ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1666.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1666/2011 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2012 o dovolání, které podal obviněný L. N. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 6 To 365/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 65/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 33 T 65/2011, byl obviněný L. N. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem braní rukojmí podle §174 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „ dne 23. 1. 2011 kolem 18:20 hod. v P., ul. H. v prodejně Albert, vzal z volného prodeje 2 kusy sprchového gelu zn. Adidas v hodnotě 78,90 Kč za kus a 6 kusů sprchového gelu zn. Dove v hodnotě 79,90 Kč za kus, zboží v celkové hodnotě 637,50 Kč vložil pod bundu a bez zaplacení s ním prošel vstupními turnikety ven z obchodu ku škodě poškozené společnosti Ahold Czech Republic, a. s., sídlem P., ul. H., a když se jej J. H. s ostrahou prodejny J. S. snažili na přiléhajícím parkovišti zadržet, pral se s nimi, a když se jej S. snažila povalit na zem a uchopila jej zezadu za obličej, zakousl se jí do předloktí levé ruky, čímž jí způsobil zhmožděninu a hematom o velikosti 4 cm x 4 cm x 1 cm, a když povolil skus, vyndal kapesní nožík o velikosti čepele 5,5 cm, uchopil ji pod krkem a nůž jí ostřím přiložil v oblasti krční tepny, následně zakřičel na H.: „Pusť mne, nebo ji podříznu!“, ten jej však strhl k zemi a při potyčce a přetahování o nůž, kterého se H. snažil zmocnit, tohoto poranil špičkou nože, čímž mu vznikla povrchní exkorciace na hřbetu levé ruky v prvním meziprstí o velikosti 3 cm, a odpor kladl, dokud nebyl znehybněn za pomoci přivolaného zaměstnance prodejny P. Š.,
a tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 29 T 44/2009, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, pravomocným téhož dne, sp. zn. 61 To 383/2009, odsouzen pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, jenž mu byl dle §419 tr. zákoníku poměrně zkrácen o 6 měsíců a vykonal jej dne 5. 11. 2010“. Za to byl obviněný podle §174 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci, a to kapesního zavíracího nožíku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému J. H., částku 90,- Kč a poškozené J. S., částku 180,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 6 To 365/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem braní rukojmí dle §174 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 7. 2011, č. j. 33 T 65/2011-134, uznal obviněného za tyto trestné činy a za přečin krádeže dle §205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 46 T 1/2011, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. 205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 44 T 80/2011, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 61 To 196/2011, podle §174 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to kapesního zavíracího nožíku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu a způsobu jeho výkonu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 44 T 80/2010, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 61 To 196/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve výroku o náhradě škody ponechal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nebyl právní moci dne 27. 9. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný L. N. následně dovoláním , které současně směřovalo i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že oba soudy při hmotně právním posouzení věci nevzaly v úvahu, zda je namístě uznat ho vinným ze spáchání všech tří uvedených trestných činů a zda není některá skutková podstata konzumována v jiné. Má zato, že pokud se zmocnil cizí věci hodnoty nižší než nepatrné, ač byl pro takový skutek dříve odsouzen, a následně při pokusu dalších osob jej zadržet a odcizené věci mu vzít kladl odpor a užil i pohrůžky bezprostředním násilím, jsou všechny tyto dílčí aspekty jeho jednání zahrnuty ve skutkové podstatě uvedené v §205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku. Nebylo tedy důvodu uznat ho vinným i přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, zejména když jiného nenapadl. Pokud jde o jednání vůči svědkyni J. S., šlo toliko o pohrůžku bezprostředního násilí vyslovenou ve snaze uchovat si odcizené věci. Nemohlo se tak jednat o speciální skutkovou podstatu trestných činů braní rukojmí či vydírání atd. Intenzita inkriminované pohrůžky přitom nepřekročila vymezení obsažené v ustanovení §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, objektivně zjistitelná míra ohrožení přítomných nebyla v důsledku nezpůsobilosti použitého nožíku k možnosti následku v podobě závažných poranění velká, když konečně i charakter povrchových poranění poškozeného H. tuto skutečnost potvrzuje. Navíc obviněný měl svědkyni vyhrožovat v situaci, kdy byl sám držen svědkem H. a na pomoc přibíhali další lidé, takže rukojmí se de facto ani nemohl zmocnit. Vzhledem k parametrům použitého nožíku se mohlo případně jednat o nezpůsobilý pokus, což by mělo rovněž vliv na posouzení otázky viny a výši ukládaného trestu.
Vzhledem ke shora uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací napadený rozsudek Městského soudu v Praze postupem podle §265k tr. ř. zrušil a věc mu „vrátil k dalšímu řízení“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě uvedl, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda v jeho případě byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Podle těchto zjištění obviněný odcizil v obchodě zboží a poté se snažil uprchnout. V tom se mu pokoušeli zabránit svědkyně S. a svědek H., ovšem obviněný se s nimi začal prát. Poté vytáhl nůž s čepelí dlouhou 5,5 cm, přiložil ho svědkyni S. na krční tepnu a řekl J. H. „Pusť mne, nebo ji podříznu!“. J. H. ho však strhl k zemi a poté ho za pomoci dalšího svědka P. Š. znehybnili. V návaznosti na tom státní zástupce rozebral právně teoretická východiska posuzování skutků a smysl tzv. jednočinného souběhu trestných činů, jehož podstatou je nutnost co nejpřesněji vystihnout povahu a závažnost trestné činnosti pachatele. Jinými slovy, každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Závěr o jednočinném souběhu více trestných činů je vyloučen tehdy, kdy tyto trestné činy jsou navzájem v poměru speciality, nebo subsidiarity, nebo se jedná o faktickou konzumpci anebo o trestný čin pokračující, trvající či hromadný. Ani jedna z těchto situací však v daném případě nenastala. Zájmy, které jsou chráněny zákonem, jsou u přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu braní rukojmí podle §174 odst. 1 tr. zákoníku rozdílné a poměr speciality a subsidiarity je tak u nich vyloučen. Stejně tak podle státního zástupce nelze mít zato, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin braní rukojmí podle §174 odst. 1 tr. zákoníku jsou prostředky malého významu ve srovnání s přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a jsou jím proto konzumovány. Současně se nejedná ani o pokračující, hromadný nebo trvající trestný čin. Posouzení jednání obviněného jako jednočinného souběhu výše zmíněných trestných činů proto dle názoru státního zástupce není zásadně vyloučeno.
V další části vyjádření státní zástupce podrobněji zrekapituloval skutková zjištění soudů se závěrem, že jestliže obviněný navrhoval právní posouzení skutkového děje jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku, je nutné při analogické aplikaci právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem České republiky v usnesení ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 345/2007, zmínit, že tohoto deliktu se dopustí, kdo – mimo jiné – si přisvojí cizí věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. Jednání pachatele, resp. jeho úmysl, tedy musí směřovat k uchování si odcizené věci. Podstatou konfliktu mezi obviněným a svědky S. a H. však byla snaha obviněného uprchnout, tedy nebýt zadržen, a nikoliv uchovat si ukradené věci. Posouzení jeho jednání pouze podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku proto nebylo namístě.
Státní zástupce uzavřel, že podané dovolání shledává zjevně neopodstatněným a navrhuje je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky navrhovaným způsobem rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání pak výslovně souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
To znamená, že hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace, v níž dovolatel naznačuje, že motivem jeho jednání, jež následovalo po krádeži, bylo uchovat si odcizené věci násilím či jeho pohrůžkou, tedy v podstatě to, že soudy nerozhodovaly o jeho vině na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Zde se totiž jedná o výtky ryze procesního charakteru.
Hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkou, že skutkový stav věci i v soudy zjištěné podobě odpovídá právní kvalifikaci podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku; tj. že spáchal pouze přečin krádeže a nikoliv současně přečin výtržnictví a zvlášť závažný zločin braní rukojmí.
Této námitce však Nejvyšší soud z níže rozvedených důvodů nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Předně je nutno zdůraznit, že tzv. skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně v důsledku nesystematického popisu jednání obviněného zcela přesně nevystihuje jeho jinak správně zjištěnou podstatu a v konečném důsledku budí zdání, že se v daném případě jednalo o tzv. jednočinný souběh tří trestných činů. Fakticky se ovšem inkriminované jednání skládalo ze tří samostatných, bezprostředně navazujících skutků, z nichž každý naplnil znaky některé z přisouzených skutkových podstat, aniž by se jejich objektivní stránky navzájem překrývaly. V případě jednočinné konkurence (souběhu) je třeba, aby jednání pachatele - pokud jde o objektivní stránku - bylo zcela nebo alespoň zčásti společné (v právní nauce srov. např. Základy trestní odpovědnosti /Solnař, Fenyk, Císařová/, Nakladatelství Orac 2003, str. 403, 404).
V posuzovaném případě bylo soudem zjištěno, že dovolatel nejprve ve večerních hodinách dne 23. 1. 2011 v prodejně Albert v P. vzal z volného prodeje 8 ks sprchových gelů v celkové hodnotě 637,50 Kč, vložil si je pod bundu a prošel s nimi vstupními turnikety bez jejich zaplacení, přičemž takto si počínal, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 29 T 44/2009, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, pravomocným téhož dne, sp. zn. 61 To 383/2009, odsouzen pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, jenž mu byl dle §419 tr. zákoníku poměrně zkrácen o 6 měsíců a vykonal jej dne 5. 11. 2010. Tímto jednáním tedy nepochybně naplnil skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a byl za čin uvedený v §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v posledních třech letech potrestán.
Jeho počínání zpozorovala ostraha prodejny - svědkyně J. S., která začala ho společně se svědkem J. H. pronásledovat i poté, co opustil prodejnu, ve snaze ho zadržet a dosáhnout navrácení ukradeného zboží. Obviněný, který si musel být vědom své kriminální minulosti v oblasti majetkových deliktů, a tudíž zjevně veden úmyslem vyhnout se svému zadržení a případné hrozbě dalšího trestního stíhání a primárně tedy nikoli úmyslem uchovat si odcizené věci (zde sprchové gely) , se jejich zákroku odmítl podvolit a začal se s nimi na parkovišti před objektem obchodu v otevíracím čase, kdy se zde tedy pohybovaly nakupující osoby, prát namísto toho, aby dobrovolně následoval zaměstnankyni ostrahy do prodejny a riskoval tím situaci, že věc bude řešena prostřednictvím policie. Zcela evidentně věc řešil tím, že napadl jiného a v této formě se dopustil výtržnosti, a to veřejně a na místě veřejnosti přístupném. Kvalifikace tohoto jeho dílčího jednání jako trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku tak byla rovněž namístě.
Situace se následně vyvinula tak, že dovolatel překonal snahu J. S. ho znehybnit, když ji poměrně silně kousl do ruky. Své momentální fyzické převahy nad svědkyní využil k nátlaku na další zasahující osobu – svědka J. H., neboť dále (nově) jednal tím způsobem, že jmenovanou chytil pod krkem a přiložil jí nůž ke krční tepně se současnou výzvou adresovanou svědkovi H., aby se zdržel dalších pokusů o jeho zadržení a pustil ho, nebo „ji podřízne“ . Jinými slovy, v této konečné fázi mělo jeho jednání zřetelně jiný cíl (tzn. již ne drobnou krádež či následující potyčku s ostrahou prodejny), nýbrž donutit jiného (zde svědka H.) pod hrozbou usmrcení ovládané osoby (rukojmí), aby něco konal či opominul, konkrétně aby nepokračoval v zákroku vůči němu. Z hlediska zákonných znaků trestného činu braní rukojmí přitom není rozhodné, na jak dlouhou dobu se pachatel rukojmí zmocní, ani to, zda svého cíle dosáhne či nikoliv.
Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že ho J. H. v danou chvíli držel a na místo přibíhal další zaměstnanec prodejny. Je logické, že dovolatel ke zmocnění se rukojmí přistoupil právě proto, že takovou aktuální situaci (rozložení sil při potyčce) z hlediska vyhlídek na úspěšný útěk musel nutně vyhodnotit jako bezvýchodnou a přiložením nože ke krční tepně poškozené, za současného pronesení výzvy k svědkovi H. „Pusť mne, nebo ji podříznu!“, se snažil tímto způsobem zvrátit situaci ve svůj prospěch. Přijmout nelze ani tvrzení dovolatele, že k činu použil zcela nezpůsobilého nástroje. Krátký kapesní nůž o délce čepele 5,5 cm je v oblasti krční tepny obecně - v závislosti na hloubce způsobené řezné rány (případně bodnutí) - dostatečně účinným prostředkem k tomu, aby jím bylo možno přivodit až fatální následek (smrt). Hrozba usmrcením se za těchto okolností mohla jevit jako zcela reálná.
S ohledem na výše rozvedené důvody dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolatel byl právem uznán vinným i zvlášť závažným zločinem braní rukojmí podle §174 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolateli nelze přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu či jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly založeny na jím vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože dovolání obviněného L. N. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný důvod dovolání, podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler