634.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1634/2011 -13
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání podaném S. G., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 351/2011 ze dne 19. 7. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 172/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 172/2010 ze dne 22. 3. 2011 byla dovolatelka uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž takto uložený trest jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců.
V předmětné věci podala S. G. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 351/2011 ze dne 19. 7. 2011 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala S. G. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že skutek, kterým byla shledána vinnou, nevykazuje všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, když soudy své závěry opřely pouze o výpověď svědka F. (ten byl soudem prvního stupně nazván závislým), ze které nelze dovodit vinu dovolatelky, a v této souvislosti tak namítla, že celkové výsledky dokazování byly do té míry neurčité, že měl být soudy aplikován princip in dubio pro reo. Dodala, že s ohledem na uvedené měl být ve věci pořízen znalecký posudek (rekonstrukce) zabývající se rychlostí její jízdy, což však soudy odmítly. Konečně poukázala i na výpověď poškozené, která uvedla, že se sama cítí být odpovědnou za vznik svého zranění, když přes upozornění dovolatelky se před jízdou nepřipoutala bezpečnostním pásem. Uzavřela s tím, že na základě veškerých provedených důkazů a každého z nich jednotlivě nelze dovodit její vinu označeným přečinem. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 zrušil napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Praze a podle §265k odst. 2 tr. ř. „zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení“. Dále učinila alternativní návrh spočívající v tom, aby Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo podle §265m odst. 1 tr. ř. „v tomto smyslu sám rozhodl“.
Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, kterým by nejvyšší státní zástupce případně uplatnil svá práva vyplývající z ustanovení §265h odst. 2 tr. ř., zejména právo vyjádřit se k dovolání obviněné.
Na tomto místě je nutné připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V posuzované věci totiž z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatelka namítla, že na základě ve věci vedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů nebylo namístě, aby ji soudy shledaly vinnou označeným přečinem. Avšak oba soudy, zejména i v důvodech svých (přijatých) rozhodnutí v dané věci přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, jak je hodnotily a na základě čeho dospěly k právním závěrům, které nakonec přijaly. Při svém rozhodování oprávněně vycházely z výpovědi svědka F., který jízdu dovolatelky v kritické době viděl, když zajisté nejsou žádné důvody k tomu, aby uvedený svědek byl ve věci jakkoli zaujatý. Poukaz na to, že v důvodech svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že T. F. považuje za závislého svědka, zjevně neodpovídá realitě, když se jedná zjevně o jistou nedbalost při vyhotovení písemné podoby rozsudku a jeho odůvodnění, avšak v plném kontextu argumentace vedené tímto soudem je nepochybné, že označený svědek je osobou nezaujatou a tedy nezávislou, jak mělo být správně uvedeno. Pochybení v tomto směru je pochybením pouze slovním, nikoli však obsahovým a nelze z něj při dalších úvahách vycházet. Nelze ani přehlédnout výsledky šetření předmětné nehody prováděné policií, zejména pořízený protokol o dopravní nehodě a pořízenou fotodokumentaci a lékařské zprávy o zranění poškozené. Z výsledků ve věci vedeného dokazování je potom zjevné, že dovolatelka nepřiměřila rychlost své jízdy aktuálnímu stavu a povaze vozovky, v důsledku čehož s vozidlem havarovala a poškozené přivodila popsané zranění. Zbývá dodat, že výpověď poškozené prokazuje její spoluzavinění na vzniklém následku (poškození svého zdraví), což odvolací soud správně označil za okolnost, ke které soud prvního stupně přihlédl v rámci svých úvah o uložení trestu. Konečně je na místě uvést, že oba soudy se zabývaly návrhy dovolatelky na doplnění dokazování a zákonu odpovídajícím způsobem také vysvětlily, proč tyto návrhy neakceptovaly. Námitky dovolatelky tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné a logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Z uvedeného tak zjevně vyplývá, že námitky dovolatelky z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují pouze do oblasti úplně učiněných skutkových zjištění a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka