ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.971.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 971/2012 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. října 2012 o dovolání podaném T. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 441/2011 ze dne 7. 12. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 61/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu se usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 441/2011 ze dne 7. 12. 2011 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 61/2011 ze dne 27. 9. 2011 zrušují . Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 61/2011 ze dne 27. 9. 2011 byl T. N. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když předmětný skutek spočíval v tom, že „dne 28. 2. 2011 v době od 6.15 hod. do 6.40 hod. v P., ulice J. p. v baru T. nejprve obtěžoval servírku A. K., nevhodnými a vulgárními řečmi se sexuální tématikou, přestože ho napomínal poškozený svědek M. H., který, aby slovní výpady obžalovaného zastavil, sundal mu brýle a udeřil jej levou rukou na pravou stranu tváře, přičemž obžalovaný vyndal střelnou zbraň a to samonabíjecí pistoli vzor Kevin ZP 98, ráže 9 mm, Browning Kurz a hlavní mířil do oblasti břicha M. H., který uchopil obžalovaného rukama tak, že mu sevřel zbraň a ruku, ve které zbraň držel, přičemž oba padli na podlahu a když se o zbraň přetahovali, vyšel výstřel, který prostřelil sádrokartonový strop baru“. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci ve výroku citovaného rozsudku přesně specifikované.
V předmětné věci podal T. N. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 5 To 441/2011 ze dne 7. 12. 2011 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal T. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v kritické době jednal v mezích nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoník a takto uplatněnou obhajobu soudy hodnotily nesprávně. Poukázal v této souvislosti na kamerový záznam místa, kde k události došlo s tím, že ten dobře zachycuje vznik, průběh a vyvrcholení konfliktu s M. H. Takto pořízený kamerový záznam potom soudy interpretovaly chybně, když z něj vyplývá, že útoky H. se stupňovaly údery do obličeje, když ze záznamu je patrné i to, že jej H. gestem vyzývá, aby šli věc vyřídit ven. Dovolatel nechtěl v konfliktu pokračovat a nechtěl odejít z herny, protože z jednání H. usoudil, že ten by jej venku znovu napadl. S ohledem na uvedené se proto rozhodl pohrozit mu zbraní tak, aby mohl bez následků z místa odejít. H. mu však chtěl pistoli sebrat, došlo k potyčce, která skončila tím, že do něj H. na zemi kopal. Namítl také, že soudy neoddělily striktně jeho jednání v rámci nutné obrany od jeho přestupku, kdy měl u sebe v podnapilém stavu střelnou zbraň (za což byl také ve správním řízení potrestán). Za daných okolností bylo namístě posouzení jeho jednání, jako jednání nevybočující z mezí nutné obrany, když útok H. bylo namístě posoudit jako útok trvající. Dále poukázal i na to, že jeho údajné vulgární výroky vůči svědkyni K. se této nijak nedotýkají, když ta seděla v rozhodné době v jeho bezprostřední blízkosti a nejevila známky jakéhokoliv rozrušení. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil nebo jej ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil, „nebo věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí dle §265 l odst. 1 tr. ř.“
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky do dnešního dne nevyjádřil.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se takto nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem ta jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Za splnění této podmínky je tak skutkový stav při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti se spolehlivě a dostatečně přesvědčivě vedeným dokazováním a následně byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V těchto souvislostech je tedy potřebné zdůraznit a poukázat na to, že pokud nelze vycházet z přesvědčivě a jednoznačně spolehlivě učiněných skutkových zjištění v té které věci, je právě i s ohledem na uvedené namístě také ingerence dovolacího soudu, i když výjimečně a ojediněle do závěrů soudů, když tyto své (právní) závěry přijmou v důsledku neúplných, nepřesvědčivých a nedostatečně učiněných skutkových zjištění. V tomto směru je namístě poukázat i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky, který opakovaně judikoval ve svých rozhodnutích (např. pod sp. zn. I. ÚS 4/04, dále v rámci rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 32/2004, 37/2002 a zejména pod 464/1998) s tím, že rozhodnutí obecného soudu je namístě považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces i v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné absence). Právě o takový případ se v posuzované věci jedná, kdy na základě učiněných skutkových zjištění nelze jednoznačně a spolehlivě dospět k právním závěrům, které v rámci svých rozhodnutí přijaly oba soudy. Dovolatel (jak již uvedeno) takto namítl, že v kritické době jednal v rámci nutné obrany, neboť z pohledu ustanovení §29 tr. zákoníku odvracel přímo hrozící a trvající útok na jeho osobu, který měl fyzický charakter s tím, že se obával zejména o své zdraví. Z dosud učiněných skutkových zjištění přitom lze dospět k závěru, že tato jeho námitka byla právně relevantně uplatněna pod jím zvoleným dovolacím důvodem a současně je i důvodná. To proto, že výpovědi dovolatele a svědka M. H. jsou rozdílné co do svého obsahu a tedy zcela rozdílného popisu předmětné události (skutku). Za daných okolností se tak klíčovým jeví pořízený kamerový záznam z místa činu, kterým byla celá událost (skutek) zachycena. Přitom je namístě uvést, že takto pořízenému záznamu soudy nevěnovaly patřičnou pozornost s tím, že k jeho průběhu nezaujaly ani jemu odpovídající stanovisko, a to ani s ohledem na výpovědi dovolatele, svědka H., když nelze přehlédnout ani svědeckou výpověď obsluhující v baru, A. K. Z její výpovědi totiž plyne, že jí sice dovolatel činil nějaké neslušné návrhy, těch si však v podstatě nevšímala a věnovala se své práci. Z uvedeného kamerového záznamu je potom patrné, že dovolatel a svědek H. spolu mluvili a v rámci rozmluvy to byl právě svědek H., který dovolatele fyzicky napadl (nic na tom nemění ani to, že nešlo o útok razantní) a navíc (v souladu s tvrzením dovolatele) se jeví, že jej gesty vyzýval k tomu, ať jdou ven. Teprve poté dovolatel vytáhl (pomalu a rozvláčně) z kapsy označenou pistoli, svědek se na něj vrhl, došlo mezi nimi k potyčce, pádu ze židlí a k následnému výstřelu do stropu. Za daných okolností (dosud učiněných skutkových zjištění) potom tvrzení dovolatele, že jednal v rámci a v mezích nutné obrany, nelze přehlédnout a je nezbytné se jeho (takto) vedenou obhajobou důsledně a pečlivě zabývat. V tomto směru tak bude zapotřebí v přítomnosti dovolatele, svědka H. i svědkyně A. K. promítnout předmětný kamerový záznam od doby příchodu svědka H. na místo s tím, že každý z nich popíše především to, co v kritické době (a komu říkal), případně i popíše příslušná gesta. Teprve po tomto detailně komentovaném (a přehraném) kamerovém záznamu před soudem a porovnáním jednotlivých svědeckých výpovědí (i s promítnutým záznamem) bude znovu potřebné zvážit všechny okolnosti vzniku a průběhu inkriminované události a z ní dovodit i případné právní závěry stran trestní odpovědnosti jednotlivých účastníků incidentu, a to i z hlediska pečlivého zvážení dovolatelem vedené obhajoby ve smyslu jím tvrzených (daných) podmínek umožňujících mu jednat v nutné obraně a také její přiměřenosti způsobu útoku (§29 tr. zákoníku). Lze takto uzavřít, že provedené důkazy musí být soudy vždy (pro účely jejich hodnocení) správně a odpovídajícím způsobem reprodukovány a ve vlastním hodnocení také interpretovány. Předpokladem náležitého a také se zákonem souladného hodnocení důkazu je to, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoliv deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jenom jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení, jako konečného úsudku soudu. Uvedené lze nepochybně vztáhnout i na posuzovanou věc, kdy v současném stadiu trestního řízení vedeného proti dovolateli nebylo bezpečně a jednoznačně prokázáno, že v rámci popsaného skutku to byl on, který svým jednáním spáchal označený přečin a nebyl tak v zásadě vytvořen skutkový základ, který by mohl co do svého obsahu a rozsahu vést k adekvátním (jakýmkoli) právním závěrům, které jsou takto (současně) za daného stavu věci zřetelně předčasné.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání T. N. z hledisek uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejenom právně relevantním, ale současně i důvodným, byť námitka dovolatele ohledně uváděného „extrémního nesouladu“ nebyla v podaném dovolání explicitně vyjádřena (je však zjevná), Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a napadené usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 441/2011 ze dne 7. 12. 2011 zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 61/2011 ze dne 27. 9. 2011, když zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené (citované) usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že shledané vady nelze odstranit v zasedání veřejném.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 6 bude pokračovat v hlavním líčení a doplní dokazování v rozsahu, který plyne ze shora uvedených skutečností naznačených Nejvyšším soudem a poté znovu ve věci rozhodne. Je namístě také uvést, že pokud doplněné dokazování nevnese do věci jasno a odlišné výpovědi dovolatele i svědků zůstanou protichůdné, bude třeba rozhodnout ve prospěch dovolatele v souladu se zásadou in dubio pro reo. Je potom samozřejmé, že nalézací soud, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, na který je v příslušných částech odůvodnění tohoto rozhodnutí poukazováno (§265s odst. 1 tr. ř.). Jestliže ve věci znovu rozhodne odsuzujícím rozsudkem, bude namístě, aby tzv. skutková věta výroku soudu odpovídala soudem učiněným skutkovým zjištěním. V souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. soud také v odůvodnění přijatého rozsudku náležitě vyloží, které skutečnosti a z jakých důvodů vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry na jejich podkladě dovodil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka