ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.984.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 984/2012 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. srpna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, č. j. 12 To 93/2012-185, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 97/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, č. j. 12 To 93/2012-185, zrušuje v části, v níž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené I. S., škodu ve výši 44.353,70 Kč a jímž byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 10. 2011, č. j. 1 T 97/2011-171, ve výroku, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 85.134,70 Kč, a ve výroku podle §59 odst. 2 tr. zák.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265m odst. 2 tr. ř., za přiměřeného použití §265 tr. ř., se poškozená I. S. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 10. 2011, č. j. 1 T 97/2011-171, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem poškození cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 17. 5. 2008 v době od 02:00 hodin do 07:00 hodin v katastru obce M., okr. N., úmyslně zastřelil legálně drženou kulovnicí zn. ČZ ráže 7x57 mm opatřenou optikou služebního psa rasy Larga Fabare Bohemia Německý ovčák Larga, a dále postřelil služebního psa rasy Larga Fabare Bohemia Německý ovčák Leslie, kteří předtím utekli z oploceného areálu firmy I. S. – L., čímž poškozené I. S. způsobil škodu ve výši 40.000,- Kč“. Za to byl podle §257 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu zároveň byla uložena povinnost nahradit ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud současně uložil povinnost nahradit poškozené I. S., škodu ve výši 85.134,70 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 12 To 93/2012-185, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a trestu obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené I. S. škodu ve výši 44.353,70 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 3. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný J. Č. dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku jeho odpovědnosti za způsobenou škodu. V řízení před oběma soudy bylo dle jeho poukazu nepochybně zjištěno, že inkriminovaného dne jednal jako člen myslivecké stráže, což nebylo ani nijak zpochybňováno. Uvedl, že oprávnění a povinnosti myslivecké stráže upravuje zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb., především pak jeho ustanovení §14. Podle §16 odst. 3 a odst. 4 citovaného zákona stát odpovídá za škodu způsobenou mysliveckou stráží v souvislosti s plněním jejích úkolů, pokud se nejedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala. V této souvislosti pak dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 896/2009, podle nějž odpovídá škůdce za škodu pouze tehdy, jestliže sleduje výlučně uspokojení svých zájmů a potřeb, které nesouvisí s úkoly myslivecké stráže. Pokud ale činnost škůdce nepostrádá místní, časový a především věcný vztah k úkolům myslivecké stráže, odpovídá za škodu způsobenou v souvislosti s tímto plněním úkolů stát. V rámci trestního řízení nebylo podle dovolatele prokázáno, že by jeho jednání bylo excesem, tak jak je kvalifikováno v současné judikatuře k této problematice. Pokud v daném případě dva psi většího plemene společně pobíhali bez svého majitele ve volném prostoru v měsíci květnu, tedy v jarním období, pak obava, že mohli strhnout nebo napadnout jakoukoli zvěř, byla více než namístě. Na okraj pak dovolatel ještě uvedl, že otázka náhrady škody měla být jako celek řešena v občanskoprávním řízení, neboť řízení trestní se nemohlo zabývat do hloubky otázkou spoluzavinění poškozené, jejímž psům, kteří měli zajišťovat ostrahu objektu, se podařilo z něj utéci.
S ohledem na shora uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadenou část rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 12 To 93/2012, zrušil a „soudu prvního stupně“ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolatel při zpochybnění výroku o náhradě škody neuplatnil žádnou námitku o tom, že by takovým výrokem došlo k porušení určitého hmotně právního ustanovení, kterým se řídí problematika náhrady škody (např. §420 a násl. Občanského zákoníku). Jeho námitky směřují toliko proti právnímu závěru, od kterého se odvíjí jeho trestně právní odpovědnost za způsobenou škodu a který vyplývá z výroku o vině. Takto napadený právní podklad adhezního výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. je navíc zpochybněn námitkami skutkové povahy, které směřují proti způsobu hodnocení provedeného dokazování, pokud se soudy postavily na stanovisko, že obviněný způsobil na majetku poškozené škodu jednáním, které je trestně postižitelným excesem z výkonu jeho oprávnění člena myslivecké stráže a které tak současně vylučuje splnění podmínky objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s plněním úkolů státní správy myslivosti. Jeho námitky tudíž pod jím zvolený důvod dovolání podřadit nelze.
Nad rámec výše uvedeného státní zástupkyně k argumentaci dovolatele poukázala na úpravu oprávnění člena myslivecké stráže ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a v podrobnostech odkázala na ty hodnotící úvahy soudů, na jejichž základě se nemohly přiklonit k obhajobě obviněného, že při způsobení předmětné škody jednal v souvislosti s plněním úkolů myslivecké stráže a postupoval tedy způsobem pokrytým odpovědnostním režimem státu ve smyslu §16 odst. 3 citovaného zákona. Soudy podle jejího názoru zcela správně dovodily, že na jeho jednání je třeba nahlížet jako na exces z právního rámce oprávnění člena myslivecké stráže a že jsou tak dány podmínky pro uplatnění jeho individuální odpovědnosti za škodu, kterou způsobil úmyslným protiprávním jednáním, vybočujícím z mezí jeho oprávnění ve smyslu §14 odst. 1 citovaného zákona a nadto uskutečněným bez respektu k povinnosti myslivecké stráže postupovat při usmrcení volně pobíhajícího psa podle §14 odst. 2 citovaného zákona. Příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem byl tedy zachován i za situace, že došlo k nekontrolovanému útěku obou psů z oploceného areálu firmy poškozené do volného prostranství, kde byl jeden z nich zastřelen a druhý postřelen. Dovolací argumentace obviněného by tak podle státní zástupkyně neměla naději na úspěch ani v případě, že by byla způsobilá k věcnému dovolacímu přezkumu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že se dovolání obviněného odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními norem hmotného práva, především trestního, ale i z jiných právních odvětví. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S přihlédnutím k obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání obviněného směřující vůči výroku o náhradě škody napadeného rozsudku odvolacího soudu s odkazem na to, že při rozhodování o náhradě škody nebyla vzata v úvahu ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o myslivosti“), je - z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá „na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ - právně relevantní . Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Předně je se zřetelem k dovolacím námitkám obviněného nutno poukázat na to, že podle zjištění soudů se dopustil inkriminovaného jednání nejen jako osoba oprávněná držet zbraň k loveckým účelům a vlastnící lovecký lístek, ale zároveň jako člen myslivecké stráže (§12 a násl. zákona o myslivosti). Byť soud prvního stupně tuto skutečnost nevtělil do popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, je toto zjištění dostatečně zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku (viz str. 3, 4). Soudy ve svých rozhodnutích přitom dospěly k závěru, že obviněný jednal v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti, podle nějž se oprávnění myslivecké stráže usmrcovat v honitbě toulavé psy nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební, a dále v rozporu s ustanovením §14 odst. 2 téhož předpisu, podle nějž měl jako člen myslivecké stráže též povinnost oznámit odstřel jednoho ze psů – jinak řádně označených barevnými obojky – majitelce a případně ji na místo, kde došlo k usmrcení zvířete, doprovodit. Z rozhodnutí soudů se tedy podává, že jednání obviněného (dovolatele), spočívající v úmyslné střelbě na služební psy majitelky I. S., bylo zaviněným excesem z jeho oprávnění člena myslivecké stráže, jehož následkem byla škoda vzniklá na cizím majetku. Poněvadž nebyly zjištěny žádné okolnosti vylučující protiprávnost (trestnost) činu, byl právem uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. To dovolatel ostatně nijak nezpochybňuje.
Pokud jde o otázku náhrady škody, pak podle §16 odst. 3 a odst. 4 zákona o myslivosti „stát odpovídá za škodu způsobenou mysliveckou stráží v souvislosti s plněním jejích úkolů, pokud se nejedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala“.
Z výše uvedeného je současně zřejmé, že skutkový stav věci v soudy zjištěné podobě vzbuzuje důvodné pochybnosti, zda - bez dalšího - bylo v posuzovaném případě vůbec možno dospět k závěru o individuální odpovědnosti obviněného (dovolatele) za způsobenou škodu. Soudy se totiž měly v prvé řadě zabývat výkladem pojmu „v souvislosti s plněním úkolů myslivecké stráže“. Tato souvislost je podle judikatury (viz níže) dána u činnosti, která nepostrádá místní, časový a především věcný vztah k činnosti (úkolům) myslivecké stráže. V takovém případě by za škodu odpovídal stát. Naproti tomu závěr o plné odpovědnosti škůdce (zde dovolatele) za způsobenou škodu by bylo možno přijmout za předpokladu, že ji způsobil při činnosti, kterou sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, případně zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s plněním úkolů myslivecké stráže, přestože jinak byl jejím členem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009). Kritériem pro rozlišení, zda jde či nejde o jednání související s úkoly myslivecké stráže, totiž není samotná okolnost, že došlo k překročení oprávnění, kterými je myslivecká stráž nadána. Ostatně ani jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu či přestupku, nemusí být podle civilní judikatury Nejvyššího soudu nutně takovým excesem (k tomu srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2007).
Jestliže se adhezní výroky soudů obou stupňů opíraly pouze o zjištění, že obviněný - člen myslivecké stráže v honitbě usmrtil řádně označeného služebního psa poškozené a dalšího takového psa poranil a tím překročil oprávnění daná mu zákonem o myslivosti, konkrétně ustanovením §14 odst. 1 písm. e) cit. zák., aniž by současně vzaly v úvahu ustanovení §16 odst. 3, odst. 4 zákona o myslivosti, zatížily tím v této části svá rozhodnutí (ve výrocích o náhradě škody) vadami spočívajícími v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, č. j. 12 To 93/2012-185, zrušil v části, v níž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené I. S., škodu ve výši 44.353,70 Kč a jímž byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 10. 2011, ve výroku, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 85.134,70 Kč. Zároveň tento rozsudek zrušil i v oddělitelném výroku podle §59 odst. 2 tr. zák. Podle §265k odst. 2 tr. ř. věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř., za přiměřeného použití §265 tr. ř., poté Nejvyšší soud poškozenou I. S. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Bez doplnění dokazování by totiž sám o náhradě škody rozhodnout nemohl (srov. §265r odst. 7 tr. ř. /omezený rozsah dokazování v řízení před Nejvyšším soudem/).
Toto rozhodnutí bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler