ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.879.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 879/2011 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání, které podal obviněný A. D. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 To 598/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 104/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 T 104/2008-432, byl obviněný A. D. R. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „ dne 8. 6. 2005 v H. v pobočce Komerční banky, a. s., jako jediný společník a prokurista společnosti ADFIN, s. r. o., se sídlem v B., S., uzavřel jménem této společnosti s Komerční bankou, a. s., Smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl úvěr ve výši 1.000.000,- Kč, při jejímž uzavírání předložil jako avalista prohlášení o vlastnictví ze dne 6. 6. 2005, v němž uvedl, že je výhradním vlastníkem blíže nespecifikovaného bytu 3+1 v hodnotě 2.000.000,- Kč, což byla okolnost podstatná pro uzavření smlouvy a výši poskytnutého úvěru, přestože věděl, že žádnou nemovitost nevlastní, a následně bylo z poskytnutého úvěru uhrazeno pouze 65.325,- Kč, čímž společnosti Komerční banka, a. s., se sídlem v P., N., způsobil škodu ve výši 1.000.000,- Kč“. Za to byl podle §250b odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 To 598/2010, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 12. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním , které současně směřuje i proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný předně vyjádřil názor, že skutek v podobě zjištěné oběma soudy byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu, ačkoli o tento trestný čin ve skutečnosti nejde. Současně podal vlastní výklad k jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve spojitosti s právní úpravou závazkového vztahu z úvěrové smlouvy podle ustanovení §497 a násl. Obchodního zákoníku a §358 téhož předpisu o započtení pohledávek. V uvedené souvislosti pak konstatoval, že byl uznán vinným za jednání spočívající v podstatě toliko v tom, že při uzavírání úvěrové smlouvy s Komerční bankou, a. s., dne 8. 6. 2005 předložil jako avalista prohlášení o vlastnictví blíže nespecifikovaného bytu 3+1 v hodnotě 2.000.000,- Kč ze dne 6. 6. 2005, v němž uvedl, že je výhradním vlastníkem tohoto bytu, což byla okolnost podstatná pro uzavření smlouvy a pro výši poskytnutého úvěru, a to přesto, že věděl, že žádnou nemovitost nevlastní. V řízení před soudem prvního stupně však vyšlo najevo, že úvěrová smlouva byla koncipována tak, že věřitel se podle čl. II. této smlouvy zavázal poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky v konkrétní výši na profinancování zásob. V rozporu s tímto účelem úvěru je pak v článku III. ujednáno, že peněžní prostředky budou sloužit k úhradě pohledávky věřitele z úvěrové smlouvy ze dne 27. 5. 2004 ve výši 1.000.000,- Kč. Z dokazování dále vyplynulo, že k čerpání peněžních prostředků došlo tak, že věřitel nastavil na jeho běžném účtu tzv. automatický transfer, v důsledku kterého se dostal na běžném účtu do mínusu a ve stejný den byl čerpán nový úvěr, který byl použit na úhradu této „mínusové položky“ tvořené starým úvěrem. Jinými slovy, bylo zjištěno, že věřitel nad inkriminovanými finančními prostředky ani na okamžik neztratil faktickou kontrolu. Z toho dovolatel dovozuje, že se v daném případě jednalo o klasické započtení pohledávky, tedy o právně přípustný způsob zániku závazku za použití norem netrestní povahy, a bylo tak namístě uplatnění principu „ultima ratio“.
Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 To 598/2010, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 T 104/2008-432, a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že aplikace principu subsidiarity trestní represe na daný případ nedopadá. Připomněla, že podle soudy zjištěného skutkového stavu věci dovolatel v postavení statutárního zástupce dlužnické obchodní společnosti ADFIN, s. r. o., uzavřel dne 8. 6. 2005 úvěrovou smlouvu tam uvedeného číselného označení, která se stala po úvěrové smlouvě ze dne 27. 5. 2004 již v pořadí druhou úvěrovou smlouvou této společnosti s Komerční bankou, a.s. K jejímu uzavření úvěrový věřitel přistoupil i přesto, že původní úvěrový platební závazek označeného dlužníka ve výši 1.000.000,- Kč nebyl řádně splácen. Přitom přihlédl k tomu, že - na rozdíl od prvé úvěrové smlouvy, uzavírané tehdejším jednatelem ADFIN, s. r. o., Ing. J. P. a zajištěné fiktivními majetkovými hodnotami v rámci uvedeného obchodního subjektu nikterak neangažované osoby P. S. - při sjednávání v pořadí druhé úvěrové smlouvy bylo jednáno s dovolatelem v postavení jejího jediného společníka uvedené společnosti, který za splacení úvěru ručil jím avalovanou směnkou ze dne 8. 6. 2005, vystavenou na částku 1.084.476,- Kč, a který k žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru připojil prohlášení o vlastnictví majetku – blíže nespecifikovaného bytu 3+1 v tržní hodnotě 2 miliony Kč. Přitom šlo o takové prohlášení o majetku, jehož hodnota bezesporu pokrývala celkovou výši nesplaceného původního a dále požadovaného nového úvěru. Právě otázka pravdivosti či nepravdivosti takového prohlášení o hodnotě dovolatelova majetku, tedy o míře solventnosti statutárního zástupce žadatelské obchodní společnosti, pak měla zásadní vliv při rozhodování úvěrového věřitele, zda žádosti o poskytnutí v pořadí již druhého podnikatelského úvěru vyhoví či nikoliv. Pokud dovolatel při sjednávání žádosti o úvěr uvedl v tomto směru vědomě nepravdivé údaje, pak není pochyb o tom, že jednal za podmínek základní skutkové podstaty podle §250b odst. 1 tr. zák.
Přisvědčit pak podle názoru státní zástupkyně nelze ani argumentaci dovolatele, v jejímž rámci zpochybnil správnost užití přísnější právní kvalifikace podle odst. 4 písm. b) §250b tr. zák. s poukazem na znění úvěrové smlouvy ze dne 8. 6. 2005, konkrétně na bod II., kde se věřitel zavázal poskytnout konkrétní finanční prostředky na profinancování zásob, přičemž v rozporu s tímto ujednáním je v čl. III. uvedeno, že peněžní prostředky budou použity na úhradu jeho dřívější pohledávky ve výši 1.000.000,- Kč, což se při vyloučení dovolatelovy dispozice s nově uvolněnými finančními prostředky také stalo. Při takovém znění dohodnutých úvěrových podmínek totiž dovolatel, jednající za úvěrového dlužníka, vyjádřil souhlas nejen se způsobem čerpání bankovního úvěru (který svým účelem a v opozici s jeho názorem stále ještě pokrýval účelové určení v pořadí prvého úvěru, sloužícího k profinancování zásob), ale i se způsobem uskutečnění jeho čerpání, a to výhradně ze strany banky. Jinými slovy, uvedeným způsobem dobrovolně převedl svoje, resp. firemní dispoziční oprávnění k uvolněným úvěrovým finančním prostředkům - v souladu s dohodnutým účelem tzv. přefinancování původní úvěrové smlouvy - na svého úvěrového věřitele. Při takto dohodnutém způsobu realizace oprávnění disponovat s úvěrovými finančními prostředky pak bylo možno učinit spolehlivý právní závěr, že dovolatel je takovým způsobem na svém úvěrovém věřiteli vylákal, jestliže při sjednávání předmětného úvěru uvedl vědomě nepravdivé údaje o vlastnictví nemovité majetkové hodnoty v dostačující finanční bonitě. Z hlediska dosažení kvalifikované výše škody (značná škoda) byla tato vyčíslena v souladu s výší poskytnutého úvěru na částku 1.000.000,- Kč. Při zohlednění již poskytnutého plnění dlužníka sice měla být správně ponížena o částku 65.325,- Kč, nicméně taková dílčí nepřesnost neměla na správnost užité právní kvalifikace žádný vliv. Správnost právního názoru o tom, že v daném případě došlo k naplnění kvalifikačního znaku trestného činu úvěrového podvodu, spojeného se způsobením značné škody, nemůže být dle státní zástupkyně nikterak poznamenána ani dovolatelovým odkazem na právní skutečnost započtení. Jednak totiž v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení §580 a násl. Občanského zákoníku, ale především tento způsob zániku jakéhokoliv závazkového vztahu by nemohl ovlivnit takové okolnosti jeho vzniku, kterými došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, v daném případě trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Determinovat by mohl pouze způsob rozhodování o nárocích poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem.
Vzhledem ke shora rozvedeným důvodům uzavřela státní zástupkyně své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného A. D. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tímto způsobem rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ jiného rozhodnutí, než je specifikováno v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný A. D. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a rozveden v jeho odůvodnění a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Vzhledem k obsahu hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že námitky dovolatele pod něj lze podřadit jako právně relevantní. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. se dopustí (mj.) ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a činem způsobí značnou škodu (tj. škodu ve výši nejméně 500.000,- Kč /§89 odst. 11 tr. zák./). Se zřetelem k povaze projednávaného případu je nutno dále poznamenat, že za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy. Pozn.: V právní nauce srov. např. Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon, Komentář, díl II., 6. doplněné a přepracované vydání,C. H. BECK Praha, 2004, str. 1500 K trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu v jeho základní skutkové podstatě (§250b odst. 1 tr. zák.) není na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. třeba vzniku škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. To znamená, že úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když tomu tak zpravidla bude.
Ačkoliv se jedná o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odst. 4 písm. b) postačí vzhledem k ustanovení §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.). Dále je třeba připomenout, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být jenom účastník takové smlouvy , tzn. dlužník, věřitel nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele (srov. R 27/2001 SbRt).
Shora uvedené zásady soudy obou stupňů při svém rozhodování respektovaly.
Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a rozvedeného v odůvodnění jeho rozsudku vyplynulo, že obviněný (dovolatel) byl účastníkem Smlouvy o úvěru, kterou jako jediný společník a prokurista společnosti ADFIN, s. r. o., se sídlem v B., S., jménem této společnosti uzavřel s Komerční bankou, a. s., dne 8. 6. 2005. Při uzavírání smlouvy předložil jako avalista prohlášení o vlastnictví blíže nespecifikovaného bytu 3+1 v hodnotě 2.000.0000,- Kč, což byla okolnost podstatná pro uzavření smlouvy i výši poskytnutého úvěru. Předmětné nepravdivé prohlášení předložil přesto, že takovou nemovitost vůbec nevlastnil a této skutečnosti si byl vědom. Toto úmyslné jednání pak nepochybně mělo význam pro rozhodnutí Komerční banky, a. s., o poskytnutí dalšího úvěru jím řízené společnosti ADFIN, s. r. o., a to ve výši 1.000.000,- K tomu Nejvyšší soud dodává, že v posuzovaném případě není rozhodné, k jakému účelu měly být dovolatelem vylákané úvěrové prostředky použity, neboť podle skutkových zjištění soudů se tak dělo de facto na úkor banky (tj. podváděného účastníka úvěrové smlouvy) a v konečném důsledku k její škodě.
Za výše konstatovaného stavu věci pak soudům nelze vytknout, pokud v jednání dovolatele spatřovaly trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., jehož znaky naplnil jak po objektivní, tak po subjektivní stránce.
Námitkám dovolatele, že svým jednáním nevybočil z rámce obchodně právního vztahu a že v daném případě bylo namístě postupovat v souladu s principem subsidiarity trestní represe, nelze přisvědčit. Nejde totiž o stejný případ, jaký řešil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 8 Tdo 870/2009. Nyní projednávaná trestní věc je odlišná tím, že dovolatel při uzavírání inkriminované úvěrové smlouvy dne 8. 6. 2005 vystupoval v předstírané pozici garanta budoucího řádného uspokojení pohledávky věřitele (Komerční banky, a. s.), jehož důvěru v tomto směru prohloubil právě uvedením nepravdivého údaje o vlastnictví neexistujícího bytu v takové hodnotě, která by umožňovala jak původní, tak v pořadí druhý poskytnutý úvěr společnosti ADFIN, s. r. o., tzv. „pokrýt“ i pro případ následné platební neschopnosti dlužníka. Přitom logickým motivem jeho činu byl předpoklad, že pokud by takový záměrně nepravdivý údaj neuvedl, Komerční banka, a. s., by další úvěr pro jím řízenou společnost neposkytla. Tím se ovšem posuzované jednání již zřetelně vymyká z běžného rámce standardních soukromoprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Normy jiného právního odvětví nebyly v daném případě způsobilé postihnout všechny výše rekapitulované aspekty závažného jednání dovolatele, které jinak naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Na správnost závěru o jeho trestní odpovědnosti přitom nemůže mít vliv ani skutečnost, že Komerční banka, a. s., úspěšně vyřešila otázku náhrady škody v rámci civilního soudního řízení (viz směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2007, sp. zn. 22 Sm 62/2007, kterým bylo rozhodnuto o finančních nárocích žalobce – Komerční banky, a. s., ze shora projednávaného právního titulu ve výši 1.084.476,- Kč /č. l. 79 spisu/).
Protože Nejvyšší soud obviněnému A. D. R. nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozhodl tak, že se podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler