ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.495.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 495/2012 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. května 2012 o dovolání podaném R. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 581/2011 ze dne 24. listopadu 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 108/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 12 T 108/2010 ze dne 29. srpna 2011 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákona, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), který byl spatřován ve skutečnosti, že „dne 4. 5. 2010 v dopoledních hodinách v I., okres B.-v., na ulici K., po předchozí dohodě ohledně provedené opravy fasády domu převzal od J. S. finanční částku 16.000,- Kč určenou na nákup materiálu a na provedení následných prací, přičemž do současné doby nezakoupil potřebný stavební materiál, rovněž neprovedl žádné práce a získané peníze použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil J. S. škodu ve výši 16.000,- Kč.“ Za výše uvedený trestný čin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí S. v trvání čtyř měsíců, přičemž jeho výkon mu byl současně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době dle svých sil nahradil škodu, kterou svou trestnou činností způsobil. Současně bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody. Týmž rozsudkem byl dovolatel zproštěn podle §226 písm. b) trestního řádu obžaloby pro skutek, blíže popsaný ve zprošťujícím výroku citovaného rozsudku.
O odvolání R. Z. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 7 To 581/2011 ze dne 24. listopadu 2011 tak, že podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal R. Z. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že skutek tak, jak ho zjistil soud prvního stupně, neměl být posouzen jako přečin zpronevěry, neboť nedošlo k naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu. Poukázal na skutečnost, že obecné soudy pochybily, pokud částku 16.000,- Kč, kterou měl převzít od poškozeného J. S., braly jako věc svěřenou ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákoníku. Podstatou jeho argumentace (stejně jako v průběhu trestního řízení) je tvrzení, že peníze, které dle zjištění soudu prvního stupně od poškozeného převzal, není možné považovat za cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a kterou si přisvojil. Vyjádřil přesvědčení, že se soudy měly zabývat povahou této částky, když pouze soud odvolací vyjádřil jisté povědomí o této částce jako o záloze. V této souvislosti dovolatel uvedl, že částka poskytnutá jako záloha anebo jako částka určená na provedení následných prací, nemůže být svěřenou cizí věcí. Zdůraznil, že u takovéto finanční částky je vyloučena zpronevěra, neboť jestliže je někdo de facto ochoten zaplatit za práci dopředu a druhá strana nakonec práci neprovede, nejedná se v žádném případě o zpronevěru ve smyslu trestního zákoníku. I v případě, že by byla částka rozdělena na dvě finanční částky, a to na částku, která by byla zálohou na nákup materiálu a částku, která by byla zálohou na provedení prací, nemohla by být objektem zpronevěry celá poskytnutá částka, přičemž zdůraznil, že před soudem nebylo zjištěno, na jakém přesném určení částek a jejich povaze se zúčastněné strany dohodly. Dovolatel posoudil jejich dohodu jako smlouvu o dílo (jejíž součástí je i dodání potřebného materiálu) s tím, že aby mohla být určitá částka předmětem trestného činu zpronevěry, muselo by se jednat o částku určenou k bezprostřednímu nákupu nějak blíže určených věcí. V naznačených souvislostech odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 5 Tdo 216/2003 ze dne 9. 4. 2003. Znovu zdůraznil, že jeho vztah s poškozeným je soukromoprávního charakteru a bylo tedy namístě zvažovat otázku subsidiarity trestní represe. Závěrem svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se zruší usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 To 581/2011-220, a v odsuzující části (tj. ve výroku o vině, trestu a náhradě škody) také rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 8. 2011, č. j. 12 T 108/2010-186, a obviněného v této části obžaloby zprostí, anebo pokud pro to neshledá dostatečný skutkový podklad, aby svým usnesením zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 To 581/2011-220, dále aby zrušil též rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 8. 2011, č. j. 12 T 108/2010-186 jako vadnou část řízení předcházejícího napadenému usnesení odvolacího soudu, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně), která ve svém vyjádření uvedla, že lze přisvědčit dovolateli, že se obecné soudy příliš nezabývaly vyhodnocením soukromoprávního základu předmětné trestní věci včetně posouzení smluvního typu, o který svůj vztah s poškozeným opíral, nelze mu na straně druhé přisvědčit v konečném právním závěru, že v případě jím převzatých peněz od poškozeného se pojmově nejednalo o věc ve vztahu k němu cizí. To vše i při souhlasu s jeho právním názorem, že v daném případě bylo předmětem jeho ujednání s poškozeným provedení opravy fasády jeho domu a že převzatá částka 16.000 Kč představovala za podmínek §631 a násl., resp. ve smyslu §634 odst. 2 Občanského zákona (správně zřejmě občanský zákoník) zálohu na provedení předmětného díla. Zcela rozhodujícího významu tak bylo provedení předmětného díla s tím, že cena materiálu měla být zakalkulována do jeho konečné ceny. Pokud se odvolací soud při posuzování otázky naplnění znaku „věc cizí“ postavil na stanovisko, že „nelze ani zvažovat, jaký konkrétní materiál měl obžalovaný opatřit, jaká část této částky byla určena na nákup materiálu a jaká na provedení následných prací“, pak mu v uvedeném směru rozhodně nelze v duchu dovolatelovy výhrady vytýkat nesprávný přístup při posuzování právní povahy jeho vztahu s poškozeným. Odvolací soud totiž dle státní zástupkyně postupoval při plném respektu ke smyslu a výslednému účelu vzájemného ujednání obou smluvních stran, aniž by měl z jakéhokoliv důvodu vytrhávat jeho jednotlivé části z jeho celkového kontextu, jak to činí dovolatel při rozlišování převzaté částky z hlediska jejího dílčího určení a kdy na tomto podkladě dovozuje, že záloha kupní ceny materiálu se stala předmětem jeho vlastnictví okamžikem jejího převzetí. V této návaznosti nezbývá dle státní zástupkyně, než konstatovat, že dovolatel si protiřečí, pokud na straně jedné akcentuje, že se v daném případě jednalo o smlouvu o dílo a nikoliv o dva smluvní typy, sestávající se z kupní smlouvy, popř. ze smlouvy obstaravatelské a dále ze smlouvy o provedení sjednané práce a na straně druhé v rozporu s tomu odpovídající paušální povahou převzaté zálohy za zhotovení díla vyjadřuje přesvědčení, že částka, kterou měl na nákup materiálu použít, nebyla opatřenými skutkovými zjištěními blíže specifikována, když pouze taková částka mu byla svěřena za účelem uskutečnění nákupu materiálu, měla ve vztahu k němu režim věci cizí a jedině v tomto rozsahu se tak mohla stát předmětem trestného činu zpronevěry. Pokud dovolatel v uvedeném směru dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 216/2003, ve kterém se m. j. řeší také povaha zálohy kupní ceny věci, kterou měl kupující předat prodávajícímu, pak nelze přehlédnout, že skutkové okolnosti tam posuzovaného případu jsou zcela odlišné od okolností, za kterých jednal v předmětném případě. Tehdy označený dovolatel D. J. byl v trestní věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 5 T 7/2001 ad 2) výroku o vině uznán vinným, že od poškozeného zákazníka převzal tam uvedenou finanční zálohu kupní ceny vybraného typu motocyklu s jeho dodáním ve lhůtě jednoho týdne, kterou mu však nevrátil, ačkoliv objednaný motocykl dle uzavřené ústní dohody nedodal. Přitom důvodem vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu byla absence zjištění, zda šlo v daném případě o smlouvu o obstarání věci nebo o smlouvu kupní, když nedodání motocyklu by bylo možno považovat za pouhé nesplnění závazku z kupní smlouvy, pokud by dovolateli nebylo ve vztahu k poškozenému prokázáno jednání v podvodném záměru. Jak na podkladě dovolatelem poukazovaného rozhodnutí (srov. R 23/2004), tak i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (viz např. jeho rozhodnutí pod sp. zn. 3 Tdo 1449/2005, pod sp. zn. 7 Tdo 54/2009 aj.) by z hlediska posuzování znaku „věc cizí“ bylo možno přiznat právní relevanci pouze takovému jeho vztahu s poškozeným, který by byl založen kupní smlouvou, která by se stala řádným právním titulem převzetí zálohy kupní ceny obchodované věci a byla by tak zahrnuta do jeho majetku. Zdůraznila, že o takový případ však v předmětné trestní věci nešlo, jestliže se dovolatel na podkladě ústní dohody s poškozeným zavázal k provedení sjednaných prací na fasádě jeho nemovitosti a za tímto účelem také převzal zálohu takto specifikovaného díla, která mu tak byla v režimu věci cizí toliko svěřena. Nesplnil-li, ať již z jakéhokoliv důvodu, svůj závazek, byl povinen v uvedeném směru účelově určené finanční prostředky vyúčtovat, resp. při chybějícím jednání ve prospěch uzavřené dohody s poškozeným mu je v jejich plném rozsahu vrátit a to bezprostředně poté, co se z telefonického hovoru s poškozeným dozvěděl, že druhá smluvní strana provedení původně sjednané práce již nepožaduje. Ze strany poškozeného totiž došlo k jednostrannému právnímu úkonu odstoupení od takto dojednané smlouvy o dílo,
a proto by ve smyslu §642 odst. 1 Občanského zákona (občanského zákoníku), dovolateli vznikl pouze nárok na úhradu již vykonaných prací. S jejich prováděním však dovolatel v daném případě ani nezapočal, a proto mu v této souvislosti vznikla povinnost celou poskytnutou zálohu díla vrátit poškozenému objednateli díla. Neučinil-li tak, pak není dle státní zástupkyně pochyb o tom, že si přisvojil cizí svěřenou věc a jednal tak za podmínek §206 odst. 1 tr. zákoníku. Za zjevně neopodstatněný lze dle státní zástupkyně považovat i ten právní názor, že odvolací soud v dovolatelově případě nezvážil, resp. vyloučil zvážení otázky subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající použití zásady ultima ratio ve smyslu §12 trestního zákoníku. V uvedeném směru tak nemůže obstát ani jím použitý akcent na soukromoprávní povahu jeho vztahu s poškozeným s tím, že je podle §12 odst. 2 trestního zákoníku nepřípustné, aby za (pouhé) porušení závazkového vztahu z jeho strany byly vyvozovány trestně právní důsledky. To proto, že výše popsané jednání bylo uskutečněno při naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku, je tedy společensky škodlivé a na překážku vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti není ani skutečnost, že jeho původní právní vztah s poškozeným byl založen na soukromoprávním podkladě. V uvedeném směru totiž zůstává podstatným, že onen zdůrazňovaný soukromoprávní vztah mezi nimi byl z dovolatelovy strany porušen způsobem, zakládajícím ve všech rozhodných směrech podmínky jeho trestní odpovědnosti. Z uvedených důvodů tedy závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného R. Z. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který dovolatel ve svém podání uplatnil, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Přitom dovolatel tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě s tím, že byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze považovat námitky uvedené dovolatelem za námitky uplatněné právně relevantně, současně se však jedná námitky zjevně neopodstatněné. Je sice namístě přisvědčit dovolateli v tom, že za určitých okolností zálohu poskytnutou jednou smluvní stranou u určitých typů smluv nelze považovat za předmět zpronevěry, ovšem pouze tehdy, pokud se stane příjmem druhé smluvní strany (tedy je řádně zaúčtována, srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 54/99) a pokud by tak byla například použita jiným než dohodnutým způsobem, nejednalo by se tedy o trestný čin zpronevěry. Ovšem pokud dojde k odstoupení od smlouvy, takto poskytnutá záloha charakter věci cizí získává, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1449/2005 ze dne 18. ledna 2006, podle kterého, pokud došlo k zániku závazkového právního vztahu např. odstoupením od smlouvy kupujícím, nesplnění povinnosti prodávajícího vrátit převzatou zálohu, je relevantní zpravidla v rovině občanského práva (§451 odst. 1, odst. 2 ObčZ - povinnost k vydání bezdůvodného obohacení), případně práva obchodního. Význam v rovině trestního práva by mělo toto jednání, pokud by prodávající (obviněný) zálohu nevrátil v úmyslu přisvojit si předtím poskytnuté peníze, které by získaly povahu cizí věci, která mu byla svěřena ve smyslu §248 tr. zák. Je otázkou, nakolik je reálné, aby za daného zjištěného stavu se poskytnutý finanční obnos mohl stát příjmem dovolatele, nicméně je zjevné, že když následně ještě téhož dne poškozený od jejich dohody odstoupil, stala se pro něj tato finanční částka věcí cizí. Neobstojí ani jeho poukaz na princip subsidiarity trestní represe, když je zřejmé, že přivlastnění si takovéto částky bez (v dané chvíli) již žádného právního podkladu překročilo rámec soukromoprávního vztahu a nezbylo tedy, než přistoupit k užití trestněprávního postihu. Z uvedeného je zjevné, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka