ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.622.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 622/2012 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2012 o dovolání podaném J. B. , nar., a A. F. , nar., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 442/2009 ze dne 27. ledna 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 60/2009, takto:
I . Podle §265k odst. 1 trestního řádu (ohledně obv. B. za použití §265p odst. 3 trestního řádu) se usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 442/2009 ze dne 27. ledna 2010 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. září 2009 sp. zn. 2 T 60/2009 zrušují .
II . Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. září 2009 sp. zn. 2 T 60/2009 byli J. B. a A. F. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který byl spatřován ve skutečnosti, že „od přesně nezjištěného dne na počátku měsíce ledna 2009 do 6. 2. 2009 v P. – Ř., B. ul. č., v bytě č., po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti nejdříve obž. J. B., vytipoval a oslovil, poté, co u poškozeného zastavil se svým osobním motorovým vozidlem tov. zn. BMW NC 71, č. b., rz, po ulici jdoucího poškozeného K. K., nar., akademického malíře, kterému se představil pod jménem N., předstíral, že má zájem poškozenému pomoci při cestě domů a tak poškozeného zavezl do bydliště a současně poškozenému K. K. nabídl, že mu jeho manželka, o které hovořil jako o I. N., pomůže s úklidem, následující den K. K. telefonicky kontaktovala obžalovaná A. F., představila se mu jako „I. N.“ a odkázala na předchozí domluvu pošk. K. K. s „jejím manželem“, nabídla K. K. pečovatelské služby, a po jeho souhlasu a předání náhradních klíčů k bytu poté do bytu nepravidelně docházela a z bytu postupně odnášela věci a finanční hotovost poškozeného i jeho manželky a to nejméně: pánský župan v hodnotě nejméně 800,- Kč, pánský společenský oblek v hodnotě nejméně 8.000,- Kč, digitální fotoaparát v hodnotě nejméně 1.500,- Kč, dva mobilní telefony v hodnotě nejméně 600,- Kč, šperkovnici v hodnotě nejméně 100,-, dámský kožešinový límec ze stříbrné lišky v hodnotě nejméně 2.000,- Kč, dva CD přehrávače v celkové hodnotě nejméně 1.000,- Kč, zeměpisný globus v hodnotě nejméně 300,- Kč, obraz od autora Karla Kroupy „TORZO“, v hodnotě nejméně 2.000,- Kč, dámský článkový náramek v hodnotě nejméně 300,- Kč, 7 dámských kruhových náramků v celkové hodnotě nejméně 350,- Kč, dámský masivní lamelový řetízek v hodnotě nejméně 250,- Kč; soupravu obsahující dámský náhrdelník, pár dámských náušnic v celkové hodnotě nejméně 500 Kč; dámský stříbrný náramek v hodnotě nejméně v hodnotě nejméně 180,- Kč, dámský stříbrný ozdobný prsten v hodnotě nejméně 50,- Kč; řetízku bez hodnoty o délce 19 cm, dámský stříbrný náramek v hodnotě nejméně 150,- Kč; finanční hotovost ve výši 56.000,- Kč uloženou v telefonním seznamu a hotovost ve výši 1.000.000,- Kč, uloženou v knihovně mezi knihami; tyto věci a uvedenou finanční hotovost si oba obžalovaní poté ponechali, s poškozeným přerušili kontakt, a takto oba od počátku jednali za účelem nejprve zjistit movitý majetek a finanční hotovost uložené v předmětném bytě a v úmyslu poté z bytu tyto věci a finanční hotovost odnést, ponechat si je a poškozenému nevrátit, a svým jednáním společně způsobili poškozeným K. K., nar., a jeho manželce V. K., nar., celkovou škodu ve výši 1.074.080,- Kč“ . Za výše uvedený trestný čin byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pro jeho výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. ledna 2010 tak, že obě podaná odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali J. B. a A. F. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili oba shodně ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto mimořádného opravného prostředku A. F. uvedla, že v celém trestním řízení popírala jakoukoli vinu na předmětném trestném činu a do dnešního dne vůbec nechápe, proč byla odsouzena. Uvedla, že nikdo nedokazoval a neprokazoval způsob, jak mělo k dohodě o spáchání trestného činu dojít, a zdůraznila, že není pravdou, že by poškozenému K. K. odcizila věci a finanční prostředky. Poukázala na skutečnost, že soud vycházel jen z výpovědi poškozeného, který dle jejího přesvědčení není jako svědek věrohodný. Co se týká předmětných věcí, tyto jí poškozený daroval za úklid, o finančních prostředcích nic nevěděla. Vyjádřila nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání jako trestného činu podvodu, když měla předmětné finanční prostředky a věci poškozenému ukrást (což však popírá). Zpochybnila, proč s ní byl odsouzen i J. B., když tento s poškozeným nemá nic společného, nikdy u něj v bytě nebyl, pouze jej několikrát vezl autem. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadené usnesení zrušil a věc vrátil MS v Praze na nové projednání a rozhodnutí.“ J. B. též uvedl, že svou vinu v průběhu celého trestního řízení popíral a nechápe, proč byl odsouzen, když nikdo ani nedokazoval a neprokazoval existenci dohody o spáchání trestného činu mezi ním a A. F.. Vyjádřil nesouhlas s kvalifikací popsaného jednání jako podvodu, neboť pokud došlo k odcizení majetku poškozeného, mělo se jednat o krádež. Dále zpochybnil výpověď poškozeného s ohledem na jím tvrzenou nevěrohodnost tohoto svědka. V další části dovolání vznesl námitky proti jemu uloženému trestu, a to i s ohledem na svůj zdravotní stav. Navrhl, aby Nejvyšší soud „napadené usnesení zrušil a věc vrátil MS v Praze na nové projednání a rozhodnutí.“ Současně oba dva dovolatelé požádali o odklad výkonu jim uložených trestů.
V rámci dovolacího řízení bylo zjištěno, že obv. B. zemřel dne 8. 2. 2012. Přesto však s ohledem na ustanovení §265p odst. 3 tr .ř., podle kterého bylo-li podáno dovolání pouze ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě dovolání; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel. Nejvyšší soud proto i za těchto okolností podané dovolání projednal a rozhodl, jak je výše uvedeno.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Ustanovení §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. zohledňuje skutečnost, kdy pachatel spáchá čin vloupáním. Za vloupání ve smyslu §89 odst. 14 tr. zák. je třeba považovat vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. Dále poukázala na skutečnost, že rozdíl mezi trestným činem krádeže podle §247 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. je v tom, že při krádeži se pachatel věci sám zmocní, kdežto při podvodu mu ji podvedený vydá. Je-li omyl vyvolán nebo využit jen k tomu, aby pachatel měl lepší příležitost si věc vzít, jde o trestný čin krádeže. Právě o takovou věc se v daném případě jedná, neboť dovolatelé v manželích K. vyvolali omyl tím, že předstírali, že dovolatelka bude pečovat o poškozené jako o starší osoby, které si nejsou samy schopny zařídit běžné denní potřeby, přičemž jediným účelem takového tvrzení a následného chování obviněných bylo to, aby si obviněná A. F. sjednala přístup do bytu, kde pak odcizila věci ke škodě majitelů. Přiléhavější by tedy dle státní zástupkyně bylo posoudit trestné jednání obou dovolatelů jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. Zdůraznila, že obviněný J. B. je bezesporu podle skutkových zjištění soudu spolupachatelem na takovém jednání obviněné A. F., a to proto, že se sám podílel na tom, aby poškození manželé K. uvěřili legendě o tom, že obviněná A. F. navštíví jejich byt pouze proto, aby zajistila péči o ně a jejich záležitosti, které nejsou schopni sami obsáhnout. Je zcela logické a zřejmé, že oba obvinění jednali na základě vzájemné dohody a podle jasně připraveného plánu, o čemž svědčí celá řada skutkových okolností blíže rozebraných v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oba dovolatelé uplatnili námitky proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, s nimiž nesouhlasili, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, které, pokud je usvědčovaly v trestné činnosti, označili za nevěrohodné s tím, že soudy neprovedly ještě další dokazování a obviněný J. B. brojí rovněž proti trestu, který považoval za nepřiměřený. Tyto námitky dle státní zástupkyně neodpovídají dovolacímu důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů zjištěný skutek nesprávně právně posoudily, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil (citované) usnesení Městského soudu v Praze i (citovaný) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 s tím, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že námitky, týkající se skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, které uplatnili shodně oba dovolatelé, nemohou být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším, ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily a proč neuvěřily obhajobě dovolatelů a považovaly za zjištěný skutkový stav tak, jak je uveden ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně. Vycházely přitom především z výpovědi poškozeného K., jeho dcery V. M., svědka P. a listinných důkazů (zejména týkající se výběrů předmětné hotovosti, přepisů záznamu telekomunikačního provozu a dalších). Tyto námitky ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Stejně tak, co se týká námitek obv. B. týkajících se jemu uloženého trestu, když k těm je namístě uvést, že námitky proti uloženému trestu lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu svobody na doživotí) vznést toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení §33 tr. zák. , není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Argumentace vedená v tomto směru dovolatelem je tedy nepřípustná a dovolací soud se jí nezabýval. Pokud by tedy byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podaná dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Námitka dovolatelů spočívající v tvrzení, že jejich jednání mělo být posouzeno jako trestný čin krádeže, nikoli jako trestný čin podvodu, je však uplatněna nejen právně relevantně, ale je současně i námitkou opodstatněnou. To proto, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, zatímco trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a a) způsobí tak škodu nikoli nepatrnou, b) čin spáchá vloupáním, c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo e) byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, přičemž podle §89 odst. 14 tr. zák. vloupáním se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. Z popsaných skutkových zjištění tak vyplývá, že jednání dovolatelů je namístě právně kvalifikovat jako trestný čin krádeže, když předmětné (detailně výše popsané) lsti využili pouze k tomu, aby se mohli věcí a finančních prostředků poškozených zmocnit, a tedy že poškození jim je sami nevydali v důsledku svého omylu.
Rozhodnutí soudu prvního stupně (a tím i napadené rozhodnutí soudu odvolacího) je tedy zatíženo takovou vadou, pro kterou dovolacímu soudu nezbylo než v rámci rozhodnutí o dovolání obě tato rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušit také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, tedy se znovu zabýval odvoláním obviněných. V novém řízení tak bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena pouze v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, je odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných (zákaz reformace in peius).
Vzhledem ke skutečnosti, že obv. B. již zemřel a obviněná F. je toho času neznámého pobytu, nerozhodoval dovolací soud o odkladu jim uložených trestů ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., když k takovému postupu neshledal ani jiný důvod.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka