ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.631.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 631/2012 -42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o dovolání podaném V. P. , a M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 55 To 24/2011 ze dne 20. října 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 133/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 133/2004 ze dne 28. 7. 2010 byl V. P. uznán vinným pod body ad 1-3 citovaného rozsudku) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k souhrnnému trestu v trvání čtyř let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 38 T 32/2007, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. M. D. byl uznán vinným pod body ad 1), 3) citovaného rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných a o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání V. P., M. D. (a spoluobviněného B. V.) rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem sp. zn. 55 To 24/2011 ze dne 20. října 2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ohledně těchto obviněných a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal V. P. vinným pod body ad 1) - 3) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k souhrnnému trestu v trvání čtyř let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 38 T 32/2007, a výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 2 T 41/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. M. D. byl uznán vinným pod body ad 1), 3) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalšího obviněného a o vznesených nárocích na náhradu škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali V. P. a M. D. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když shodně za dovolací důvod označili ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
V. P. v důvodech tohoto svého mimořádného prostředku uvedl, že od počátku trestního řízení trval na tom, že se jemu přisuzovaného trestného činu nedopustil a trestním řízením byl ve skutečnosti nahrazen občanskoprávní spor mezi leasingovým nájemcem, který neplnil své povinnosti vůči leasingové společnosti. Došlo tak k porušení jeho ústavně zaručených základních práv upravených Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina), konkrétně jejího čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). To proto, že jeho trestní stíhání trvalo zhruba osm a půl roku, kdy se zákonné právo a povinnost státu na stíhání a potrestání pachatele dostalo do rozporu s jeho právem (jako obžalovaného) na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě garantované mu právě Úmluvou. V rámci odvolacího řízení navrhl, aby krajský soud jeho trestní stíhání zastavil, na což však nebylo ze strany soudu nijak reagováno. Zdůraznil, že on svým jednáním nepřispěl k prodloužení délky řízení a ani nezpůsobil průtahy. Poukázal současně na odpovídající judikaturu jak Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud), tak Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud). Připustil sice, že Úmluva neobsahuje žádné ustanovení, na které by bylo možno se odvolat jako na důvod zastavení trestního stíhání, navrhl však použití analogie, která je v trestním právu procesním přípustná. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušil a sám nově rozhodl tak, že dle ust. §265m odst. 1 tr. ř. jeho trestní stíhání zastaví.“ Současně požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby navrhl Nejvyššímu soudu postup podle §265h odst. 3 tr. ř.
Obsah dovolání M. D. je v zásadě totožný s obsahem dovolání V. P., a to včetně závěrečného návrhu, když (vzhledem ke skutečnosti, že odsouzení k trestu odnětí svobody M. D. bylo podmíněně odloženo) neobsahuje toliko návrh na postup podle §265h odst. 3 tr. ř.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že s odkazem na judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu je zřejmé, že nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva obviněného i poškozeného a je také v rozporu se základními zásadami trestního práva a konečně odporuje i účelu trestního řízení. Současně však zdůraznil, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání a není důvodem pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Uvedl, že v posuzovaném případě se nevyskytly takové skutečnosti, pro které by muselo být trestní stíhání zastaveno. To proto, že délku trestního řízení ovlivnily subjektivní i objektivní faktory, tedy nikoli výlučně nečinnost příslušné soudkyně. Poukázal na skutečnost, že návrhu dovolatele V. P. na zastavení trestního stíhání nepřisvědčil již odvolací soud, jenž konstatoval, že nelze z průběhu trestního řízení vedeného u orgánů činných v trestním řízení dovodit takové skutečnosti, které by mohly vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces a tedy na průběh trestního řízení vedeného proti němu v přiměřené lhůtě. Podotkl, že byť se soudy při úvaze o výši a druhu trestu výslovně délkou trestního řízení nezabývají, uložené tresty tuto skutečnost reflektují. Vzhledem k tomu, že oba dovolatelé shodně neuplatnili deklarovaný dovolací důvod relevantním způsobem, navrhl, aby podaná dovolání byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí, příp. i jiné rozhodnutí, bylo učiněno za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (který shodně uplatnili oba dva dovolatelé) je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání upravuje §11 tr. ř., kde jsou taxativně vymezeny okolnosti vylučující trestní stíhání.
Dovolatelé přitom tento dovolací důvod uplatnili s poukazem na §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle kterého je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Nepřípustnost svého trestního stíhání odvodili od porušení již shora zmíněných článků Listiny a Úmluvy, ač sami poukazují na skutečnost, že Úmluva žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné trestní stíhání zastavit, neobsahuje a navrhují tak použití analogie.
K tomu je namístě uvést následující:
Délkou trestního řízení, jakožto předmětem dovolacího přezkumu, se zabýval i Ústavní soud v celé řadě svých nálezů. Takto jde např. o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/03-1 ze dne 12. 4. 2007, ve kterém Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že pokud lze dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností dle norem ústavních, tak vyplývá, že pokud je obsahem námitky uplatněné v dovolání skutečnost, že při výměře trestu měl soud zohlednit nepřiměřenou délku trestního řízení a tuto v rámci ukládání trestu kompenzovat, je Nejvyšší soud povinen, s ohledem na svou vázanost normami ústavními, se takovouto námitkou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zabývat. Stanovisko k uvedené problematice zaujal Ústavní soud i ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 715/06-1 ze dne 10. 5. 2007, podle kterého právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je „integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy“ (viz kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03 a další) a není-li Nejvyšší soud, byť co do podmínek dovolacího přezkumu omezen taxativním výčtem dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.), vyvázán z povinnosti poskytnout ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy), nezbývá – v jednotlivých případech – než přistoupit k takovému výkladu těchto podmínek, na jehož základě se možnostem ochrany základních práv a svobod dostane odpovídající přednosti; je-li standardním důvodem zásahu z ústavněprávních pozic okolnost, že obecné soudy nevyložily podústavní právo ústavně konformně, je logicky na obecných soudech, aby se k právě takovému (ústavně konformnímu) výkladu uchýlily. Ústavní soud dále v tomto (citovaném) nálezu vyjádřil přesvědčení, že jestliže Nejvyšší soud má za to, že použitelnost dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k námitce nepřiměřené doby trestního stíhání předpokládá nepřípustnou extenzi, není od věci obrátit pozornost k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť úvahu o „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ další hodnocení okolností rozhodných z hlediska norem (podústavního) trestního práva současně ve vztahu k normám (a principům) ústavního pořádku (resp. odtud vyvozených závěrů) zjevně nevylučuje.
Z výše uvedených nálezů Ústavního soudu takto jednoznačně vyplývá, že uvedeným způsobem koncipovaná námitka je uplatněna v rámci dovolacího řízení právně relevantně, i z hlediska dovolateli uplatněného dovolacího důvodu, obsahově vázaného na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a tedy uplatněného pod jiným dovolacím důvodem než těch, kterými se zabývá již zmíněná judikatura. I tak se však v posuzované věci jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud totiž dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle již citovaných článků Listiny a Úmluvy, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje.
V daném případě je zřejmé, že odvolací soud se délkou řízení zabýval, když v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 16 svého rozhodnutí se vyjádřil k návrhu dovolatele V. P. na zastavení trestního stíhání právě z důvodů nepřiměřené délky trestního stíhání v tom směru, že nelze dovodit takové skutečnosti, které by mohly vést k závěru o namítaném porušení práva na spravedlivý proces a tedy rozhodnutí soudů v přiměřené lhůtě.
Lze přisvědčit dovolatelům, že délka trestního stíhání byla delší než standardní (téměř 8 let), avšak současně lze přisvědčit státnímu zástupci, že takováto délka byla dána souhrnem objektivních a subjektivních důvodů (odročování hlavního líčení, nemoci), nikoli pouhou nedůvodnou nečinností soudů. Též se lze postavit za stanovisko státního zástupce, že ačkoli soudy při úvahách o trestu délku trestního řízení nezmínily, což jim lze také bezpochyby vytknout, uložené tresty odpovídají i této skutečnosti. Dovolateli M. D. byl z možné (zákonem předvídané) sazby dvou až osmi let uložen trest odnětí svobody při samé spodní hranici této sazby, ve výši dvou let, který mu byl navíc podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dovolateli V. P. byl sice uložen trest odnětí svobody nepodmíněný v trvání čtyř let, tento mu byl však uložen s ohledem na sbíhající se trestnou činnost z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 38 T 32/2007, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 2 T 41/2008. Za daných okolností tak i dovolací soud považuje takto uložené tresty za přiměřené všem zmíněným okolnostem případu včetně délky vedeného trestního řízení, kdy druh a výše uložených trestů obsahuje zjevně soudy uplatněnou kompenzaci (při jejich ukládání) právě i s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a takto i v souladu s ní. S ohledem na uvedené potom nelze aplikovat ani ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to ani prostřednictvím namítané analogie.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí se potom Nejvyšší soud žádostí V. P. stran odkladu výkonu jemu uloženého trestu sám nezabýval, když ostatně příslušný předseda senátu ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. o takovém návrhu ani nerozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka