ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.786.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 786/2012 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o dovolání podaném J. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 7/2012 ze dne 28. 2. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 71/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 71/2011 ze dne 7. 12. 2011 byl dovolatel uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoníku) ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podali J. L. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 7/2012 ze dne 28. 2. 2012 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Praze napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že J. L. uznal vinným jednak pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán v jeho výrokové části. Za uvedené trestné činy jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání podané J. L. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal J. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem stanovených náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jím podané dovolání směřuje pouze do výroku o trestu a do výroku o vině stran pokusu zločinem vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. To s tím, že závěry soudů o tom, že označeného zločinu se dopustil s rozmyslem či po předchozím uvážení je mylný a není ani podporován zjištěnými fakty. Poukázal na to, že poškozenou neplánoval usmrtit, ale hodlal se dopustit pouze vloupání a předchozí uvážení tak nemohlo být dáno. Pro verzi, že pojal úmysl poškozenou usmrtit, poté co jej přistihla a strhla mu z hlavy kuklu, pak hovoří pouze výpověď poškozené, podle níž vykřikl, že ji musí zabít. Dovolatel uvedl, že na uvedené si nepamatuje, v kontextu průběhu celého skutku však takovou výhrůžku případně mohl pronést pouze ve snaze poškozenou zastrašit. V této souvislosti uvedl, že nebyl dosud soudně trestán a nacházel se v obtížné životní situaci. Dodal, že i ze závěrů znaleckého posudku z oboru psychiatrie plyne, že v kritické době byly jeho ovládací schopnosti sníženy podstatnou měrou. Útok na poškozenou byl tak okamžitou reakcí, bez toho, že by jednal v rozmyslu nebo plánovitě, především i proto, že musí být dána určitá časová prodleva mezi zakončením myšlenkového procesu útočníka a zahájením útoku. Poukázal dále na to, že zaútočil na poškozenou až poté, co jí byl na místě přistižen, před tím než započal s pácháním majetkového trestného činu, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že se chtěl na místě činu zdržovat. Nesouhlasí se závěry soudů o tom, že se chtěl zbavit svědka, který jej mohl usvědčit s tím, že když se vyprostil ze sevření poškozené, která ho vlekla po dvoře až k brance, zahodil nůž a z místa utekl, když mu nic nebránilo, aby ji (zakrvácenou a bezbrannou) usmrtil. Úvaha, že toho nebyl schopen takto není reálná a nevyplývá ani z učiněných skutkových zjištění a brání tak přijetí právní kvalifikace jeho jednání v podobě shledání jeho viny ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 k §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Navíc má za to, že jeho jednání mělo by správně právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když jeho úmysl zabít je dovozován pouze z jeho výkřiku, když žádnou z ran nožem, kterým kolem sebe dovolatel mával (i s ohledem na závěry posudku z oboru soudního lékařství) nedošlo k bezprostřednímu ohrožení života poškozené. Konečně poukázal na přísnost uloženého trestu ve srovnání s jinými (mediálně známými) případy, když uložením takového trestu v jeho případě je dosahováno zcela opačných důsledků, než má na mysli zákon z hlediska individuální a generální prevence a spravedlnosti v obecném slova smyslu. Proto také navrhl, aby dovolací soud označený rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadených částech zrušil a rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám tak, že obviněného uzná vinným trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 tr. zákoníku, případně pokusem ke zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku a současně obviněnému uloží přiměřený trest.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že dovolatel své námitky zčásti opírá o vlastní skutková hodnocení případně o tvrzení, že o určitých skutečnostech neexistují důkazy. K otázce úvah o vlastním úmyslu dovolatele poškozenou usmrtit poukázal především na to, že poškozená uvedla, že usmrcením jí dovolatel vyhrožoval po celou dobu útoku, a to kuchyňským nožem nepochybně způsobilým k usmrcení poškozené, přičemž jednotlivé rány směřovaly na hlavu a horní část jejího těla a tedy do lokalit, ve kterých může snadno dojít k protětí důležitých orgánů, především velkých cév. K tomu potom nedošlo jenom v důsledku aktivní a účinné obrany poškozené, které se takto podařilo dovolatele dovléct až na ulici, což bylo důvodem toho, že ten od svého úmyslu poškozenou usmrtit nakonec upustil a z místa utekl. Navíc se během útoku použitý nůž ohnul a ztratil tak charakter nástroje způsobilého k usmrcení poškozené, když ohnutí nože svědčí i o značné razanci útoku. Přitom dovolatel na poškozenou zaútočil, ačkoli s ohledem na situaci na místě činu měl možnost z místa uprchnout, dokonce i způsobem, kdy si jej poškozená ani nemusela všimnout. Uvedené okolnosti popsaného útoku pak podle názoru státního zástupce umožňují přijetí závěru, že dovolatel jednal v úmyslu poškozenou usmrtit. Z toho, že dovolatel poškozenou napadl ihned poté, co vstoupila do místa, kde se ukrýval, lze mít spolehlivě za to, že pokračoval ve svém úmyslu získat majetkový prospěch zamýšlenou krádeží a je tak namístě zjištění, že takto jednal v zištném úmyslu, které předpokládá ustanovení §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Státní zástupce poukázal dále i na to, že pokud se dovolatel domáhá právní kvalifikace podle §145 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tak fakticky připouští, že jednal ze zavrženíhodné pohnutky ve smyslu ustanovení §145 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku. K okolnosti spočívající v usmrcení jiného po předchozím uvážení tak v obecné rovině jde o situaci, kdy pachatel předem zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému úspěšnému obrany oběti a čin si tak naplánuje. Přitom není třeba, aby plán byl proveden do nejmenších podrobností, a není tak vyžadována zvláštní rafinovanost a detailní promyšlení akce. V této souvislosti státní zástupce poukázal na to, že obviněný se na čin předem připravoval, když se maskoval pletenou kuklou, vybavil se dvěma kuchyňskými noži a před vniknutím na pozemek se nijak nepřesvědčil, zda poškozená spí, a to vše při vědomí, že ho osobně, jako přítele své vnučky, zná. O vraždu spáchanou po předchozím uvážení přitom jde i tehdy, jestliže pachatel sice sleduje primárně zištný cíl (zmocnění se cizí věci „prostou“ krádeží), avšak počítá i s tím, že pro uskutečnění takového cíle nebo pro zabránění jeho odhalení bude nutné poškozeného usmrtit, což také v určitém rozsahu plánuje. Právě to, že sice na jedné straně zakrýval svou totožnost kuklou, současně se však ozbrojil noži (předmětem schopným usmrtit jiného), svědčí tomu, že dovolatel předpokládal i možnost, že při své snaze o zmocnění se cizí věci dojde k osobnímu střetu s poškozenou a jako jednu z variant takového střetu alespoň rámcově plánoval i její usmrcení. Zvolená právní kvalifikace odvolacím soudem z hlediska popsaného jednání dovolatele v rámci tzv. skutkové věty potom odpovídá zákonu a odvolací soud nepochybil, pokud dovolatele shledal vinným pokusem ke zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku (správně zjevně §140 odst. 2, 3 písm. j/ tr. zákoníku). S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přitom poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Stejně tak se ovšem s ohledem na takto označený dovolací důvod nelze domáhat uložení jiného druhu či výše trestu, pokud v tomto směru vedená argumentace postrádá ono již zmíněné jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel namítl, že ke svému činu nepřistoupil s rozmyslem či po předchozím uvážení, když této skutečnosti neodpovídají ve věci učiněná skutková zjištění. V uvedeném směru však zejména odvolací soud správně poukázal na nepochybně věrohodnou výpověď poškozené, ze které zjevně plyne, že v době, kdy přišla na místo činu (do prádelny), měl dovolatel dostatek možností z tohoto místa uniknout, dokonce způsobem, kterého si poškozená ani nemusela všimnout. Přes uvedenou možnost však na poškozenou zaútočil, a to ve snaze dokončit svůj původní záměr, tedy poškozenou okrást. Právě z učiněných skutkových zjištění (ze zmíněné výpovědi poškozené, ale i z nálezu kukly a krvavých stop uprostřed předmětné místnosti) uvedená skutečnost jednoznačně plyne, kdy nezvolil snadnou možnost útěku, ale pokračoval ve svém záměru poškozenou okrást a ve snaze tento svůj úmysl dokončit ji také razantním způsobem napadl. Přitom je nepochybné, že jednotlivé rány nožem směřovaly na životně důležitá místa, jakým byla i hlava poškozené a k její smrti nedošlo pouze náhodou, když uvedenému také svědčí charakter zranění, která poškozená utrpěla. K jejímu usmrcení potom nedošlo pouze pro její odpor a účinnou obranu, kterou dovolatel nebyl schopen překonat. Z uvedených skutečností pak zjevně plyne, že čin spáchal po předchozím uvážení, a proto odvolací soud správně právně kvalifikoval jednání dovolatele jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, tedy i v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch. Za daných okolností tak námitky dovolatele stran absence zmíněného předchozího uvážení, stejně jako subjektivní stránky pokusu k označenému zločinu jsou zjevně neopodstatněné. K námitce stran druhu a výše uloženého trestu lze potom ve stručnosti uvést, že s ohledem na uvedené takovou námitku nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod a také pod žádný jiný, když dovolateli byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a byl mu uložen ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka