ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1645.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1645/2011 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. ledna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 6. 2011, sp. zn. 2 To 160/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 126/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 T 126/2010-158, byl obviněný M. D. uznán vinným pěti trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že
„1) v období od 1. března 2006 do 31. srpna 2006 v L., Š., ani jinde řádně neplnil vyživovací povinnost ke svému nezletilému synovi, která mu byla upravena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 5. 1993, sp. zn. 12 Nc 210/93, na částku ve výši 300,- Kč měsíčně s účinností od 13. 10. 2004, k rukám matky oprávněného B. O., trvale bytem B., Š., a za uvedené období dluží na výživném částku 1.800,- Kč, přičemž v tomto období nebyl nikde zaměstnán, když dne 28. 2. 2006 byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce v Šumperku,
2) v období od 8. ledna 2007 do 2. listopadu 2007 v L., Š., ani jinde řádně neplnil vyživovací povinnost ke svému nezletilému synovi, která mu byla upravena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 5. 1993, sp. zn. 12 Nc 210/93, na částku ve výši 300,- Kč a která mu byla následně upravena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 40 P 188/98, který nabyl právní moci dne 28. 2. 2007, na částku ve výši 400,- Kč měsíčně se zpětnou účinností od 1. 3. 2006 a se splatností vždy každého 1. dne v měsíci k rukám matky oprávněného B. O., trvale bytem B., Š., a za uvedené období dluží na výživném částku 4.200,- Kč, přičemž v tomto období nebyl nikde zaměstnán, když dne 7. 1. 2007 byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce v Šumperku,
3) v období od 20. května 2009 do 23. listopadu 2009 v L., Š., ani jinde řádně neplnil vyživovací povinnost ke svému nezletilému synovi, která mu byla upravena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 5. 1993, sp. zn. 12 Nc 210/93, na částku ve výši 300,- Kč a která mu byla následně upravena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 40 P 188/98, který nabyl právní moci dne 28. 2. 2007, na částku ve výši 400,- Kč měsíčně se zpětnou účinností od 1. 3. 2006 a se splatností vždy každého 1. dne v měsíci k rukám matky oprávněného B. O., trvale bytem B., Š., a za uvedené období dluží na výživném částku 2.400,- Kč, přičemž v tomto období nebyl nikde zaměstnán, když dne 19. 5. 2009 byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce v Šumperku,
4) v období od 8. ledna 2007 do 2. listopadu 2007 v L., okres Š., ani jinde řádně neplnil vyživovací povinnost ke svým nezletilým dětem, která mu vyplývá z ustanovení §85 zákona o rodině, přičemž dle svých možností při stálém zaměstnání mohl hradit výživné ve výši minimálně 200,- Kč na každé z dětí, a za uvedené období dluží na výživném matce dětí R. D., trvale bytem L., částku 4.400,- Kč, přičemž v tomto období nebyl nikde zaměstnán, když dne 7. 1. 2007 byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce v Šumperku,
5) v období od 20. května 2009 do 23. listopadu 2009 v L., okres Š., ani jinde řádně neplnil vyživovací povinnost ke svým nezletilým dětem, která mu vyplývá z ustanovení §85 zákona o rodině, přičemž dle svých možností při stálém zaměstnání mohl hradit výživné ve výši minimálně 200,- Kč na každé z dětí, a za uvedené období dluží na výživném matce dětí R. D., trvale bytem L., částku 2.400,- Kč, přičemž v tomto období nebyl nikde zaměstnán, když dne 20. 5. 2009 byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce v Šumperku“
Za trestný čin popsaný v bodě ad 1) výroku byl obviněnému podle §213 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2006, č. j. 7 T 60/2006-38, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 2 To 627/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestné činy popsané v bodech ad 2) - 5) byl obviněný podle §337 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně. Pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl v rámci souhrnného trestu uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců. Soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 11. 2010, č. j. 4 T 60/2010-55, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 13. 6. 2011, č. j. 2 To 160/2011-179, jímž podle §256 tr. ř. odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 6. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že Okresní soud v Šumperku v minulosti ve věci sp. zn. 40 P 374/1998 opakovaně rozhodnutími ze dne 5. 5. 2006 a 9. 6. 2010 zamítl návrh na stanovení výživného pro děti, a to z důvodu jeho neschopnosti výživné hradit. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, však v nyní projednávané trestní věci dospěl k závěru, že není těmito rozhodnutími opatrovnického soudu vázán, zejména proto, že opatrovnický soud se nezabýval případnou možností obviněného (dovolatele) obstarat si zaměstnání. V odůvodnění svého rozhodnutí však zároveň nijak nezdůvodnil, proč má za to, že opatrovnický soud se touto eventualitou nezabýval, a stejně tak pominul odkaz na judikaturu ve vztahu k trestnému činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. Dovolatel připomněl, že tento trestný čin je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl se musí vztahovat i k vyhýbání se plnění této zákonné povinnosti. Pokud opatrovnický soud ve dvou případech jednoznačně rozhodl tak, že žádné výživné z důvodů neschopnosti dovolatele hradit je nestanovil, pak to podle názoru dovolatele jednoznačně vylučuje jeho úmysl vyhýbat se plnění vyživovací povinnosti, a to nejen ve vztahu k nezletilým, ale i ve vztahu k M. O. O výživném na tohoto syna sice opatrovnický soud od právní moci rozsudku ze dne 28. 2. 2007, jímž stanovil výživné ve výši 400,- Kč měsíčně, nerozhodoval, nicméně ze stejných důvodů, tedy neschopnosti dovolatele dosahovat příjmů, by eventuelně i tuto vyživovací povinnost na jeho návrh zrušil. Dovolatel považuje za absurdní, aby dva soudy o stejném skutku došly k diametrálně odlišným závěrům. Pokud soudy činné v předmětné trestní věci hodnotily za výše uvedených okolností subjektivní stránku (zavinění) v rozporu s provedenými důkazy a navíc v dovolatelův neprospěch, porušily hmotně právní ustanovení zákona, zejména §3 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „ aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Pozn.: Správně mělo být uvedeno „usnesení“. zrušil v celém rozsahu a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V úvodu svého vyjádření předeslal, že s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat nesprávnost hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně, resp. skutkových zjištění, která učinily, ale výhradně nesprávnou aplikaci hmotného práva. Zásah do skutkových zjištění je možné v řízení o dovolání připustit pouze tehdy, existuje-li tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, Taková situace však v daném případě podle něj nenastala. Státní zástupce dále zdůraznil, že soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým bylo o vyživovací povinnosti rozhodováno v občanském soudním řízení. V této souvislosti odkázal na judikát uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 17/2005, podle kterého orgán činný v trestním řízení postupuje při posuzování otázky, jak vysoké je výživné, jehož neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy, samostatně. Tuto otázku řeší jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Rozhodování soudu v občanskoprávním řízení však nemůže při zjišťování okolností důležitých pro rozhodování o vině pominout a zhodnotí je jako jiné důkazy. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, při svém rozhodování o odvolání obviněného rozhodnutí opatrovnického soudu nepominul. Naopak je jako listinné důkazy provedl a přitom jasně a logicky definoval, z jakých důvodů k nim při hodnocení trestní odpovědnosti obviněného nepřihlížel (opakované sankční vyřazení obviněného z úřadu práce). Na základě provedených důkazů objektivizoval a doložil, že pokud by byl obviněný řádně evidován, měl reálnou možnost v inkriminovaném období získat práci a tím i stabilní příjem odpovídající jeho vzdělání a kvalifikaci.
Dovolatel zároveň nenapadl způsob, jakým soudy obou stupňů vyřešily shora uvedenou předběžnou otázku, nýbrž namítl, že k jeho tíži nedaly přednost jinému důkazu, tedy již zmiňovaným rozhodnutím opatrovnického soudu. Ve skutečnosti tedy zpochybnil způsob hodnocení důkazů a správnost skutkových zjištění. K takovéto argumentaci ovšem podle státního zástupce přihlížet nelze, neboť se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními. To znamená, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný uplatnil výše uvedený dovolací důvod právně relevantně námitkou, podle níž soudy zjištěná okolnost, že Okresní soud v Šumperku ve věci sp. zn. 40 P 347/1998, dvakrát rozhodnutími ze dne 5. 5. 2006 a 9. 6. 2010 zamítl návrh na stanovení výživného na děti právě z důvodu jeho neschopnosti výživné hradit, svědčí o tom, že v rozhodném období se úmyslně nevyhýbal své zákonné povinnosti vyživovat jiného, ale tuto fakticky neplnil z objektivních důvodů (pro nedostatek příjmů). Jinými slovy, že ani u jednoho z trestných činů, kterými byl uznán vinným, nebyla naplněna skutková podstata trestných činů zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této námitky pak dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno uvést, že skutečnost, že obviněný neměl v rozhodné době zaměstnání, resp. byl bez příjmů, posouzení jeho jednání jako úmyslné vyhýbání se plnění zákonné vyživovací povinnosti ve smyslu ustanovení §213 odst. 2 tr. zák. - bez dalšího - nevylučuje.
Výše uvedeného trestného činu se dopustí pachatel, který se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Pod pojmem „ vyhýbání“ je třeba rozumět jednání pachatele, který svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného nejen neplní, ale podniká též kroky k tomu, aby se této své povinnosti zbavil nebo aby zmařil či podstatně ztížil nebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné. Půjde zejména o případy, kdy pachatel často mění zaměstnání, aniž k tomu má vážný důvod, záměrně vstoupí do pracovního poměru, kde dosahuje podstatně nižší mzdy než v předchozím zaměstnání, pracuje jen v tzv. sezónních či brigádnických zaměstnáních nebo zašantročuje svůj majetek, ale také o případy, kdy je pachatel zaviněným porušením povinností uchazeče o zaměstnání sankčně vyřazen z evidence úřadu práce a v důsledku toho podstatně ztěžuje či vylučuje možnost získat odpovídající zaměstnání a současně dosáhnout výdělku. Protože - jak uvedeno výše - zákon u pachatele předpokládá aktivní jednání („vyhýbání se“), pak z hlediska formy zavinění přichází v úvahu prakticky jen úmysl přímý. Zavinění v této kvalitě (jako znak skutkové podstaty) musí být předmětem dokazování a skutkových zjištění soudu (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a je nezbytné, aby skutkové okolnosti charakterizující zavinění byly ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. náležitě vyjádřeny v popisu skutku ve výroku rozsudku (tzv. skutková věta). Zejména je třeba posuzovat, do jaké míry a v jaké výši byl obviněný schopen platit výživné. Pokud je obviněný v době, kdy neplnil vyživovací povinnost, bez příjmů, je třeba prokázat, že měl možnost získat zaměstnání (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003 ve věci sp. zn. II. ÚS 187/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 26/2003-n).
V nyní posuzované věci soudy obou stupňů výše uvedené zásady neporušily.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených v popisu jednotlivých skutků ve výroku odsuzujícího rozsudku a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění obviněný v inkriminovaných obdobích neplnil v L., Š. ani jinde řádně svou vyživovací povinnost k tehdy nezletilému synovi ani k nezletilým dětem, přičemž v těchto obdobích nebyl nikde zaměstnán a současně nebyl ani evidován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, neboť byl předtím ve všech případech z evidence uchazečů vlastním zaviněním sankčně vyřazen. Ze zpráv Úřadu práce v Šumperku (č. l. 26 a násl. spisu) vyplynulo, že v prvém případě obviněný odmítl nastoupit dohodnutou rekvalifikaci a v dalších případech bylo důvodem sankčního vyřazení jeho nedostavení se na úřad práce ve stanoveném termínu. Nutný závěr o tom, že obviněný (dovolatel) se konkrétní aktivní činností snaží zbavit své vyživovací povinnosti, nebo se snaží zmařit či alespoň oddálit možnost vymáhání nároku na výživné, je v odůvodnění rozsudku dále opřen o přehled nabídky volných pracovních míst v rámci oblasti Š. od 1. 5. 2004 do 24. 3. 2010 (č. l. 34 a násl.), z níž je patrné, že obviněný mohl získat zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci. Odvolací soud pak na tato skutková zjištění navázal, přičemž dokazování ve veřejném zasedání konaném o odvolání doplnil čtením rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 6. 2010, č. j. 40 P 347/98-294, kterým byl zamítnut návrh matky nezletilých na stanovení výživného. Náležitě přitom vysvětlil, proč námitka obviněného (dovolatele) odkazující na toto rozhodnutí opatrovnického soudu nemůže v posuzovaném případě z hlediska jeho trestní odpovědnosti obstát.
Soudy zjištěný skutkový stav věci lze shrnout tak, že dovolatel především dobře věděl o své vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, byť v případě D. nebyla soudem stanovena její výše. Přesto si v rozhodném období počínal tak, aby nebyl nikde řádně zaměstnán, a svůj negativní postoj k možnosti zaměstnání získat a dosahovat tak výdělku umožňujícího mu mimo jiné přispívat na výživu svých dětí, demonstroval svým chováním ve vztahu k úřadu práce, z jehož evidence byl jako uchazeč o zaměstnání ze shora popsaných důvodů opakovaně sankčně vyřazen. Soud prvního stupně měl také dostatečný důkazní podklad pro závěr k vyřešení předběžné otázky (§9 odst. 1 tr. ř.), jakou minimální částkou mohl obviněný přispívat na výživu nezletilých dětí D., pokud by byl v Šumperku nebo okolí řádně zaměstnán v profesi odpovídající jeho vzdělání. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení soud činný v trestním řízení sice nemůže při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o otázkách týkajících se viny (tedy v rovině trestněprávní odpovědnosti) pominout, ale hodnotí je jako jiné důkazy podle pravidel ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (k tomu srov. R 17/2005 SbRt.).
Se zřetelem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí ani rozsudek soudu prvního stupně nejsou založeny na dovolatelem vytýkaných pochybeních. Proto mu nepřisvědčil v názoru, že v důsledku nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl předmětnými trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. uznán vinným neprávem.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného M. D. nebylo v jeho relevantně uplatněné části shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler